Magické sedmičky a koruna planety

A pak už to jelo: od sedmi dcer Eviných, sedmera hlavních nebo smrtelných hříchů a sedmi ctností, sedmého nebe, sedmi ramen židovského svícnu menora přes sedmero krkavců, sedm Sněhurčiných trpaslíků až po sedm statečných, sedm…

Mezi tím je ale také sedm divů starověku, sedm římských pahorků, sedm horských vrcholů, sedm moří a oceánů. Dlouhou dobu vycházeli žáci ze škol s tím, že na zeměkouli je šest světadílů. Pak ale někdo usoudil, že Ameriky jsou dvě, takže i světadílů máme dnes sedm. Filozof, dějepisec a zřejmě i cestovatel Filón Byzantský někdy ve 2. nebo 3. století sestavil seznam divů světa. Jeho délku omezil magickou sedmičkou, rozmístění bylo dáno velikostí tehdejšího „světa“, který se prostíral především kolem Středozemního moře. Právě tato část světa byla také nejvyspělejší a nejbohatší.

Filón pravděpodobně všechna místa svého seznamu navštívil. Šlo vlastně jen o nevelký okruh východním Středomořím. Filón měl sice dost času, ale přesto těch divů, které skutečně viděl, sedm nebylo. V některých případech byla příroda nebo dějinné události rychlejší než on.

Předpokládejme, že Filón jako první navštívil Olympii na západě poloostrova Peloponés. Dnes je toto místo spojováno se sportovními hrami, jejichž pochodeň se tam zapaluje, ale v dobách největší slávy byla Olympie uctívána především díky soše vládce bohů Dia. Ze slonoviny, zlata a vzácného dřeva byla ve své době (sochař Feidiás ji dokončil v roce 433 př. n. l.) zřejmě nejvíce obdivovaným uměleckým dílem antického světa.

Po nástupu křesťanství byla socha převezena do Konstantinopole, dnešního Istanbulu, kde byla za velmi nejasných okolností zcela zničena. Dnešní Olympie je archeologický areál, v němž jsou patrné jen zbytky Diova chrámu a mnoha dalších budov někdejšího náboženského centra. Zachovalou bránou se dá projít na prostranství, kde se konávaly starověké olympijské hry.

Dalším divem světa, který se nacházel na řeckém území, byl Kolos na ostrově Rhodos. Třicetimetrová bronzová socha boha Slunce Helia měla být ve své době nejvyšším sochařským dílem na světě. Podle pověsti stál Kolos rozkročen nad branou přístavu Mandraki. Současní odborníci však tuto variantu zpochybňují, podle nich by se takto konstruovaná socha rozlomila. Kolos asi skutečně nebyl moc pevný v kramflecích, zničilo ho zemětřesení v roce 226 př. n. l., takže stál pouhých 66 let.

Za dalšími dvěma divy světa se cestovatel musí z Rhodu přeplavit do Turecka, což dnes trvá nějaké dvě hodiny. Diův chrám v Olympii Filón jistě viděl. Na Rhodu zůstaly po Kolosu jen trosky. Z mohutného Artemidina chrámu v Efesu, postaveného někdy v roce 550 př. n. l., toho Filón taky moc neviděl. Do dneška se tam na pláni povalují zbytky mramorových sloupů. Pár jich bylo pro efekt vztyčeno.

Chrám byl poprvé zničen v roce 356 př. n. l., když ho podpálil jistý Hérostratos, který chtěl, aby jeho jméno vešlo do dějin. Později byl opakovaně ničen a obnovován, až jeho sláva s příchodem křesťanství pominula. Čas a několik zemětřesení dokonaly zkázu.

Cesta do Efesu ale zbytečná nebude, nedaleké starověké město je obdivuhodně zachovalé a patří rozhodně k nejkrásnějším antickým památkám na světě. V sousedství je navíc „bavlněný zámek“ Pamukkale, bělostné travertinové kaskády s jezírky a tyrkysovou vodou.

Dohromady nic se nezachovalo ani z mauzolea v Halikarnassu, dnešním Bodrumu. Z hrobky, kterou pro sebe a pro svou ženu nechal v letech 353 až 350 př. n. l. postavit perský vládce Mausolos. Mohutná a bohatě zdobená stavba byla podle dochovaných záznamů považována ve své době za vrchol stavitelského umění.

V 10. století mauzoleum poškodilo zemětřesení a zkázu dokonali ve 12. století křižáci, kteří materiál ze zřícené stavby použili na stavbu opevnění svého hradu v Bodrumu. Právě křižácký hrad patří dnes k největším turistickým lákadlům města, zatímco v místě mauzolea je park se zbytky zdí, vyskládanými kameny a polámanými sloupy.

