Michala Horáčka láká dovolená v nejvzdálenějším koutě světa

Já už jsem byl na Aljašce, v Peru, v Číně, mnohokrát v Africe, byl jsem i v Thajsku a na různých místech ve Spojených státech, ale na jedno místo, kam jsem vždycky toužil zajet, jsem se ještě nedostal, to místo je Nový Zéland. Chci tam proto, že od malička vím, že to je nejdál, kam můžete  z České republiky dojet. Když pojedete dál, tak už se budete zase blížit. To je prostě to místo, které je nejdál, a v tom je taková pěkná výzva.

To ne, protože to je na pólech a tam se nechystám. Jako sociálního antropologa mě nejvíc zajímají lidé. Příroda je také jistě krásná a tučňáci jsou roztomilí, ale já mám lidi nejradši.

Nejzajímavější zážitky mám z kmene Samburů v Severní Keni. To je zvláštní území, kde je všechno ještě pořád jinak. Svět je tam rozdělen. Na vysoké posvátné hoře, která se jmenuje Nyiru, sídlí proroci a ti rozdělují svůj svět na oblast, kde je a není asfaltová cesta. Území, kde není ani jedna asfaltová cesta, ovládají. Tomu rozumí. Už tímto dělením to začíná, je to hezké.

Sám kmen Samburů je velice zajímavý, má propracované kulturní chování, které spočívá v tom, že žijí ve skupinách podle věku. Každá věková skupina má své jméno a když projdete iniciačním procesem a dostanete se do jedné věkové skupiny, je už jedno, jestli je vám patnáct nebo dvacet. Rozhoduje iniciační rituál. Je velice propracované a zajímavé, jak prochází věkovými skupinami. Je to trochu bizarní, ale když se do toho člověk pohrouží, pochopí, že vše má vnitřní logiku a jenom žasne nad krásou, složitostí a barevností světa.

Ne, to pro bělochy vůbec není, pro žádné „nesambury“ to není. Záleží na tom, aby člověk ukázal svou otevřenost a „nemistroval“. To platí u každého podobného kmene, musíte přijít pokorně. Být pokorným pozorovatelem, přicházet pomaličku a citlivě. A neobejdete se bez někoho, kdo vás do společenství uvede. Stejně jako do anglického klubu. Mezi Sambury vás musí uvést nějaký Sambur a to se mi poštěstilo.

To ne, napřed jsem tam jel jenom proto, že jsem nikdy nebyl v Keni a tohle se naskytlo. Šlo o zvláštní příležitost, takže se do Keni vracím. Já bych Sambury jako antropolog možná chtěl zkoumat, ale to by znamenalo, kdybych to měl udělat vědecky, naučit se složitý jazyk, který se jmenuje maa.

Ten jazyk nemá vůbec žádné knihy ani noviny, je nesmírně obtížný a jistě by trvalo léta se jej naučit. Dále bych musel ovládnout afrikanistiku, abych byl odborně připraven. Pak by měl výzkum teprve smysl. Já bych sice mohl ze svých cest psát nějaké zprávy a vydávat je za antropologické, ale vím, že by to nebylo poctivé. Já o tom píšu, ale vím, že je to publicistika, ne antropologie.

Já se snažím turistice vyhýbat. Naštěstí mám možnosti, že si cestu mohu připravit a vždycky mám nějakého místního průvodce, který mluví místními jazyky a zná zvyklosti. Samozřejmě se naskytnou nebezpečné okamžiky, třeba příroda na Aljašce je divoká a když vám dojde benzín, je to opravdu problém.

Nebo v Peru, když chodíte po úbočích hor, chodníčky jsou asi metr vysoké, vy pořádně ani nevidíte a pod vámi je dvoukilometrová díra. V tomto smyslu to bývá nebezpečné, někteří lidé to ani nepřežijí, ale ti musí být neopatrní.

Asi podle toho, jakou dobrodružnou literaturu jsem četl v dětství, když mi bylo kolem deseti let. Uchvátil mě například příběh Inků a jejich střetu s Conquistadory a vždycky jsem se chtěl podívat do Peru. A tak podobně. Z dětských let mám tolik námětů, že je nemůžu vyčerpat do smrti.

To určitě jo, ale vždycky se stane, že v dětství jsem na to už stejně narazil, protože jsem četl věci z Číny, stejně jako z amerických prérií nebo z Indie. Vidíte, v Indii jsem nikdy nebyl.

FOTO: Archiv Michala Horáčka/ Martin Pinkas 

Ona se mezitím stala důležitá věc, sice mě vyhodili ze školy a nemohl jsem pracovat ani publikovat a nic. Ale obstaral jsem si papíry na hlavu a sehnal zaměstnání v podniku Meta, což byl výrobní podnik svazu invalidů. A tam už režim věděl, že je člověk ztracený, že nemůže v žádné veřejné sféře vůbec fungovat, to byla prostě konečná. Takže jsem nebyl z pohledu režimu vůbec nebezpečný.

A za druhé, a to bylo daleko důležitější, moje sestra se legálně provdala do Francie a podle Helsinských dohod jsem mohl cestovat, protože sestra mi poslala pozvání a garantovala, že to za mě zaplatí. V tom jsem měl štěstí, kdyby mi sestra nepomohla, samozřejmě bych vůbec nemohl cestovat, tak jako kdokoliv jiný.

