Článek
Když navečer přistáváme v Malaze, prší. Druhý den ráno lije. Přesto objednáváme na další den auto. „Koukejte, vyjasňuje se, jdeme se projít k moři.“ Sotva jsme vyrazili, přihnaly se kdoví odkud černé mraky. Zcela nenápadně. Deštníky byly za chvíli k ničemu, zapadáme do první hospůdky a při sklence dobrého moku sledujeme, jak se venku čerti žení.
Prosíme už nevím kterého boha, aby se slitoval. Slitoval se. Byla to poslední sprška za celý týden, krápání nepočítám.
Vzhůru do kopců
Ráno je azuro, jen sem tam nějaký mráček. Volíme skoro letní oblečení, tlusté svetry mizí ve skříni. Bundy a deštníky házíme do kufru auta. Co kdyby…? Naším cílem je Ronda, městečko ležící v samém srdci pohoří Serranía de Ronda a vzdálené od našeho hotelu v Torremolinos něco málo přes sto kilometrů. Hlavně správně odbočit.
Podařilo se a serpentinami stoupáme vzhůru do kopců. Kamenitá krajina, sem tam porostlá nízkými borovicemi, vypadá divoce, taky tu nepotkáte človíčka. Výhledy jsou ovšem náramné. Býval to kraj slavných loupežníků a pašeráků, člověk by málem podlehl dojmu, že se každou chvíli může odněkud vynořit legendární loupežník José María – El Tempranillo.
Za zatáčkou se vynořil bílý domek. „Bude kafíčko,“ těšíme se při pohledu na vývěsní štít s nápisem Bar. Za chvíli vystupujeme.
„Kruci, to je kosa,“ navlékáme na sebe bundy. Bohužel je zavřeno. Vytahujeme alespoň něco ze svých zásob a zbytky krmíme zdejší kočky. Ještě si zvěčňujeme tu nádheru kolem a jedeme dál.
Ronda, město snů
Ronda nás přivítala přátelsky – na parkoviště jsme se strefili hned napoprvé. Uvidíme, zda měl pravdu básník Rainer Maria Rilke, když svého času napsal: Všude jsem hledal město snů a našel jsem ho v Rondě. Měl pravdu. Tohle město má úžasnou polohu.
Leží v nadmořské výšce 750 metrů, je rozdělené na dvě části sto metrů hlubokou průrvou, kterou si ve skalách prorazila říčka Guadalevín. Klene se přes ni most, přesněji Nový most (Puente Nuevo), který byl postaven ve 2. polovině 18. století na základech toho původního a kvůli němuž sem jezdí většina turistů.
Než k němu dorazíme, míjíme další symbol Rondy – býčí arénu, která je údajně nejstarší a nejhezčí v celém Španělsku. Úmyslně ji ponecháváme bez povšimnutí, býčí zápasy v nás žádné nadšení nevzbuzují, zato se dost dlouho zdržíme na vyhlídce u mostu. Na druhé straně na pozadí horské krajiny se rozkládá staré město. Některé domy shlížejí přímo do propasti, člověk tu zcela určitě nesmí trpět závratí. Přecházíme most a rázem se ocitáme v jiném světě.
Arabské stopy
Tato část si zachovala maurský ráz, vždyť na troskách vizigótského města ji postavili právě Arabové. Zůstaly po nich např. brána Almocábar s částí hradeb, lázně, starý most, minaret... Arabové tu ale nechali i duši, kterou nedokázaly vystrnadit ani monumentální chrámy, postavené po jejich vyhnání roku 1485 katolickými panovníky Ferdinandem Aragonským a Isabelou Kastilskou.
Duši, kterou pozorný návštěvník vnímá v docela prostých uličkách s bílými domky, z nichž se umně zamřížovanými okny či balkóny derou na světlo barevné trsy kytek.
Všude jsem hledal město snů a našel jsem ho v Rondě.
I Mondragonský palác, nádherné dílo civilní architektury, si přes veškeré přestavby stále ještě zachoval něco z původní bohaté ornamentální výzdoby. Člověk se tu může bez omrzení procházet hodiny, občas nakoukne pootevřenými dveřmi do chodeb domů i do dvorků zaplněných překrásně vyvedenými keramickými květináči s nejrůznějšími kytičkami a zelení.
S keramikou ve všech formách jsme se tu setkávali neustále. Taky s tradičními řemesly, jako je umělecká kovařina, a vším, co souvisí se zpracováním kůže. Před odjezdem si ještě užíváme příjemného posezení na terase restaurace u mostu nad propastí.
Bílá vesnice Casares
Při večerní procházce po nábřežní promenádě Torremolinos nás uchvátila pohlednice s bílými domky šplhajícími se po svahu kopce: Casares.
