Marlene by Berlín opěvovala i dnes

Němci, ať už třeba z drsných ostrůvků rozesetých v Severním moři, či naopak z jihu, z bavorské vísky jako z kýčovité pohlednice, tvrdí, že jejich metropoli můžete buď zbožňovat, nebo naopak nenávidět, nic mezi tím. Pokusím se vás alespoň malinko přesvědčit o tom, že za A je správně.

Domluvme se tudíž hned na začátku, že protentokrát pomineme nejproslulejší, a tudíž i „nejprovařenější“ pozoruhodnosti. Pozůstatky zdi, jež 28 let, dva měsíce a 26 dnů mrzačila město. Kurfürstendamm, řečený Ku’damm, legendární bulvár s ruinou 71 metrů vysokého kostela Gedächtniskirche, jak ho poničil britský nálet v listopadu 1943. Braniborskou bránu, kolem níž kráčela historie.

Postupimské náměstí, takřka třicet let zpustlé území nikoho rozťaté berlínskou zdí, dnes učebnice moderní architektury. Muzejní ostrov se snad všemi možnými kulturními poklady – namátkou bustou egyptské královny Nefertiti, kolekcí jihoněmeckých vyřezávaných oltářů či Donatellovým mramorovým reliéfem madony s dítětem z doby kolem roku 1420.

Místo toho vyrazme na místa, jež zpravidla nevévodí seznamům nejžádanějších turistických atrakcí. Přesto, nebo právě proto, stojí za návštěvu.

Alespoň kapka štěstí na vás musí uvíznout, pokud si nechcete nechat ujít nejpozoruhodnější trik činorodější z dvojice pand velkých v berlínské zoo. Samička Mengmeng (čínsky Malý sen) totiž občas chodí pozpátku. Přesněji řečeno, když se jí zrovna chce.

A protože jako každá žena má i ona nárok na výkyvy nálad, někdy můžete její vrcholné číslo zahlédnout třeba každou čtvrthodinu. Jindy vystojíte důlek při čekání na zpětný chod ve stylu raka – a nic.

Když berlínská televize RBB oznamovala poněkud zištný motiv samiččiny libůstky, nechala stranou vrtochy jiných – třeba prezidenta Donalda Trumpa či kancléřky Angely Merkelové – a zprávu zařadila na první místo.

„Meng-meng má velmi ráda lidi a postřehla, že chůzí pozpátku je pobaví, za což následuje zpravidla odměna,“ vysvětlil tehdy v RBB chovatel Christian Toll. Vychytralá potvůrka si tak umí spočítat, že skoro zaručeně dostane bambus dovážený z Nizozemska nebo jinou dobrotu.

Zhruba osmaosmdesátikilová čtyřletá Meng-meng a její stodvanáctikilový, o čtyři roky starší partner Ťiao-čching (Malý poklad) se stali magnetem pro návštěvníky zoo v někdejší západní části Berlína poblíž Ku’dammu loni v červenci. Za velké slávy tenkrát kancléřka Merkelová a čínský prezident Si Ťin-pching přestřihli pásku nového pandího pavilónu za deset milionů eur (260 miliónů korun).

Peking oba roztomilé symboly všech ohrožených zvířat na celé planetě Berlínu jen zapůjčil na patnáct let za poplatek milion dolarů (22,4 mil. korun) ročně.

„O tom se nevyjednává,“ potvrdil zdroj z berlínské zoo s tím, že většina sumy beztak jde na ochranu zvířat a výzkum pand. Termín pandí diplomacie – na zápůjčku se už jistý čas připravuje i Praha – se sice ustálil až v minulém století, avšak první doložený dar Japoncům spadá do sedmého století.

Berlíňané doufají v potomka. To nebývá nikdy nic snadného třeba i proto, že schopnost samic zabřeznout se omezuje na pouhé tři čtyři dny v roce. Jam-po, který v čínském městě Šen-čen loni na jaře zasvěcoval do tajů řemesla berlínské chovatele, jim do uší pošeptal doporučení. „Pusťte jim DVD s pandím pornem. Máme jich několik. V divočině se učí šmírováním starších,“ prozradil.

Jedinečný pivovar naleznete v parku poblíž nadzemní stanice metra Gleis dreieck ve čtvrti Kreuzberg. Čepují v něm pěnivý mok, jenž se zrodil tak, že 35letou Berlíňanku Katharinu Kurzovou neuspokojovala nabídka chmelových moků, a proto začala bez sebemenších zkušeností vařit vlastní.

„Netušila jsem, jak se pěnivý nápoj vaří, jen jak se pije,” tvrdí.

Před několika lety přišla o práci a nevěděla, co dělat dál. Nařídila si proto oddechový čas a z rodného Berlína vyrazila do Austrálie. A právě před pivním regálem jednoho z tamních obchodů to všechno začalo.

„Najednou jsem nevěděla, jaké pivo si koupit. Pokud šlo o název, balení i obsah, lákala mě snad všechna,“ vybavuje si situaci z obchůdku. Nerozhodnost ve výběru znala z Německa, ale opačně: druhy chmelového moku jí doma připadaly nudné.

