Maroko: I ztratit se může být krásné

Vstupní branou do Maroka je pro většinu českých turistů letovisko Agadir. Nutno říci, že v porovnání s tím, co nabízí celé Maroko, jde o trochu nudnou slavobránu. Uspokojí ty, jejichž představa dovolené spočívá ve spočinutí na písečné pláži s občasným „výletem” do kavárny či nějakého z místních barů. Nutno dodat, že Maroko toho nabízí daleko více, stačí si svou dovolenou naplánovat trochu jinak.

Městem, kde nejsnáze pochopíte podstatu Maroka, je Marrákeš. Kouzlo hlavního náměstí Jemaa el-Fna je totiž tak silné, že dokáže vtáhnout každého během několika minut. Nepřeberné množství stánků nabízí čerstvý pomerančový džus, který stojí v přepočtu něco málo přes desetikorunu za kelímek.

Z náměstí velmi lehce projdete do dlouhé kryté ulice, kde na vás čekají prodejci všeho možného. Čerstvé koření, ručně tepané kovové lampy či exoticky vyhlížející šátky vyskládané vedle sebe na pouhých několika metrech osloví nejednoho turistu.

Nákupní ulička vedoucí z náměstí vyzývá k tomu, abyste šli dále a dále, a mnozí si udržují jisté tempo jen kvůli tomu, aby je příliš neoslovovali prodejci nabízející neodmítnutelné slevy. Po nákupu nějakých těch suvenýrů se však většina turistů vrací na Jemaa el-Fna, aby tu v některé z okolních kavárniček sledovali západ slunce a ožívání celého náměstí, které se soumrakem doslova exploduje vůněmi čerstvě připravovaných pokrmů a ruchem, který nejde popsat jinak než jako africký orient.

Podle Stanislava Zímy z cestovní kanceláře EXIM Tours jsou tradiční trhy v Maroku pro turisty obecně velkým lákadlem a zážitkem, na který se těší. Milovníci dobrého jídla na nich vyhledávají podle něj například šafrán, který je zde velmi kvalitní a cenově dostupný. Ženy pak často sáhnou po kosmetice z arganového oleje, která zpomaluje stárnutí pleti. Pravdou je, že nejsem žena a pleť mě zatím netrápí, ale stejně jsem si arganový olej také přivezl.

Procházka po náměstí kolem soumraku už může být pro některé z turistů lehce infarktovou záležitostí. Zejména pak, pokud se bojíte hadů. Místní tu totiž často nabízejí možnost vyfocení se s kobrou a neostýchají se vám někdy nějakého z hadů i jen tak bez varování položit na rameno.

Nelze než upozornit, že jde o turistickou past, protože pak po turistech požadují za možnost pořízení snímku horentní sumy a nedají se jen tak odbýt. Navíc, kdo by chtěl ve dnešní době podporovat byznys se zvířaty násilně drženými v zajetí v nevábných podmínkách. Možná i proto není od věci vše sledovat trochu z povzdálí a vstřebávat výjimečnou atmosféru s drobným nadhledem.

Další zastávkou v itineráři byl Fes. Zcela bez mučení se přiznám, že jsem byl na tuto zastávku zcela nepřipravený a dopředu jsem nevěděl, co mám očekávat.

Když jsme se ubytovávali v hezkém hotelu v modernější části města, zvažoval jsem, zda jsme neměli raději o den déle zůstat v Marrákeši. O několik hodin později bych si za tuto letmou myšlenku nejraději nafackoval. Když jsme se dostali na vyhlídku, ze které byl pohled na medinu města, bylo jasné, že Fes bude skutečně výjimečnou zastávkou.

Po pouhých několika krocích vstříc křivolakým uličkám staré části města se jako lusknutím prstů ocitnete o několik staletí zpět. Uličky jsou extrémně úzké, a pokud je neprocházíte s někým místním, máte víceméně garantováno, že se během několika chvil ztratíte. I to může být na podobném místě víceméně krásné, ale vymotat se z uliček, jejichž propojení nemá pro turistu přílišnou logiku, může být složité.