Vždycky, když o něčem hodně čtete a potom tam jste, tak vás to hodně překvapí, protože je to samozřejmě vždycky odlišné. Překvapilo mě mnoho věcí. Člověk si za komunismu myslel, že je to báječné místo, plné fungujících institucí a bohatství. A ono to tak samozřejmě není, narazil jsem na obrovské problémy, je to normální země s normálními lidmi, kteří zkrátka žijí normální život a to znamená, že mají problémy.

A bylo jich víc, než by člověk čekal, protože si samozřejmě něco vysnil, ale na druhou stranu jsem to Americe velice rád odpouštěl, protože přece jenom byla plná svobody. Člověk mohl dělat, co chtěl, říkat, co chtěl, dělat a jezdit, kam chtěl. A jejich rozdílná situace v půdorysu existence byla mnohem snazší, mnohem bohatší, mnohem zajímavější a zejména důstojnější, než byla naše situace.

Já mám tuhle zemi strašně rád a vždycky jsem chtěl být český spisovatel a český textař. Můj jediný nástroj je čeština a mohu se obracet pouze k Čechům. Nechtěl jsem psát v nějakém nakladatelství jako je Toronto Publishers, aby se sem texty potom pašovaly. Když mi osud dal být Čechem, tak jsem chtěl se svými krajany sdílet i to špatné. Prožít situaci spolu se svými, protože i když politická situace byla tristní a zoufalá, pořád to byla naše situace. A já jsem je nechtěl opustit.

FOTO: Archiv Michala Horáčka/ Martin Pinkas

Dostihy jsou takový zvláštní svět, kterému se musí rozumět, jinak je nudný. To vás vzruší teprve ve chvíli, kdy víte, kdo je favorit, kdo je outsider a co to znamená. A já jsem tomu rozuměl, psal jsem o dostizích dlouho do zahraničních časopisů, takže mě vzrušovalo být na různých místech.

Myslím si, že nejkrásnější dostihy jsou v Anglii, kde to všechno vzniklo, a dodnes jsou takové country, každé závodiště je jiné. Zatímco v Americe jsou v podstatě stejné, tam vypískují ovál, který je stejně dlouhý a obklopený stejnými tribunami. Kdežto v Anglii je tráva, terén je různě vlnitý a to je strašně krásné. Například Goodwood nebo spousta jiných anglických závodišť, to je rozkoš tam být.

Zajímavé je i závodiště v Hong Kongu, které je uprostřed města, kde je každý centimetr půdy nesmírně cenný. A dostihové závodiště potřebuje hodně takových centimetrů, přesto tam stojí už někdy od roku 1860 a je nesmírně populární. Prakticky se tam nemůžete dostat, o závody je ohromný zájem a kotel je nevídaný, jako byste byli na fotbale. Ten řev a vzrušení, to je prostě krásné. A v Americe je krásné závodiště na východním pobřeží, které se jmenuje Saratoga.

Mám rád divadlo La Fenice v Benátkách. To je jedinečná zkušenost, protože vyjdete ven, kde jsou krásné italské restaurace a italská radost ze života, která se u jiných národů hned tak nevidí. Je fantastické být mezi lidmi, kteří rádi žijí a rádi pijí a zpívají. A pak se ještě projet tou gondolou, to je jako v pohádce. A navíc v La Fenice samozřejmě zpívají fantastičtí zpěváci. Jednou za několik let bych si chtěl dopřát jet do Benátek a strávit tam alespoň jednu noc.

Nevracím se na žádné místo, protože si myslím, že je ještě tolik míst, která jsem neviděl, že kdybych jel zpátky na to jedno místo, nemohl bych jet na jiné nové. Takže ne, ačkoli jsem si u mnoha míst říkal, že bych je chtěl vidět znovu, jako například Machu Picchu v Peru. Ale vím, že už to asi nikdy nepůjde, protože vždycky budou konkurenti.

Všechny tyto a mnohé další zážitky země nabízí. Nevýhodou je, že cesta na Nový Zéland je přece jen celkem nákladná záležitost. Jenom letenka vás bude stát kolem 30 tisíc. Situaci ale můžete vyřešit kombinací výletu a zaměstnání.  

Na Novém Zélandu je neustálý nedostatek pracovní síly v oblasti zemědělství. S brigádníky už tam mají zkušenosti a nebudou vám dělat potíže s přehnanými formalitami. Mladí lidé do 30 let mohou využít roční povolení typu „pracovní prázdniny“. Podle ČTK dostává toto povolení zhruba 1000 Čechů ročně a není vázáno pouze na zemědělství.  

FOTO: Profimedia

Když už se na Nový Zéland dostanete, oceníte především tamější panenskou přírodu. Na ostrově, kde žije osmdesát osm procent obyvatel ve městech, se zachovalo množství endemitů (rostlinných a živočišných druhů žijících pouze na jednom místě). Nejznámějším z nich je pták kivi. Krom toho na vás čekají jezera, hory nebo sirné termály. Každý si najde to své.