Madeira okouzlí milovníky moře i hor

Hornatý ostrov byl do 15. století neobývaný a plný lesů. Portugalští osadníci založili rozsáhlý požár. Les ustoupil a na mnoha místech po obvodu ostrova vznikl prostor pro osídlení. Madeira znamená v portugalštině dřevo. Toho tam je spousta i dnes.

V horách Portugalci v 16. století začali budovat tzv. levády – zavlažovací kanály, které odváděly vodu z hor do sušší zemědělské jihovýchodní části ostrova. Na levádách v extrémních podmínkách pracovali trestanci a otroci, často jsou vytesané přímo do skály.

V současnosti levády slouží nejen k zavlažování, ale také vyrábějí elektřinu. A zejména lákají turisty, netrpící závratí, k procházkám po úbočích hor.

Nejpopulárnější levádou je ta, která vede po náhorní plošině Paul da Serra. Další pak v údolí Rabaçal, kde se chodí na levádu 25 fontes (25 pramenů). Na 12 kilometrů dlouhé trase jsou úchvatné výhledy do hlubokého údolí nebo například na vodopády z potůčků.

Na cestu je dobré vyrazit s vhodným vybavením – pevnou obuví, baterkou pro případné průchody tunely a s dostatkem vody.

Odvážnějším a zkušenějším se může hodit i horolezecké vybavení pro exponované úseky. Na Madeiře je něco přes dva tisíce kilometrů levád a je jimi protkáno celé hornaté vnitrozemí. Podél nich se dostanete i do míst, kam není žádný jiný přístup.

Na své si na Madeiře přijdou milovníci hor. Uprostřed ostrova sopečného původu je pohoří tyčící se až do výšky 1862 metrů nad mořem. Na nejvyšší vrchol Pico Ruivo směřují zkušení turisté, dojít se tam dá třeba z Pico do Aireiro, které je o 44 metrů nižší. Ale zase pro fyzicky méně zdatné turisty se nabízí možnost dojet až na vrchol autem.

Horská trasa z jednoho Pica na druhé je dlouhá asi deset kilometrů a lze ji celkem snadno zdolat za čtyři hodiny. Kromě horských pěšin jsou tam i římsy, vytesané ve skále a jištěné lany, a dokonce i tunely. Z Pico Ruivo je za příznivého počasí asi nejlepší vyhlídka ze všech, které ostrov nabízí.

Silnice v horách jsou lemovány pestrou flórou a každý ocení množství odpočívadel v atraktivních lokalitách. Při nijak rušném provozu není problém libovolně zastavit a pokochat se scenérií hor i výhledy na širé moře v dáli. Přestože je ostrov rozlohou malý, při přesunech je třeba počítat s dostatečnou časovou rezervou. Jediná dálnice vede z Caniçalu na východě podél jižní části ostrova do vesničky Ribeira Brava, ostatní cesty jsou povětšinou úzké a klikatí se v horách.

V největším městě Funchalu, které své pojmenování kdysi získalo díky divoce rostoucímu fenyklu, si nenechte ujít jízdu lanovkou z pobřežní promenády do zahrad v Monte. Samotná cesta nabízí při dobrém počasí krásný pohled na celý Funchal. V zahradách se můžete pokochat 3000 druhy rostlin nebo si v četných zákoutích posedět u jednoho z jezírek. Ze zahrad se lze sklouznout dolů jednou z místních atrakcí – dvoukilometrovou cestou uličkami na dřevěných saních, které po asfaltu táhnou muži v bílém.

Během jednoho dne si bez problémů projdete starou východní část města s pevností Sao Tiago, v centru Funchalu je také přes 500 let stará katedrála Sé. Místní přístav je jediným možným kotvištěm velkých výletních lodí na ostrově, odsud můžete vyrazit na výlet replikou Kolumbovy plachetnice Santa María nebo na katamaránu.

Cesty vedou podél jižního pobřeží k útesu Cabo Girao, který se tyčí 580 metrů nad mořskou hladinou. Při kochání se monumentální skalou lze zároveň pozorovat skotačící delfíny a ve vhodném ročním období i velryby.

Cestou do hor stojí za zastávku Curral das Freiras neboli Údolí jeptišek. V této až do šedesátých let minulého století těžko přístupné malé vesničce se v polovině 16. století po nájezdech francouzských pirátů ukrývaly jeptišky z funchalského kláštera.

Nejsevernějším sídlem na ostrově je Porto Moniz, které nabízí přírodní lávové bazény. Typické lidové domky lze vidět v Santaně, na jihu zase k návštěvě láká malebná rybářská vesnička Câmara de Lobos.

Jakoby v jiném světě se ocitnete při výletě na východní poloostrov Sao Lourenço. Divoké skály téměř bez vegetace, často s prudkým větrem. Za dobrého počasí ale procházka k farmě Casa do Sardinha nabízí krásné výhledy na Madeiru, Ilhas Desertas i ostrov Porto Santo.

Porto Santo je jediným místem v souostroví, kde se dá pohodlně koupat. Třiačtyřicet kilometrů severovýchodně vzdálený ostrov má devět kilometrů dlouhou pláž s jemným žlutým pískem.

Po celodenní procházce přijde vhod večeře. Madeira je známá dvěma typickými lokálními pokrmy. Specialitou je rybí lahůdka zvaná espada (česky šupinoploutvec), nabízející jemné maso prakticky bez kostí. Připravuje se z černých úhořovitých ryb, které žijí v oceánu v dvoukilometrové hloubce. V noci ovšem tyto až dvoumetrové a hrozivě ozubené ryby vyplouvají o kilometr výše a to je šance pro rybáře s dlouhými udicemi.

Podle nejstaršího receptu se espada podává zapečená s banánem. Pokud nemůžete být bez masa, nesmíte vynechat druhou madeirskou lahůdku – špíz espetada. Hovězí maso je nabodnuté na vavřínovém dřevě. Ceny jsou podobné jako u nás, každé ze zmíněných jídel stojí i s přílohou kolem deseti eur.

Lahodnou místní kuchyni skvěle doplňuje desertní víno, které je světovým unikátem. Snad jako jediné na světě se totiž peče v troubě.

Již ve středověku námořníci madeirské víno brali na dlouhé plavby jako ochranu proti kurdějím a říkali mu víno zpáteční cesty. Během dlouhých plaveb se víno kolem rovníku zahřálo a následně opět ochladilo, získalo tak vyváženější a plnější chuť. Tento proces se výrobci na Madeiře pokusili napodobit skladováním v podkrovích typických trojúhelníkových domků, kde bylo víno nahříváno sluncem.

Dnes se víno ohřívá v pecích estufas na 50–60 stupňů Celsia po dobu alespoň šesti měsíců. Typickou chuť dodává příměs brandy. K dispozici jsou čtyři druhy jednoodrůdového vína (Boal, Sercial, Verdelho a Malvoisie), které se liší obsahem cukru. Nejpopulárnější je Malvoisie – sladké víno, které se pěstuje na celodenně sluncem zalitých útesech.

V různých obchodech lze zakoupit různé druhy i ročníky, od pět let starých vín po archívní kousky za desetitisíce korun.