Článek
Stačí se projít centrem Mikulova a je vám hned jasné, kdo mu dnes ve skutečnosti vládne: víno a vinaři, a to i v zimních měsících. Narazíte tu na bezpočet vinoték, prodejen, hotelů a dalších zařízení. V řadě z nich víno můžete nejen koupit, ale i ochutnat. Rychlý přehled si uděláte na internetových stránkách města v rubrice Víno a vinařství.
Náhodou není ani to, že nejpopulárnější atrakcí zámku je obří sud v jeho sklepení. Vznikl v roce 1643 ze sibiřských dubů. Má krásně vyřezávané čelo, vejde se do něj neuvěřitelných 101 400 litrů vína a váží víc než 26 tun. Ale jedná se „pouze“ o osmý největší dřevěný sud v Evropě. Ten největší na světě mají francouzští vinaři z vesnice Thuir nedaleko Perpignanu u hranic se Španělskem. Vejde se do něj ohromujících 1 000 200 litrů vína, ale je to teprve puberťák. Vyrobili ho v roce 1949.
Víno jako platidlo
V mikulovském sudu skladovali správci panství desátkové víno, které bylo formou daně za pronájem pozemků s vinicemi a za výnos z nich. Naplnit ho úplně, to se však podařilo jen vzácně. Naopak, v dobách neúrody došlo k tomu, že zůstal prázdný, rozeschnul se a nedal se používat. Sloužil potom jen jako dekorace nebo útočiště pro muzikanty, kteří vyhrávali panstvu ve sklepě, když popíjelo svůj oblíbený nápoj.
Pokud se rozhlédnete po mikulovském náměstí v těsné blízkosti zámku, uvidíte řadu hezkých renesančních a barokních staveb: dům U Rytířů s pěknými sgrafity, tedy obrazci na omítce, kašnu se sochou Pomony, římské bohyně úrody nebo působivý barokní morový sloup. Gotické domy a památky tu ale budete hledat obtížně. Není to jen důsledek válek a přestaveb, hlavní příčinou byly ničivé požáry. Přesto město, stejně jako zámek, pokaždé vstalo z popela, podobně jako bájný pták Fénix.
Příkladem může být hrobka rodu Dietrichsteinů, který Mikulovu vládl několik století. Najdete ji v jednom z dolních rohů náměstí. Původně tam stál kostel svaté Anny. Po požáru v roce 1784 z něj zbyly prakticky jen vyhořelé věže a obvodové zdivo.
Dietrichsteinové ho využili k tomu, aby uvnitř zdí vzniklo atrium, tedy dvorek s malým parkem. V místě, kde stál hlavní oltář, nechali postavit pohřební kapli. A do bočních kaplí, které dali zazdít, přemístili rakve s ostatky svých předků. Je jich tu celkem 45, spolu se třemi urnami. Zakladatele hrobky, knížete Františka Josefa Dietrichsteina, pohřbili ve Vídni. V rodinné hrobce zůstalo symbolicky uložené pouze jeho srdce.
Barvitá historie
Historie města a zámku však rozhodně není žádný sentimentální doják. Stačí v ní letmo zalistovat. Český král Přemysl Otakar II. daroval hrad Mikulov Lichtenštejnům. Ti ho sice podporovali, ale pak ho zradili. Spojili se s jeho nepřítelem Rudolfem I. Habsburským. Na druhou stranu v pozdějších dobách vysvobodili krále Václava IV. z rakouského vězení a pomohli mu, aby se dostal zpátky do Čech.
Další majitel panství, uherský šlechtic Ladislav Kereczenyi, který začal s přestavbou hradu na zámek (1560), na sebe upozornil tím, že na terase střílel do zajatých tureckých vojáků. O šest let později ho Osmané zajali a popravili. Dietrichsteinové získali panství Mikulov od císaře Maxmiliána II. Habsburského v roce 1575. Byla to částečná splátka dluhu za výchovu jeho dvou synů (přišla na 90 000 zlatých).
