Malebné Aveiro je jako portugalské Benátky, ale čistší

Barcos tu kdysi vozily mořské řasy, dnes vozí turisty. Proplouvají kolem skromných rybářských domků, secesních paláců, křesťanských chrámů i zajímavé moderní architektury.

Městu, které leží sedmdesát kilometrů na jih od Porta, se občas přezdívá portugalské Benátky. Ale jde spíš o nadsázku. Není tady takový labyrint kanálů jako v Itálii, stejně jako tu není jejich nepříjemný zápach. Voda také nezaplavuje centrum, protože tu její hladinu regulují propusti a železná vrata. Navíc ji pravidelně mění, takže není cítit.

Nebylo tomu tak vždycky. Roku 1575 přišla silná bouře. Vlny vytvořily tak vysoký nános písku a bahna, že uzavřel zátoku a přístav. Aveiro, které prosperovalo díky námořní dopravě, rybolovu a obchodu se solí ze zdejších salin, začalo hospodářsky upadat.

Stojaté vody se navíc staly zdrojem infekcí. Lidé začali z města utíkat do rybářských vesniček na pobřeží i do zahraničí, hlavně do Brazílie. Počet jeho obyvatel prudce klesal. Teprve na začátku 19. století se opět po bouři podařilo úžinu zprůchodnit a přístav vyčistit. Do laguny mohly zase vplouvat lodě a do města se vrátila prosperita.

Náš člun se zvednutou špicí vyráží od secesní rybí tržnice. Na křižovatce kanálů ve tvaru písmene T podplouvá moderní železný most pro chodce, který má neobvyklý tvar kruhu. Je zavěšený na lanech a na speciální železné konstrukci, respektive smyčce. Kruh umožňuje lidem, aby se dostali na všechny „tři“ břehy.

Cestou míjíme další barcos moliceiros, které tu kotví v kanálech, všechno to jsou repliky starých bárek. Náš průvodce nám vysvětluje, že kdysi je poháněly plachty, bidla nebo vesla, dnes využívají téměř výhradně benzinové motory. Bývají dlouhé kolem deseti metrů a široké asi dva a půl metru. Jejich tvůrci je pomalovali různými barvami. Na příď i na záď jim pak umístili obrázky s nejrůznějšími tématy: z vítězných bitev, ze života světců a slavných osobností, ale také žertovné a lehce erotické vtípky.

Okružní plavba městem trvá zhruba pětačtyřicet minut a stojí kolem třinácti eur, ale můžete si zaplatit i delší výlety na lagunu, k salinám a do přírodní rezervace.

Podplouváme pod několika mosty pro pěší, které jsou ověšené barevnými stuhami. Zamilované páry je přivazují k zábradlí, aby jim láska vydržela. Vypadá to hezky a je to praktičtější než hrozny zámků, které milenci věší na mosty v jiných městech. Odpadají tak problémy s jejich odstraňováním, když už jich bývá moc. Stuhy koupíte v blízkých kioscích za padesát centů a někde i neoficiálně za dvacet centů přímo u mostu.

Když se naše bárka vrací k rybí tržnici kolem krásných secesních domů, vypráví průvodce, že spoustu z nich si nechali postavit bohatí navrátilci z Brazílie. Bylo to tehdy něco podobného, jako když si dneska pořídíte Rolls-Royce: demonstrujete své společenské postavení. Tito lidé však zároveň přispěli k rozkvětu města a k tomu, že se stalo jedním ze středisek art nouveau v zemi.

Díky architektovi Franciscu Augustovi da Silva Rochovi, jehož originalita bývá někdy přirovnávána ke geniálnímu španělskému architektovi Antonimu Gaudímu, se Aveiro stalo portugalským „hlavním městem secese“. V centru města je dodnes více než třicet zajímavých secesních objektů a pro zájemce o toto období tu organizují speciální okružní prohlídky.

Centrum Aveira můžete poznávat pěšky, na kole, na lodi a také v tuk-tuku, tedy motorizované tříkolce. Já jsem si vyzkoušel první tři varianty. Hned vedle obchodního centra Forum Aveiro je půjčovna Loja Buga, kde mi půjčili na dvě hodiny kolo zadarmo. Díky tomu jsem stihl vidět víc než pěšky.

Narazil jsem tu na spoustu zeleně a parků, na bílé i pestrobarevné domy, navíc tu architekti citlivě napojili moderní zástavbu na historické budovy. Všechno dohromady to působilo příjemným, vzdušným dojmem, zvlášť v intenzivním slunečním svitu.