Tam prostě musíme, navíc od místa našeho pobytu je to jen nějakých sto kilometrů. Sotva jsme odbočili z frekventované silnice na opuštěnou silničku, ocitáme se podobně jako včera v liduprázdné skalnaté krajině. Po pár kilometrech serpentin se najednou na protějším vrcholu objeví vesnice.
Nejprve vidíme hrad, samozřejmě maurský. A k němu po celém úbočí šplhají bílé domy, navrstvené jeden na druhém, jako by byly postavené z dětských kostek. Ukazatel nás nasměroval přímo na parkoviště na protějším svahu. Scházíme úzkou příkrou uličkou mezi domky dolů na náměstí. Ke zřícenině pevnosti a kostelu, který teď slouží jako kulturní středisko, musíme příkře a klikatě opět nahoru.
Výhled na Gibraltar
Bílé, nestejně vysoké domky s červenými střechami, s balkónky zdobenými černými mřížemi, s květináči, z nichž se dolů derou různobarevné trsy kytek, vytvářejí malebná zákoutí. Zastavujeme, občas zabočíme po schůdkách do uličky tak uzoučké, že se tam vejdou vedle sebe jen dva lidé a motorka.
Nelze tu zabloudit, většina uliček je slepých a končí srázem. Venku není ani noha, ale cítíme, že vesnice žije. Uvnitř je slyšet hlasy, ozývá se i hudba, z balkónu či pootevřených dveří se line vůně připravovaného oběda. Za chvíli jsme u rozvalin maurské pevnosti. Panoráma, které se před námi rozevřelo, je nádherné, dokonce je vidět Gibraltarská skála. Hřbitůvek hned pod pevností vedle někdejšího kostela je kouzelný. Obyvatelé Casares si pro poslední odpočinek svých bližních zvolili opravdu krásné místo.
Dalí v Marbelle
Vracíme se na pobřeží a zastavujeme v Marbelle, proslulém letovisku, kde tráví volné dny smetánka společnosti, nejen té španělské. Každý, kdo něco znamená, má vilu nebo jachtu v Marbelle.
Prohlídku staré části města jsme tentokrát oželeli a prošli jsme se raději po pláži a přilehlých ulicích.
Vyplatilo se to, viděli jsme docela zajímavé, více i méně extravagantní výtvory Mistra Dalího, které zdobí jednu ze zdejších promenád. Kousek dál, v Puerto Banús, si v přístavu z uctivé vzdálenosti prohlížíme kotvící lodě. Některé jsou na prodej. Určitě bychom si vybrali, jen ty finance chybějí. Přesto je to hezká podívaná.
Rady na cestu
Jak se tam dostat
Je-li vám alespoň pětapadesát, není nic snazšího. Na jaře (březen – květen ) si můžete vyjet do Andalusie (i s mladším doprovodem za stejně výhodnou cenu) v rámci pobytů 55+ dotovaných andaluskou vládou. Nabídku najdete např. na www.qualitytours.cz nebo také na www.spanelskoproseniory.cz.
Nesplňujete-li podmínku věku, nezbývá vám nic jiného, než si opatřit letenku individuálně (Smartwings, Brussel Airlines aj.) a ubytování si zarezervovat jinak.
Tipy na víkend
Costa del Sol nabízí bezpočet možností výletů; ten, kdo je v této oblasti poprvé, to nebude mít jednoduché. Tak třeba: Málaga – hezké město s řadou historických památek, botanickou zahradou, parky, přístavem, nádhernou secesní tržnicí a příjemnými hospůdkami s venkovními terasami.
Za vidění opravdu stojí Picassovo muzeum. Do Malagy se z letovisek na Costa del Sol dostanete pohodlně linkovým autobusem.
Mijas – jedno z půvabných, i když už velmi turistických bílých městeček, na které stačí půlden. Ale pozor, musíte do Mijas Pueblo, protože toto městečko má i svou pobřežní část (Mijas Costa), které od sebe dělí 17 km. Dostanete se tam také linkovým autobusem.
Córdoba, Sevilla, Granada – tři andaluské perly jsou od pobřeží Costa del Sol trochu dále. Organizované výlety však pořádají cestovní kanceláře, je to sice o něco dražší, ale pohodlné. Navíc v Granadě nebudete mít problémy se vstupem do světoznámé Alhambry (lístky na určitý den a hodinu se většinou objednávají s předstihem).
Pokud si půjčíte auto (cca 100 eur/den, 150 eur/3 dny), nebudete vázáni jízdními řády a pohodlně stihnete těch zajímavých míst daleko více.