Malebný Jičín není jen městem loupežníka Rumcajse

Za projektem stojí dvojice milovnic architektury, toho času na mateřské dovolené. „Jsem historička kartografie, kolegyně, Gabriela Adámková Petrová, zase historička architektury,“ vysvětluje naše dnešní průvodkyně Eva Chodějovská. Před čtyřmi lety společně s několika dalšími nadšenci založili Jičínský spolek pro architekturu a urbanismus. Jejich hlavním projektem se stal právě zmiňovaný manuál. O co jde?

„Vycházeli jsme z projektu kolegů z Brna. Zabývali se otázkou, jak lidem ukazovat tamní architekturu, a došli k tomu, že lidé nemusejí platit vstupné do muzea a obcházet vitríny s fotografiemi nebo modely. Nejlepší je zavést je přímo za stavbami samotnými,“ vysvětluje Eva Chodějovská. Vznikl proto projekt s úsměvným názvem BAM, tedy Brněnský architektonický manuál. A právě jím se v Jičíně inspirovali.

Na prohlídku města může s manuálem vyrazit každý sám. Stačí si v informačním centru zdarma vyzvednout papírový letáček. Na něm se dozvídáme základní informace o dostupných trasách, z druhé strany jsou na mapě vyznačeny jednotlivé zastávky. To hlavní se nachází na internetu.

Kdo vlastní mobilní telefon s přístupem na internet, může si v něm přímo během procházky otevřít stránky am.jicin.cz a číst si podrobnější informace o budovách. Lze to ale i jinak. Nejprve si projít město s papírovou mapou a poté si na internetu přečíst další informace a zajímavosti, případně se nejdříve doma informačně „předzásobit“ a následně vyrazit na cestu.

Zatím jsou v nabídce tři trasy, jedna je věnována architektuře z přelomu 19. a 20. století a další dvě, v základní i rozšířené verzi, architektu Čeňku Musilovi. Zájemci se z papírového průvodce dopředu dozvědí, kolik času jim daná procházka zabere, ta nejdelší trvá dvě a půl hodiny.

„Chystáme další dvě vycházky, jedna by měla být po veřejné plastice, druhá po nejnovějších stavbách, těch z druhé poloviny 20. století,“ říká náš doprovod. My jsme se vydali po stopách Čeňka Musila a čeká nás řada zajímavých zastávek, od školy přes zámeckou zahradu až po márnici.

„Náš manuál by mohl být inspirací pro další menší města. Často v nich nepůsobili ti nejznámější tvůrci, jako třeba Jan Kotěra, ale stavěli tam architekti, kteří dokázali ty velikány úspěšně napodobit,“ říká naše průvodkyně. V Jičíně to byl právě Čeněk Musil. Naší první zastávkou je jím postavená Masarykova obchodní akademie s pamětní deskou, z níž se dozvídáme: „Ing. arch. Čeněk Musil změnil Jičín.“

Sice se 5. března roku 1889 narodil v Kolíně, ale gymnázium absolvoval právě v Jičíně a po vystudování pražského ČVUT se do města na řece Cidlině vrátil. „Brzy si zde založil vlastní kancelář. Měl zřejmě omezený počet zaměstnanců, ale zvládl dokončit přes šest set staveb – od pomníků po rozsáhlé veřejné budovy. Který architekt dnes takových čísel dosáhne?“ usmívá se Eva Chodějovská.

Většinou tvořil v Jičíně a jeho okolí. „Bez nadsázky přetvořil Jičín z ospalého městečka devatenáctého století v moderní město,“ uvádí manuál. Jedním z Musilových vrcholů je budova obchodní akademie.

„Když se na ni zadíváte, nejspíš vám bude připomínat Muzeum východních Čech v Hradci Králové od Jana Kotěry,“ říká náš doprovod. Tímto „otcem české moderny“ se totiž Musil často a rád inspiroval, zejména v první fázi své tvorby. Všímáme si režného cihlového zdiva i výrazné měděné sochy Merkura, boha obchodu, a musíme dát naší průvodkyni za pravdu.

Pokračujeme zámeckou zahradou, na jejíž proměně ve veřejný park se Čeněk Musil ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století podílel. Současná podoba je nicméně až z roku 2010. „Uprostřed je mělký bazének. Kdo chce, může se projít vodou,“ vysvětluje náš doprovod.