Přes moře, přímo na jih od Bodrumu, leží egyptská Alexandrie a na malém ostrůvku Faros u jejího přístavu stával maják. Nezachovalo se jeho věrohodné vyobrazení ani popis. Známé je jen to, že byl velmi vysoký (možná až sto metrů), že svítil do vzdálenosti až 56 kilometrů (což odborníci téměř vylučují) a že ho postavili v letech 300 až 280 př. n. l.

O nějakých dvě stě třicet let později ho poničili při dobývání Alexandrie Římané, za další čtyři stovky let se přidalo zemětřesní, které se opakovalo ještě koncem 10. století. Dnes je na ostrůvku středověká pevnost postavená z velké části z materiálu zbořeného majáku.

Filón maják s největší pravděpodobností viděl na vlastní oči, byť už Římany notně poničený. S jistotou lze říct, že viděl egyptské pyramidy, protože ty jsou jediným z oněch sedmi divů, který můžeme vidět, sáhnout si na něj a obdivovat ho i my. Tedy v době, kdy bude opět možné cestovat.

Poslední ze sedmi divů světa, visuté zahrady Semiramidiny, jsou patrně divem nejspornějším. Existuje několik variant popisu zahrad, existují obrázky, které se jeden od druhého dost liší. V Babylonu v Mezopotámii (dnešní Irák), kde se měly zahrady nacházet, je sice archeologické naleziště, ale to, co v něm bylo objeveno, nestačí, aby odbornici řekli: ano, tady to bylo.

Filón už zřejmě visuté zahrady neviděl a zdrojem jeho informací bylo dílo historika Diodóra Sicilského. Ten zahrady popisuje jako patrové stavby nesené sloupy a klenbami, s terasami, na nichž rostou stromy, a splývají z nich roztodivné rostliny. Všechno je to neustále zaléváno vodou z Eufratu, kterou dělníci na pozemky dopravují spirálovými čerpadly.

Výstavný Babylon, kde žily ještě koncem minulé éry desítky tisíc lidí, postupně ztrácel na významu, obyvatelé odcházeli, až se oblast proměnila v pustinu. Filónův seznam divů světa je pouze jedním z několika vzniklých počátkem naší éry. Ty další zahrnují ještě třeba skvosty jako babylonskou věž, kyklopské hradby v Mykénách, Minotaurův labyrint v krétském Knossu, římské Koloseum nebo chrám Parthenon na athénské Akropoli.

V místech, kde se dnes prostírá bezmála třímilionová metropole Řím, byly nejprve založeny osady na návrších. Ty dominovaly úrodné rovině, ale i bažinám podél řeky Tibery, která se tudy klikatí cestou k moři. Osady se rozrůstaly, až splynuly v jedno velké město, sídlo mocného a obávaného impéria.

Nejblíže k historickému centru metropole je Palatin. Je kousek od Kolosea, hned vedle jsou římská fóra a za nimi další z pahorků, Kapitol s jeho muzei. Palatin je místem, kde byli v jeskyni nalezeni Romulus a Remus. Podle jedné pověsti je odchovala vlčice, podle jiné rodina pastýře, který je našel.

Archeologické nálezy dokládají, že Palatin byl opravdu nejstarší a také nejmocnější z římských osad. Stávaly na něm paláce velmožů, později císařské paláce. Dnes je tam muzeum pod širým nebem i muzea klasická.

Věcně vzato, římských pahorků je vlastně deset, ale to by se do magické sedmičky nehodilo, tak se o třech, které jsou kousek stranou od historického centra, moc nemluví. Přitom to ale nejsou místa nijak odlehlá, jedním z pahorků, které se nepočítají, je třeba Vatikán.

Je trochu s podivem, že až v 80. letech minulého století se zrodila myšlenka Seven summits, nejvyšších hor každého ze sedmi kontinentů jako mety pro zdatné horolezce. Sedm vrcholů pokořil a jako první je definoval coby korunu planety americký horolezec Richard Bass. Tvoří ji: Kilimandžáro (Afrika, 5895 m), Vinson (Antarktida, 4892 m), Mount Everest (Asie, 8848 m), Kosciuszko (Austrálie, 2228 m), Elbrus (Evropa, 5642 m), Aconcagua (Jižní Amerika, 6962 m), Denali (Severní Amerika, 6190 m).

Italský horolezec Reinhold Messner se domnívá, že kontinentem není samotná Austrálie, ale tzv. Australasie, kam patří i část tichomořských ostrovů včetně indonéské Papuy Nové Guineje. Místo hory Kosciuszko tak dal na seznam horu Puncak Jaya (4884 m).

Objevily se i další „konkurenční“ seznamy. Některé považují kavkazský Elbrus za asijskou horu a za Evropu nominují alpský Mont Blanc (4809 m). Podle různých odhadů potřebuje zdatný horolezec nejméně tři roky a 150 tisíc dolarů, aby se o zdolání koruny planety „v jednom tahu“ mohl pokusit.

Korunu planety v Bassově či Messnerově podobě pokořilo do letoška kolem čtyř set padesáti horolezců, z toho šest českých.