Článek
Jezdecký klub Mělník, který je jen kousek za železniční tratí směrem na Českou Lípu, se věnuje dětským disciplínám, a tak tady mohou na ponících rajtovat už ti nejmenší.
„Učíme je jezdit podobně, jako když si s přibývajícím věkem mění děti tříkolku za kolo s kolečky a pak vyrážejí už bez nich. Od osmi let mohou jezdit soutěže,“ říká Vladimír Mestenhauser z jezdeckého klubu s tím, že dělají vyjížďky pro celé rodiny; děti mají poníky, rodiče koně.
:. Jezdecký klub Mělník, který také pořádá vyjížďky do okolí města, sídlí hned vedle vinic.foto: Právo/Miroslav Sova
„Nikoho nepustíme do přírody bez toho, abychom věděli, jak to s koněm umí. Povinná je samozřejmě při jízdě helma. Začátečníci si mohou zaplatit výcvik, fyzicky trénovaní jedinci vyrážejí na patnáctikilometrové vyjížďky. Krajina kolem Kokořína nebo Vrutic má krásné lesy, pro koně jsou tady vhodné polní cesty, na mnoha místech písčité,“ dodává Mestenhauser.
Mezi zákazníky patří nejen místní, ale přijíždějí si sem po celý rok zajezdit i lidé z Prahy, Kladna, Litoměřic, Roudnice.
Dominantou města je věž chrámu sv. Petra a Pavla
Kdo si netroufá dívat se na svět z koňského hřbetu, může se vydat po méně známých památkách Mělníka. I když nejznámější dominantou bývalého královského věnného města je samozřejmě věž chrámu sv. Petra a Pavla a zámek, jenž během staletí prošel mnoha stavebními úpravami. Dnes je na něm nejvíce patrný vliv renesance. Patří rodu Lobkowiczů a ti jeho část, včetně proslavených vinných sklepů, zpřístupňují veřejnosti.
Do centra města vstoupíme Pražskou bránou, která je nejzachovalejší částí středověkého opevnění Mělníka. Cestou k ní od jihovýchodu mine návštěvník informační tabuli, kde všechna světla správně a řádně fungují a ještě dostane hlasovou informaci, co se to vlastně na plánu objevilo.
Stejně překvapí slečna v informačním středisku na ulici 5. května, která je usměvavá, milá a vybavená potřebnými brožurkami o historii města včetně jeho plánku. Vše dává zájemcům zdarma a otevřeno tu bylo brzy ráno i ve státní svátek! Stojí za to se tady zastavit, protože uličky kolem hlavního náměstí Míru jsou doslova poseté zajímavými objekty.
Hned, jak k náměstí zamíříme, narazíme na desku, která na domě ozdobeném sgrafiti hlásá, že v domě U zlatého hroznu se scházel v 19. století výkvět vlastenců a díky úsilí místního sbormistra tady v roce 1875 poprvé zazněla mimo Prahu opera Prodaná nevěsta.
Nejkrásnější fasádu na náměstí má radnice, jež svoji funkci plní od roku 1449. Každý dům v řadě, ve které stojí, má podloubí, většina z nich byla postavena v době gotiky. Moderním artefaktem je kašna od architekta Jaroslava Fragnera z roku 1938, nechybí ani sousoší vinobraní.
Vyzbrojeni informacemi od milé slečny pouštíme se dál do méně známých končin města. Míjíme několik ošklivých budov z éry socialismu, v nichž se stále nabízí spotřební zboží, a po ulici Pražská míříme ke kostelu sv. Ludmily.
Masaryk a Jaroš
Podle pověsti tady přespala brzy po přijetí křesťanství kněžna Ludmila, když jí místní – tehdy ještě pohané – odmítli pustit do města. Zajímavý kontrast tvoří stavba se dřevěnou zvonicí nalézající se v parku u kostela. Přenesena sem byla z národopisné výstavy v roce 1895.
A už jsme u nárožní budovy s číslem popisným 220, kterou nechala v třicátých letech minulého století postavit Okresní hospodářská záložna. Vchod do dnešní České spořitelny zdobí dvě sochy Oskara Kozáka. Tady uhýbáme do Krombholcovy ulice a po pár metrech se nám naskytne zajímavý pohled – Masarykův kulturní dům hlídá v ulici U Sadů socha Otakara Jaroše. Muže, který v Mělníku prožil své dětství a studentská léta.
:. Masarykův kulturní dům hlídá socha válečného hrdiny Otakara Jaroše.foto: Právo/Miroslav Sova
Autorem sochy je opět Oskar Kozák. Letopočet vzniku je 1958, zatímco kulturní dům vznikl jako puristický objekt architektů J. Širce ml. a B. Zemana v třicátých letech minulého století. Uvnitř velkorysé haly je socha T. G. Masaryka od Vincence Makovského.
Pokud budete Mělník opouštět autem – v blízkosti centra se dá dobře zaparkovat nebo do města dojedete přímo z pražského holešovického nádraží autobusem – potěšte se pohledem i na sídlo úřadu práce. Takzvané Žilkově vile z počátku 20. stol. svítí na Nové ulici do dálky okno s barevnou vitráží s pávem.
Patrová vila ve stylu secese se téměř celá dochovala v původním stavu. Bílá fasáda je členěna pásy hrubé okrové omítky, které střídají obrazce z glazovaných kachlů. Vše doplňují vyřezávané barevné dřevěné štíty a zábradlí balkónů. Autorem návrhu vily je pravděpodobně architekt Quido Bělský.