Jdeme k Valdštejnově náměstí, kde se nachází zámek. Po bitvě na Bílé hoře si totiž Jičín vybral za své sídlo Albrecht z Valdštejna, vrchní velitel císařských vojsk. Na tomto náměstí si můžeme prohlédnout i jičínský symbol, Valdickou bránu, která se začala stavět už v 16. století, ale svoji současnou podobu získala o téměř tři století později.

Nás ovšem na Valdštejnově náměstí zajímá zejména korunovační kašna. Ta byla postavena v roce 1836 u příležitosti návštěvy císaře Ferdinanda V., který se zde zastavil během cesty na korunovaci českým králem v Praze.

Čeněk Musil byl roku 1926 osloven Obecní spořitelnou jičínskou, aby dovnitř kašny umístil meteorologický sloup s mapou okolí Jičína a pochopitelně také reklamou na spořitelnu. Musil sloup vytvořil z umělé žuly, a byť obě památky dělí téměř jedno století, krásně spolu ladí.

Procházíme zmíněnou Valdickou bránou na Žižkovo náměstí a zastavujeme se před dalším domem, na jehož úpravě se Musil podílel. Od roku 1886 zde stála budova hostince U Bílého beránka, v roce 1927 ji ovšem zakoupila Okresní záložna hospodářská a Musil byl pověřen, aby budovu v odpovídajícím duchu proměnil.

„Podívejte se na výrazné římsy kolem oken, to je pro tohoto architekta typické,“ dozvídáme se. Dnes v budově, která „začínala“ jako hostinec, sídlí Městský úřad. Nebyly to však jen bohaté firmy, které u architekta objednávaly. Na Husově třídě si můžeme prohlédnout domy, které Musil postavil pro řezníka či cukráře, který se mimochodem jmenoval Řezníček.

Další vrchol nás pak čeká v Denisově ulici, jedná se o Studentský dům z roku 1924, opět výrazně inspirovaný stylem Jana Kotěry. Za jeho vznikem stál spolek Akademická čtenářská jednota jičínská, architektem byl, jak jinak, Čeněk Musil. „Byl to takový velkorysý volnočasový klub. Studenti zde mohli hrát divadlo, diskutovat, připravovat se na vysokou školu,“ vysvětluje Eva Chodějovská. Studentům slouží budova dodnes, byť v trochu jiné roli – sídlí zde Knihovna Václava Čtvrtka.

„V době, kdy v Jičíně působil Čeněk Musil, byla opravdu silná poptávka, až hlad, po stavbě domů,“ pokračuje náš doprovod. Díky státním pobídkám a zakázkám vznikaly školy, úřední budovy i činžovní domy, třeba pro ubytování státních zaměstnanců. Musil navrhl třeba činžovní dům státních poštovních gážistů v Denisově ulici či vojenských gážistů v Tyršově ulici.

V místech, kde se dříve nacházelo vojenské cvičiště, zase začala ve dvacátých letech dvacátého století vznikat nová nemocnice. Musil vyprojektoval samotné pavilony v neoklasicistním stylu i menší objekt márnice. Ta vrcholí štítem se zdobnými pásy, které se směrem nahoru rozšiřují. Podle popisu v manuálu to můžeme chápat jako „duši stoupající k nebesům“.

„Čeněk Musil byl také urbanista, navrhoval nové čtvrti a přemýšlel, jak je vhodně propojit s těmi stávajícími,“ pokračuje náš doprovod. Přicházíme do vilové čtvrti zvané Čeřovka z dvacátých a třicátých let předchozího století. „Je zde mnoho rodinných domů, ale zároveň vše působí vzdušně.“

Zatímco ve spodní části jsou domy inspirované venkovským stylem, nahoře už je častěji patrný vliv moderny. Eva Chodějovská nás upozorňuje na rodinný dům, který architekt navrhl pro Josefa Loudu, profesora zeměpisu na jičínském gymnáziu, a jeho ženu Marii. Všimli jsme si třeba malých okének nebo železných schůdků, obojí připomíná prostředí lodě.

Nebýt manuálu, nenápadnou funkcionalistickou perlu bychom minuli bez povšimnutí také proto, že není v dobrém technickém stavu. Byla by to škoda.