„V tu chvíli jsem se spontánně, pošetile a bláznivě rozhodla, že budu vařit vlastní a alespoň trochu exkluzívní pivo,“ svěřuje se.

Dnes, o pět let později, své předsevzetí vrchovatě vyplnila. Spolu s tehdejším přítelem Christianem Laasem založila v roce 2014 značku Brlo Craft Beer, která dnes zahrnuje sedm druhů piva.

Mimochodem, Brlo je původní slovanské označení dnešního Berlína. Rozhodlo přizvání zkušeného sládka Michaela Lembkeho. Pivovarští začátečníci a tvůrčí, na novinky natěšený sládek se zaměřili na tu výseč na trhu, v níž rostla poptávka. Craft brewery se dá přeložit jako rukodělný pivovar, v Česku se takovým minipivovarům říká také řemeslné.

„Lidé chtějí originalitu a dobře odvedenou práci stále častěji nejen na talíři, ale i v půllitru. Při objevování nových druhů piva jsou ochotni si připlatit. Mladá a střední generace má ráda změnu, nové chutě,“ vysvětluje Katharina.

Pivovar z parku tvoří 38 vyřazených námořních kontejnerů. Je tudíž mobilní, dá se rozebrat, převézt a zase složit někde úplně jinde. Nemusíte se však znepokojovat: podle spolehlivé zprávy přímo od pramene, tedy od výčepu, se stěhování v dohledné době nechystá.

Oliver Krischer má pro své svěřenkyně jen slova chvály. „Zase byly pilné,“ ukazuje s uspokojením na čerstvé plástve poté, kdy v ochranném včelařském klobouku se síťkou obratně vytáhl rám s medovou pláství z nástavku. Pak ponoří ukazovák do ještě horkého medu a okoštuje. „Lahodný!“ pronáší hrdě.

Krischer, poslanec za Zelené, má od loňského října pod palcem tři úly v atriu jedné z budov Spolkového sněmu ve vládní čtvrti přímo v srdci Berlína. První med stočili před třemi lety z pilotního domova medonosek. Úroda loni dosáhla skvělých 40 kilogramů na včelstvo, přičemž průměr v Braniborsku, spolkové zemi obklopující metropoli, činí 25 kilogramů.

Za jednu z příčin parlamentní včelí král považuje fakt, že jeho bzučící tým to nemá daleko za zdrojem potravy do městského parku Tiergarten.

„Včelám – stejně jako mnoha jiným živočišným a rostlinným druhům – se daří ve městech lépe než na venkově. Rozmanitost stromů a rostlin bývá v obydleném prostoru mnohem větší, rostliny tolik nepoznamenává chemické ošetření,“ vysvětluje Krischer.

Berlínská katedrála na ostrově uprostřed řeky Sprévy nabízí v každém podlaží něco pozoruhodného. V podzemní hrobce odpočívají ctihodné ostatky královského rodu Hohenzollernů. O patro výše se věřící modlí v mohutné kostelní lodi. Ještě blíže k nebi, na téměř 90 metrů vysoké střeše nad oltářem, dorůstá potomstvo maličkých královen.

Včelaři z velkoměsta sdružení v síti Berlín bzučí! (Berlin summt!) zajistili pro včely domov v městské přírodě na patnácti místech, kromě parlamentu a katedrály kupříkladu u Humboldtovy univerzity, planetária či centra Domu světových kultur.

V Berlíně našlo azyl 298 z 560 druhů divokých včel, které se v Německu vyskytují. Přibližně 700 amatérských včelařů se stará o 3200 včelstev ve městě. Na stromech v ulicích metropole – přibližně 154 tisících lípách, 80 tisících javorech, 21 tisících kaštanech, 14 tisících akátech – nacházejí včely více potravy než na monokulturách v okolním Braniborsku.

Ve Spolkové republice se ocitl na seznamu ohrožených každý druhý druh divokých včel. Paraziti, pesticidy, chemicky ošetřované osivo, elektrosmog, zastavění volných ploch, monokultury zemědělského průmyslu na venkově a s tím spojené vymírání druhů se podepisují na jejich úbytku. Přitom tři čtvrtiny plodin na planetě – od třešní přes rajčata až po brambory – by se neurodily bez opylovačů.

Letos v březnu si Wal-Mart, americká síť supermarketů, nechala patentovat dron o velikosti medonosky. Co přesně umí, to zatím Wal-Mart úspěšně tají.

„Umělí opylovači, to mě přímo děsí. Vím, že to vyznívá příšerně pateticky, ale nemohu si pomoci: vymřou-li včely, bude i s lidmi amen,“ uzavírá Krischer.

Ať si nenecháte ujít hodně živý večer v některém ze svérázných klubů ve čtvrti Prenzlauer Berg, která teď frčí mezi požitkáři, nebo si naopak v poklidu posedíte u kávy přímo na třídě Unter den Linden s výhledem na Braniborskou bránu, možná se z reproduktorů ozve nenapodobitelný hlas.

„Ich hab’noch einen Koff er im Berlin, deswegen muss ich nächstens hin – Ještě mám v Berlíně jeden kufr, a tak tam příště musím zas,“ bude vám zpívat Marlene Dietrichová.