Masai Mara nejsou jen každoroční krvavá jatka. Přehlídka místních zvířat je zážitek na celý život

Zkraje něco k historii rezervace. Chráněná oblast Masai Mara (kam spadala i oblast zvaná Mara Triangle) byla založena v roce 1961 na ploše 520 kilometrů čtverečních a neměla ihned status národního parku. Zde usazené kmeny Masajů se ale musely i s dobytkem odstěhovat.

Později došlo k přiřazení od východu přiléhajících oblastí, čímž se plocha rozšířila na 1821 kilometrů čtverečních a byla vyhlášena za rezervaci, spravovanou místní okresní radou. Podstatná část dostala v roce 1974 status národní rezervace a okolní území byla vrácena místním domorodým komunitám.

Od května roku 2001 je oblast Mara Triangle ve správě neziskové organizace Mara Conservancy. Mara v řeči Masajů znamená skvrnitý, což má souvislost s charakterem zdejší savany.

Národní rezervace Masai Mara je jednoznačně jedním z nejznámějších parků nejen v Keni, ale celé Africe. A to nejen díky velké migraci. Savana je vlivem krátkých dešťů i v období sucha porostlá travou, což je lákadlo pro býložravce, a ti jsou zase lákadlem pro šelmy. Nádhernou atmosféru přinášejí blížící se občasné odpolední deště.

Většinu plochy pokrývá právě savana, ovšem nechybí zde vodní toky, skalnaté kopce a menší lesy, zejména kolem řeky. Masai Mara, na niž navazuje v Tanzanii národní park Serengeti, je zmiňována coby jeden z nejlepších parků na pozorování a fotografování velkých koček, z kterých je nejpočetněji zastoupený lev, trochu více práce dá setkat se s gepardem, natož s nočním lovcem levhartem.

Co je rovněž prakticky garantované, jsou jak obrovití krokodýli v řekách i na břehu - a to i mimo období migrace býložravců –, tak skupiny hrochů dovádějících v řece. Ač se uvádí, že hroch se vyskytuje v klidné vodě, dovádí zde i v docela dravém proudu.

Mezi zdejší speciality, nikoliv na talíři, patři antilopa topi neboli buvolec modrý. Na první pohled se zbarvením liší od buvolce stepního, i když tělo a velikost mají totožné. Topi je tmavší a zdobí ho melír skvrn. Při úprku dovede vyvinout úctyhodnou rychlost až 70 km/h a zvládne i dost vysoké skoky na překážkové dráze, jejímž cílem je přežití. Má ale tu výhodu, že nepatří mezi nejoblíbenější položky na šelmím menu.

Další nepřehlédnutelnou obyvatelkou Masai Mary je antilopa losí, známá též jako eland. Toto pojmenování dostala od holandských kolonizátorů pro svou vzdálenou podobnost s losem, který se u nich nazývá elanden. Je to jedna z mála antilop, která je chována i jako hospodářské zvíře, a to pro chutné maso, dobře zpracovatelnou kůži i mléko obsahující vyšší procento bílkovin a tuku, než má mléko kravské.

Zmíněné velké migrace se každoročně účastní přibližně celkem dva miliony zvířat, z toho cca 1,5 milionu pakoňů, 300 tisíc zeber a přes 400 tisíc gazel Thomsonových. Během dubna zvířata opouštějí oblast Serengeti v Tanzanii a putují do Masai Mary v Keni.

Hlavními organizátory akce jsou pakoně, k nim se poté připojují zebry a antilopy. Pojem organizovanost je možná trochu zavádějící, pakoně jsou spíše iniciátory, vydávají se na cestu různými trasami a v různých skupinkách, které nejsou vyjma matek s potomky ani rodinné. Důvodem migrace je vysychání savany, a tím ztráta píce.

Nebezpečnou překážkou je řeka Mara, kde na stáda čekají nejen krokodýli, ale i suchozemští predátoři, a tak ztráty na cestě rozhodně nejsou malé. A proč nezůstanou v parku Masai Mara a zase pokládají své životy cestou zpět? Důvodem je potřeba minerálů, které jsou právě na jihu Serengeti. Jedná se zejména o fosfor, který je pro ně důležitý coby vedlejší stavební prvek kostí vyjma vápníku, přispívá k imunitě a podílí se také významně na regulaci metabolismu červených krvinek.

Pakoně nemají ideální zrak, ovšem fosfor by stejně v trávě v jižním sektoru Serengeti těžko viděli. K tomu jim slouží jejich dobře vyvinutý čich.

I když obecně návštěvy u domorodců příliš nevyhledávám s vědomím, že je to tak trochu divadlo pro turisty, sluší se Masaje rozhodně zmínit. Zarážející minimálně bylo, že v lokalitě, kde jsme se s kolegou pohybovali, jsme během jízdy do rezervace ani při jejím projíždění prakticky pravé Masaje neviděli. Nepočítám tedy masajské ženy nabízející náramky, korálky a ne až tak vkusné sošky žiraf a jiné zvířeny.

Masajové jsou africká černošská etnická skupina, odborníky definovaná jako nilotského původu (je zde patrný slovní základ podle řeky Nil). Jejich domorodým jazykem je maa. Odhaduje se, že populace Masajů čítá čtvrt milionu, část se jich zařadila mezi ostatní obyvatele Keni, velká část žije tradičním životem svých předků.

Letitým živobytím Masajů je pastevectví. I proto jedním z rysů jejich způsobu života nebyla fixace na jedno místo. Nutnost hledat nové pastviny a vodu pro dobytek je naopak vedla ke kočovnému životu, kdy přesun z místa na místo byl zcela normální a praktickou a nutnou věcí.

Vesnice, zvaná boma, je vystavěna do kruhu a je obehnána plotem z větví - nejčastěji trnitých a z jedovatého pryšce. Uvnitř vesnice je ohrada pro masajské bohatství, tedy pro dobytek. S polygamií nemá tento kmen problém, naopak je u Masajů zcela běžná. I umístění chatrčí je realizováno v souladu s posloupností pastevcových žen.

Praví Masajové se oblékají do výrazně barevných látek, dominantní je červená, barva válečníků, následuje modrá a černá - ta je prakticky povinná pro jinochy, stejně jako vzorované látky. Ženy se zdobí nápadnými šperky - náramky a náhrdelníky, ušní boltce vytahují kovovými kruhy.

I u Masajů, žijících jinak vskutku „postaru“, narazíte z praktických důvodů na lehké botky ze staré pneumatiky, zmíněné bužírky u náramků nebo na použití plastových hadic pro distribuci vody ve vesnici.

Masajové nám nicméně nachystali i několik překvapení při večeři. Jednou to bylo, když uspořádali malou narozeninovou oslavu dvou dívek a zpívali starou píseň Hakuna matata, a pak zase, když jsme se předmětem jejich dovádění stali přímo my.