Město pro zamilované. Francouzský Colmar je jako z pohádky

Naše pramice tiše klouzala po řece Lauch, což znamená pórek nebo i česnek. Pěstitelé zeleniny po ní kdysi sváželi své zboží na trh a později do kryté tržnice v centru města. Říčku, která fungovala jako dopravní tepna, využívali i řemeslníci a obchodníci. Z obou stran ji obklopují pestrobarevné starobylé domy, a dnes také idylické restaurace. Barvy domů prý signalizovaly, kdo je vlastnil. Například žlutá znamenala pekaře, modrá rybáře nebo lodníka a červená třeba veřejný dům.

Zdejší velmi populární čtvrti se říká Malé Benátky. Ty ale vůbec nepřipomíná. Není tu systém kanálů či ulic jako v italském městě toho jména a zdejší ploché pramice mají daleko k eleganci gondol. Jediným podobným rysem může být to, že je lodníci kdysi ovládali pomocí dlouhého vesla nebo bidla, protože říčka je hluboká jen asi metr a půl. Dnes je nahradily tiché elektromotory.

Ženy praly v minulosti v říčce prádlo. Podle naší průvodkyně Angely Rogersové to pro ně byla příležitost si pokecat. Navíc se domluvily s místními pekaři. Ti po upečení chlebů nenechali své pece vychladnout, takže si do nich mohly ráno vložit keramické mísy s plátky brambor, pórku, cibule, mrkve a celeru, ke kterým přidaly tymián, bobkový list, hřebíček, sůl, pepř a na kostky nakrájené hovězí, vepřové i jehněčí maso. To se předtím marinovalo v bílém víně a bobulích jalovce.

Maso, které se dlouze dusilo na mírném ohni, krásně změklo. Když ženy dopraly, odnesly si mísy s aromatickou dobrotou domů a servírovaly ji svým hladovým krkům. Říká se jí baeckeoffe (pekařova trouba) a má řadu variant. Ochutnal jsem tu, do které kuchař přidal k masu šťavnatou klobásku.

V kouzelných hrázděných domcích nemusí být vůbec jednoduché žít. V Colmaru totiž kdysi byly mokřiny a dodnes je tu místy vysoká hladina spodní vody. Proto zdejší domy potřebují důkladné základy. Ale nejen to. Konstrukce, která na nich stojí, musí být pevná a zároveň pružná. Dochází tady totiž k otřesům půdy. Bývají sice velmi malé, ale relativně časté.

Hrázděné domy jim dokázaly čelit, jen když byly postavené opravdu důkladně. Proto některé z nich nestojí časem úplně rovně a vyžadují stálou péči. Na jejich zdech najdete podle průvodkyně Angely řadu symbolů, kterým už dnes většina lidí nerozumí.

Pokud na nich byl třeba ozdobný kosočtverec symbolizující dělohu, přála si žena, která v něm bydlela, porodit děti. Kříž znamenal, že chcete mít něčeho hodně – lásky, peněz, jídla, čehokoli. A třeba dřevěný kohout zaháněl duchy. Když ho prý uviděli, mysleli si, že už bude svítat, a raději rychle zmizeli. I když historické události v regionu byly někdy bouřlivé, Colmar z většiny z nich vyvázl bez velkých šrámů. Spolu s jeho ekonomickou silou to byl jeden z důvodů, proč se historická část města zachovala v takovém stavu, že dnes přitahuje davy turistů.

Vedle ulic s hrázděnými domy tu ovšem najdete i další výjimečné budovy. Třeba renesanční Dům hlav, Adolfův dům, nejstarší ve městě, Starou celnici, Dům Pfisterů, Kolegiální kostel svatého Martina, a tak bychom mohli dlouze pokračovat.

Jednou z trochu opomíjených je stavba secesní Kryté tržnice. Nedávno ji tu vkusně zrekonstruovali. V budově s prosklenou střechou a s horním světlem si můžete nakoupit hlavně kvalitní regionální potraviny a nápoje. Fungují tu i restaurace.

Na jednom z kruhových objezdů města se tyčí kopie sochy Svobody vysoká dvanáct metrů. To není náhoda. Její autor, sochař Frédéric Auguste Bartholdi, se ve městě narodil a řadu let tu žil. V rozlehlém domě, který patřil jeho bohaté rodině, najdete sochařovo muzeum.

Byl členem tajné zednářské lóže a měl vlivné přátele. Ti mu nejspíš pomohli v tom, aby v USA přijali sochu Svobody jako dar francouzského lidu ke stému výročí Dne nezávislosti. Při její instalaci na ostrůvku před newyorským přístavem hrál důležitou roli Gustave Eiffel, autor slavné Eiffelovky. Vyrobil pevnou a dostatečně pružnou železnou konstrukci, na kterou nechal připevnit vytvarované měděné pláty. Z nich dělníci postupně sestavili roku 1886 ikonickou sochu, která měří i s podstavcem 93 metrů. Bartholdi vytvořil řadu dalších, ve Francii známých soch. Je bezesporu nejslavnějším colmarským rodákem.

Na stěně muzea čokolády běží film. Malá opička pojídá žlutou dužinu kakaového plodu. Pak tu uvidíte, jak se suší kakaové boby vybrané z dužiny, a můžete si na ně sáhnout. V digitální animaci na vás promluví dobyvatel Hernán Cortés i aztécký panovník Moctezuma II. Aztékové pili totiž jako první slavnostní nápoj připravený z kakaových bobů.

V podpalubí španělské lodi se projedete z Ameriky do Evropy a uvidíte, jak se tento nápoj šířil mezi šlechtici. Potom budete sledovat, jakým způsobem se v moderní době začala průmyslově vyrábět čokoláda, kterou známe dnes (Alsasko jí produkovalo nejvíc ve Francii). Ochutnáte konfetu té hořké, mléčné i bílé. Nakonec si prohlédnete čokoládový klobouk i dvoumetrovou sochu Svobody a sportovní bugatku v reálné velikosti také celou z čokolády.

Hned o patro níž sídlí v podzemí muzeum alsaských vín. Colmar bývá s určitou nadsázkou označovaný za jejich hlavní město. To má svůj důvod. Sídlí tady řada vinařských institucí a vinaři mají v okolí města ideální mikroklima. V srpnu se zde koná Alsaský vinařský veletrh. Najdete tu i pár reprezentativních prodejen a dvě vinařství: Domaine Robert Karcher a Domaine Martin Jund.

Nejpopulárnější odrůdou tu není navzdory mýtům Ryzlink rýnský, ale Rulandské bílé. Teprve po nich následují Gewürztraminer, což je odnož Tramínu červeného, Muškát, Sylvaner a další odrůdy.

Zajímavý je také výlet po Alsaské vinařské stezce, která vede kolem. Jedete zajímavou krajinou, malebnými vesničkami a můžete navštívit výborná vinařství.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Zájezdy do Francie