Pokud jde o kolo, nesmíte ho spouštět z očí. Stalo se mi, že mi ho při focení kanálů sebral v nestřežené chvíli neposedný teenager. Prý si myslel, že je opuštěné. Povozil se a vrátil ho do půjčovny. Než se vše vysvětlilo, ztratil jsem víc času, než získal.

Ugrilované královské krevety a olihně proložené plátky cibule krásně voněly. Servírka je přinesla nabodnuté na jehle, která visela na jakémsi věšáčku. Vypadalo to působivě a skvěle to chutnalo. Ryb a plodů moře mívají ve zdejších restauracích slušný výběr – a hlavně po těch staletích vědí, jak je co nejchutněji připravit. Nestojí moc, ve většině restaurací obvykle od osmi do patnácti eur.

Místní specialitou jsou úhoři. Upravují je tady nejrůznějším způsobem: dusí, smaží, pečou, marinují... Vyhlášený je guláš s dušeným masem z této ryby. Někde ho vylepšují tím, že ho ochutí směsí pepře a zázvoru nebo šafránu. Komu maso těchto ryb zachutná, může si je koupit i nakládané ve speciální marinádě a odvézt domů.

Jemně pikantní nakyslá omáčka se příjemně doplňuje s chutí mastnějšího masa úhořů. Přiznám se ale, že na mě je úhoř moc tučný, takže jsem si v restauraci za rybím trhem dal zbaběle steak z tuňáka.

Pokud jde o jinou zdejší specialitu, zákusek ovos moles, tedy měkká vejce, zachoval jsem se přímo hrdinsky a koupil si celou krabici. Tahle dobrota obsahuje vaječný žloutek smíchaný s cukrem, který je zalisovaný v oplatce. Ta svou chutí a konzistencí připomíná církevní hostii.

Ovos vymyslely jeptišky. Při žehlení límečků a dalších součástí svého oblečení využívaly vaječný bílek, aby měl textil hladký pevný tvar. Ale co se žloutky? A tak vznikly ovos moles. Oplatky mívají tvar mušlí, ryb, soudků atd. Krém uvnitř připomíná spíš džem než vaječný žloutek. Je to příjemná sladkost a v Aveiru ji můžete ochutnat téměř v každé cukrárně. Někde dokonce dostanete ke kávě i jednu mini ovos.

Když jsem vešel do chrámu Igreja Nossa Senhora da Apresentagáo, překvapilo mě, že tu měli na zdech zhruba pět metrů vysoké obložení dlaždicemi. Jejich vzory mi připomínaly arabské ornamenty. Portugalsko bylo několik staletí pod nadvládou Maurů. Místní architekty a stavitele ovlivnila zdobnost těchto ornamentů. Výzdoba zdejšího kostela proto není ničím výjimečným.

Častou výzdobou zdejších staveb bývají také kachlíky s různými obrazy nebo obrázky. A to i u velmi skromných domků. Někdy jsou jen modré, někdy barevné, mají nejrůznější velikost, podobu a náměty, od náboženských až po výjevy ze všedního života rybářů, farmářů nebo dělníků ze zdejších salin. Říká se jim azulejos (čti azuleižu) a jsou dnes přirozenou součástí portugalské architektury.

Červenobílý maják se tyčil proti azurově modrému nebi a nad ním se vznášelo rogalo. Farol da Barra je nejvyšším majákem v Portugalsku (62 m). Na jeho vrchol vede přes tři sta schodů. Některé dny je otevřený pro veřejnost, a když zvládnete ty schody, budete odměněni nádherným výhledem po okolí. Maják stojí u laguny na pláži Barra s jemným pískem a z Aveira sem jezdí městský autobus.

Hladina zátoky bývá hladká, bez velkých vln typických pro Atlantský oceán, který duní hned za valem z kamenů a písku. Zátoka je navíc na většině míst mělká, takže se tu voda snáz prohřeje. I proto bývá oblíbeným místem, kde se lidé rádi opalují, a hlavně se mohou bezpečně koupat, což v Atlantiku, kde jsou silné zpětné proudy a chladná voda, není tak jednoduché.

Tři kilometry na jih od Barry leží pláž Costa Nova, kde je spousta kavárniček i restaurací, které se specializují na jídla z plodů moře a ryb. Za ní leží kilometry dalších pláží. S návaly lidí, jaké znáte z našich koupališť, se tu obvykle nesetkáte. Problémem je, že si tady moře užijí jenom jachtaři, a hlavně surfaři. Ti ale musí mít do studené vody neoprenový oblek a ploutve, aby surfování ve vysokých vlnách a v silných proudech zvládali. Navíc potřebují mít zkušenosti, pro začátečníky to tady opravdu není.