Panství se stalo centrem moci moravské větve tohoto rodu. To, jak Dietrichsteinové ovlivnili dnešní podobu zámku a města, by vydalo na knihu. Na zámku navíc pobýval Napoleon (1805) a po bitvě u Hradce Králové také Bismarck.
Ze zámeckých zahrad, které tu postupně obnovují v italském barokním duchu, je to blízko do podzámčí a do židovské čtvrti. Byla významným centrem Židů na Moravě. Sídlili tady moravští zemští rabíni, ale působil tu také slavný Jehuda Löw. Známe ho jako údajného tvůrce Golema, ve skutečnosti to byl vzdělaný učenec a vrchní rabín v Praze za vlády císaře Rudolfa II.
Centrum židovského exilu
Do Mikulova přijížděli kdysi Židé vyhnaní z Vídně a z Dolního Rakouska, ale i z moravských královských měst. Zdejší čtvrť získala v roce 1591 samosprávu, měla vlastního rychtáře a další výsady. V první polovině 19. století tvořili Židé dokonce téměř polovinu obyvatel města. Když získali v roce 1848 stejné postavení jako ostatní občané v mocnářství, zkoušeli nové příležitosti také ve větších městech.
I když Dietrichsteinové byli katolíci, dobře si uvědomovali ekonomický přínos Židů, kteří tu působili hlavně jako obchodníci a řemeslníci. Za vidění určitě stojí Horní synagoga, která má zvláštní atmosféru, mikve, rituální očistné lázně, a židovský hřbitov se 4000 náhrobků.
Když se na prohlídce města zastavíte a přečtete si informační tabule nebo jeho stručnou historii, zjistíte, že se německy jmenovalo Nikolsburg a v židovském jidiš Niklšburg. Moravané, Židé, ale i Rakušané nebo Němci tu spolu žili po staletí. Nebyla to vždycky jenom idylka, ale bylo to soužití vzájemně prospěšné. Druhá světová válka přinesla drsný zlom.
V roce 1938 tu žilo 472 Židů, 110 se podařilo uprchnout před nacisty do ciziny, 327 nepřežilo holocaust. K obnovení židovské obce už nikdy nedošlo. Německy mluvící občané byli po válce odsunuti do Rakouska. Město se dostalo na předválečný stav obyvatel za dalších 25 až 30 let.
Zámek lehl popelem
V dubnu roku 1945 se zdálo, že je s mikulovským zámkem definitivní konec. Jestli požár, který ho zachvátil, úmyslně založili ustupující fašisté, nebo vznikl jako důsledek bojů, to už nikdo přesně nezjistí. Zámek měl ale štěstí. V roce 1947 vznikl spolek na jeho obnovu. Díky němu a díky podpoře státu se ho podařilo znovu zrestaurovat v jeho někdejší nádheře.
V zahradách pokračuje proces dodnes. Navíc se tu zámečtí zahradníci snaží pěstovat vzácné a mizející rostliny, keře i stromy, které byly po staletí typické pro tuto teplomilnou oblast, jež může trochu připomínat Toskánsko. Ostatně není náhodou, že se tu keřům vinné révy tak dobře daří.
Populární Svatý kopeček
Pohled na Svatý kopeček, který leží na východ od zámku, vypadá idylicky. Bělostnou kapli svatého Šebestiána na jeho vrcholu nechal postavit kardinál František z Dietrichsteina, moravský gubernátor a jeden z nejbohatších aristokratů v zemi. Měla být poděkováním bohu za to, jak město přečkalo morovou epidemii v roce 1622.
V našich časech se Svatý kopeček stal přírodní rezervací. Vyskytuje se tu hodně chráněných rostlin a živočichů. To, proč sem většina lidí vystoupá, nejsou ale rostliny ani živočichové. Je to nádherný výhled do kraje. Před rokem 1989 v tom byl i osten „provokace“. Viděli jste odsud za hezkého počasí až za ostnatý drát, daleko do Rakouska.