Malá Anglie uprostřed horké exotiky. Místní nasazují kulichy, klimatizaci střídá topení

Mysl značně tápe. Oči hledí na upravené cestičky podél jezera, po nichž by se s klidem mohla procházet některá z hrdinek románů Jane Austenové, okolní vegetace však do obrázku typické Anglie příliš nezapadá. A klima koneckonců také ne.

Nuwara Eliya sice leží v 1868 metrech, a tak je tu opravdu o několik stupňů méně než na pobřeží Srí Lanky, ale pro typického Středoevropana jde o zcela dostačující teplotu. Jen večery a rána bývají studenější, a tak přijde vhod mikina. Člověk se skoro musí smát, když vidí místní, jak klepou kosu u venkovních stánků v zimních bundách, rukavicích a čepicích.

Podle průvodce Raviho je horské městečko jediným místem na Srí Lance, kde hoteloví návštěvníci nenajdou klimatizace, ale topení. I peřiny v postelích nejsou typická průsvitná prostěradla, ale trochu silnější duchny, které během chladných nocí nabízejí podstatně větší komfort.

Malá Anglie se městu neříká pro nic za nic. V koloniálních dobách se sem jezdili před horkem schovávat Britové, a tak si tu postupně vybudovali kus Evropy s honosnými domy a vším, co postrádali ze své domoviny. Dnes tu stojí například jediné dostihové závodiště na Srí Lance či golfové hřiště.

Klenotem Nuwary Eliyi je pak krásná tudorovská pošta s hodinovou věží, která patří k těm nejstarším v zemi – postavili ji v roce 1894. Horní patro, dříve obývané poštmistrem, dnes slouží jako turistické ubytování. Stejně tak mohou návštěvníci přespat i v některém z koloniálních domů nedaleko jezera Gregory. Je to surreální zážitek, který v Asii jen tak někde neprožijete.

Samotná Nuwara Eliya nicméně turistům zas tak velké množství lákadel nenabízí. Zajímavé je především její okolí. Město obklopují čajové plantáže, jedny z nejrozsáhlejších na světě.

Při jízdě serpentinami vidíme pečlivě sestřižené keříky na každém strmě se zdvíhajícím svahu, občas máme štěstí i na sběračky. Jejich práce je tvrdá a nevděčná. Zaplaceno dostávají za každý posbíraný kilogram lístků, ale žádné horentní sumy to vskutku nejsou. Sem tam proto vyprosí drobné u turistů, kteří si je fotí.

Srílanský svět čajových plantáží je dechberoucí. Žádné jiné slovo není tak přiléhavé. Místní zelené kopce ostře kontrastují jak s pobřežím, tak s horkými a dusnými lesními oblastmi. Tady je vzduch svěžejší a nepopsatelně voňavější.

V oblasti je rozeseto množství čajových továren, kde se čaj suší a zpracovává. Ideální místo, pokud hledáte suvenýry, na které se vám nebude jen prášit. Navíc srílanské ceny jsou vskutku úsměvné.

Zastavujeme v továrně Damro Tea, která leží asi půlhodinku jízdy autem od Nuwary Eliyi. Celkem na Srí Lance vlastní asi pět tisíc hektarů plantáží. U čaje platí to stejné, co u jiných plodin, mimo jiné u vinné révy – výsledná chuť se odvíjí od podloží, ale i klimatických podmínek. Znamená to, že trochu jiný čaj se vypěstuje ve vyšších polohách v horách a jiný blíže k pobřeží.

Místní zaměstnankyně při prohlídce vysvětluje, jak fungují velké čajové značky, které známe třeba z Evropy. V Kolombu, hlavním městě Srí Lanky, je čajová burza, kde společnosti nakupují nasušené lístky z nejrůznějších částí ostrova. A poté je často smíchají a následně prodávají. Něco takového se dělá třeba i u kávy nebo whisky a označuje se to anglickým slovem blend, tedy směs.

Srí Lanka je předním producentem černého čaje, zelený je tu zastoupený v menší míře. V obou případech jde nicméně o stejnou rostlinu, liší se pouze zpracování. Černý čaj je plně zoxidovaný, zatímco čistý zelený zase vůbec – výjimkou je třeba v Číně a na Tchaj-wanu populární oolong, který je částečně fermentovaný. Ten tady ale nevyrábějí.

Zpracování čaje je docela věda, ve velkých továrnách se o to starají hlavně stroje, menší výrobny více spoléhají na lidskou sílu. Každopádně nevyrazit v oblasti Nuwary Eliyi na prohlídku s následnou degustací by byl hřích. On nakonec ten čaj s výhledem na sytě zelené plantáže zalité podvečerním sluncem i nějak lépe chutná.

Už samotná cesta do centra srílanské Střední provincie je zážitkem. Nejlepší volbou je totiž vlak. Nečekejte ale nejmodernější rychlíky. Relativně krátká trasa trvá z města Kandy až čtyři hodiny, a to se bavíme o nějaké stokilometrové vzdálenosti. Hraje se tu však na silné vjemy a výhledy, které si chce člověk vychutnat hezky v klidu.

Když vlaky začnou stoupat do kopců a promění se vegetace, nastává chvíle na otevření dveří vagónů, z nichž se turisté vyklánějí a nechávají se fotit. Může to vypadat jako do nebe volající hazard, ale při té rychlosti, či spíše pomalosti, je riziko minimální.

Vlaky jsou vůbec oblíbeným dopravním prostředkem turistů. Z Nuwary Eliyi jimi lze vyrazit třeba i do městečka Ella, u nějž se nachází ikonický viadukt Nine Arches Bridge, dokončený v roce 1921. Stoletý most stojí uprostřed džungle, v jeho obležení se nacházejí další čajové plantáže a bývá tu značně rušno. Lidé se potulují po kolejích a fotí se ze všemožných úhlů.

Pokud byste si viadukt chtěli vychutnat i za jízdy, pendlují po něm vlaky mezi Ellou a Demodarou. Ale vyklánění v tomhle případě spíše nedoporučujeme. Přece jen je to na dno údolí docela hloubka.