Malta bývala důležitým strategickým místem Středomoří, dnes je rájem turistů

Před chvílí mu jeden z dvořanů sdělil, že johanité zajali obchodní loď vrchního eunucha Kustoda Agy. Vládce nezvyklý prohrávat se proto rozhodne zabít dvě mouchy jednou ranou. Jednou provždy zničí špitálníky a současně si vytvoří předmostí k rozhodujícímu útoku na západní Evropu. K tomu potřebuje jen maličkost – dobýt Maltu.

Španělský král a německý císař Karel V. Habsburský udělil v roce 1530 řádu svatého Jana chudý skalnatý ostrov jako léno s podmínkou, že budou každoročně odvádět jeho sicilskému místokráli symbolicky jednoho živého sokola.

Přitom na svou dobu všestranně vzdělaný Sulejman měl s johanity vlastní zkušenost. V roce 1522 se s armádou, která podle některých historiků čítala až 150 tisíc bojovníků, vylodil na ostrově Rhodos přímo u tureckého pobřeží, kde již dvě staletí řád sídlil.

Muži v purpurových pláštích s bílým osmiramenným křížem rozhodně nebyli bábovky. Sedm tisíc obležených se urputně bránilo plných šest měsíců a pobilo při tom nejméně 80 tisíc sultánových válečníků.

Statistici si dali tu práci a spočítali, že na metr hradeb rhodského opevnění připadalo dvacet mrtvých Turků, zatímco každých dvacet metrů obranné linie přineslo smrt jednomu rytíři. Obléhání Rhodu skončilo řečeno sportovním výrazem remízou.

Na rozdíl od dobových zvyklostí ocenil turecký vládce odvahu obránců, které křesťanský svět nechal úplně na holičkách, a dovolil řádovým rytířům odplout na Sicílii bez kapitulace, s veškerým majetkem. Později měl příležitost mnohokrát své velkorysosti litovat.

Za svítání 19. května 1565 prořízly tři dělové výstřely z pevnosti St. Angel pověstné ticho před bouří. Pozorovatelé na strážních věžích hlásí, že na obzoru spatřili tureckou armádu. Výraz „armáda“ není ani zdaleka nadsazený. Protože Sulejmanovu válečnou flotilu tvořilo 140 těžkých galér, odhadujeme, že na ostrov zaútočilo přinejmenším 28 tisíc dokonale vycvičených a ke všemu odhodlaných osmanských válečníků. Mezi nimi nechybí ani šest tisíc právem obávaných janičářů.

Tyto nemilosrdné profesionály vyzbrojené puškami a zahnutými šavlemi Turci jako děti odebrali v ovládaných balkánských zemích slovanským rodičům a vychovali jako fanatické islámské bojovníky. Dalších nejméně 15 tisíc mužů tvoří ve vojsku pod vlajkou s půlměsícem muslimští dobrovolníci a piráti, přilákáni vidinou bohaté kořisti.

Není divu, že nezaujatí současníci označili tureckou armádu za jednu z největších od antických časů. Na výzvu Jeana Parisota de la Valette dorazilo bránit Maltu 550 řádových rytířů, kterým pomáhá osm tisíc najatých žoldnéřů a nevycvičených Malťanů.

Staré strategické pravidlo, podle něhož má mít útočník nad obranou opevnění alespoň trojnásobnou převahu, je tak bohatě naplněno. Sultánovi generálové – Sulejman zůstal v Istanbulu – obránce nezaskočili, protože velmistr měl špehy přímo na dvoře osmanského panovníka.

Nicméně začátek obléhání nečekaný byl. Turci zaútočili nejprve na za šest měsíců postavenou pevnost Saint Elmo, chránící vjezd do obou hlavních zálivů ostrova. Denně dopadá na hradební opevnění na šest tisíc koulí z děl na válečných lodích i z okolních pahorků.

Útočníci, kterým přispěchal na pomoc nejobávanější pirát Turgut Reis zvaný Dragut, předpokládali, že St. Elmo padne do týdne, ale nakonec se jim podařilo vpadnout do pevnosti až po měsíci. Z 1500 obránců nepřežil běsnění vítězů skoro žádný.

Navíc Mustafa Paša, jeden ze dvou velitelů turecké armády, nechal setnout devět piráty zajatých rytířů, jejich těla přibít na dřevěné kříže a poslat je po moři ke zbytku rytířské armády. Velmistr odpověděl neméně krutě. Přikázal usekat hlavy zajatým Turkům, nabít je do děl a vystřelit na oblehatele. Obě strany nešetřily ani zraněné a nemocné. Když jízda johanitů vpadla do tureckého polního lazaretu, pobili kavaleristé každého, koho zde zastihli.

Před značně prořídlými osmanskými šiky ale stojí dvě další pevnosti – Saint Angelo a Saint Michael. Ačkoli Turci nasadili důmyslné obléhací stroje, janičáři útočili v pravé poledne i hluboko v noci a letní vedro sužovalo více obránce, zničit opevnění se jim nepodařilo.

Lodě, které měly turecké armádě oslabené nedostatkem vody a úplavicí přivézt zásoby, nedorazily. A tak, když v zálivu svatého Pavla na severu ostrova zakotvilo 7. září 1565 španělské vojsko s posilami, odpluly zbytky tureckého vojska zpět do Istanbulu.

Malta přežila. Má se za to, že další turecký útok by byl pro johanity osudný: rozvaliny pevností hájilo už jen 800 posledních bojeschopných obránců. Vítězství v poslední velké bitvě, které se zúčastnili křižáci, bylo vykoupeno smrtí třetiny rytířů. Také Malta přišla o třetinu obyvatel a na bojišti a v lazaretu našlo smrt nejméně 20 tisíc Turků a další tisíce muslimských dobrovolníků a korzárů.

V červenci 1798 připlul na Maltu ctižádostivý generál Francouzské republiky Napoleon Bonaparte, chystající se dobýt zemi faraónů – Egypt. Johanité nechtěli pozdvihnout zbraň proti křesťanskému vojsku a svůj 250 let budovaný stát raději opustili. Ale to je již jiný příběh.