Často někam projdete jen tak, že využijete nějakého průchodu. A když o něm nevíte, nezbude vám než se vydat zpět. Ale i to se často tak úplně nepodaří.

Hlavním turistickým lákadlem jsou zdejší klasické barvírny kůže, kde člověk obvykle strne v němém úžasu. Pohled na místní pracovníky, kteří máčejí kusy kůže všech velikostí v kádích s nejrůznějšími tekutinami, vám vyrazí dech poměrně jednoduše. A slzy do očí také, ze zápachu. Barvení kůže není žádná práce pro fajnovky a odér, který se kolem barvírny line, přebijete asi jen nacpáním čerstvě promnutých lístků máty do nosu. A i tak to ucítíte.

Pokud si na nějakém místě člověk uvědomí, že vlastně nemá tak úplně špatnou práci, je to právě tady. Kupte si v jednom ze stánků čerstvý turecký med či nugát a můžete si bez nadsázky říci, že máte opravdu sladký život.

Mnoho turistů se při okruhu Marokem zastavuje také v Rabatu, ač obvykle nejde o nikterak dlouhou zastávku. Rabat je od jiných královských měst poměrně odlišný. Jde v zásadě o moderní město, které je určeno spíše pro běžný život místních než pro turisty.

Hned po příjezdu mě překvapily moderní tramvaje, chodníky a úhledné parky, tedy vymoženosti, které obvykle vídáte na africkém kontinentu spíše sporadicky.

I tady ale samozřejmě naleznete staré město, které nápadně připomíná romantické modro-bílé uličky tolik typické pro Řecko. Nezdržel jsem se ale ani den a už jsem spěchal do Casablanky. Města, od kterého jsem čekal asi nejvíce. A to mi ještě v hlavě vrtala slova Lenky Pátek z CK Blue Style, která je velikou milovnicí Maroka. Nabádala mě, nejen abych nezůstával na jednom místě a nespokojil se s návštěvou Marrákeše a Fesu, ale abych vyjma měst také objevil kouzlo tamějších hor, vyjel do pouště a podíval se po ukrytých vodopádech. A ač jsem věřil každému slovu, Casablanca volala a čas na zážitky v přírodě chyběl.

Casablanca mě na první pohled ale překvapivě moc nezaujala. Možná to zapříčinily příliš romantické a zkreslené představy z filmů. Směs moderních a starých zaprášených budov mi do mého vysněného obrazu města úplně nezapadala. Když jsem pak však z jednoho mrakodrapu spatřil impozantní mešitu, nedalo mi to a vyrazil jsem se k ní podívat na vlastní oči. A dobře jsem udělal.

Mešita Hassana II. je největší mešitou nejen v Maroku, ale v celé Africe. Svými rozměry a kapacitou se zařazuje do desítky největších mešit na světě. Dokončena byla v roce 1993, přičemž její stavba trvala jen něco málo přes sedm let.

Výstavba přišla podle odhadů v přepočtu až na 15 miliard korun. A jak by také ne, když byly při její stavbě použity materiály jako titan, bronz, mramor či luxusní exotická dřeva.

Pokud jste trochu fandové technologií, asi vás docela zaujme, že má mešita střechu opatřenou motorem. Ač váží neskutečných 1100 tun, v případě, že je třeba vyvětrat, ji motory během krátké chvíle otevřou.

Uvnitř se nachází 41 fontán, islámská škola – madrasa, turecké lázně hammam, muzeum marocké historie a obří knihovna, která je považována za jednu z nejlepších v arabském světě.

Foťte si bez blesku, co uznáte za vhodné, ale za žádnou cenu se nefoťte sami nebo navzájem. Zcela zbytečně byste si mohli zadělat na problémy, a to by byla na podobně úchvatném místě opravdu škoda...