Lužická jezera jsou tajný tip na velmi klidnou dovolenou. Češi vítáni

Bývalá těžební oblast na historickém území Lužice se postupně mění na rekreační ráj. Jde však o proces skutečně pozvolný, a tak tam zatím ještě „skoro nic není“. A právě proto se region jeví jako ideální místo pro každého, komu nic neříkají přeplněná turistická letoviska a u fotek z obřích rekreačních resortů mu naskakuje vyrážka.

Oblast označovaná jako Lužice se rozkládá na rozhraní Polska, spolkových zemí Sasko a Braniborsko a symbolicky zasahuje také do Česka - zhruba tam, kde leží Lužické hory. Dnešní čtyřicátníci a starší si pak jistě pamatují časté zmínky v rámci výuky, že tam někde žije nepříliš početná populace Lužických Srbů, a to zejména v souvislosti s tím, že žijí na území Německa.

Ale to samo o sobě jistě pro nikoho nepředstavovalo důvod zajet se tam podívat. Nebo ano? Já osobně jsem tedy k celému bývalému východnímu Německu přistupoval zhruba stejně jako k Dubaji: ano, určitě to tam může být moc fajn a vůbec, ale z vlastní iniciativy bych tam v žádném případě nejel.

Ale poté, co jsem se do oblasti na pár dnů podíval pracovně, už vím, že tam rozhodně je co poznávat. Mimo jiné právě historii a kulturu Lužických Srbů, o niž se začíná velmi pečovat i přesto, že podle oficiálních údajů se dnes k této národnosti hlásí jen kolem 40 tisíc lidí.

Lužice zažila v nedávné minulosti docela dost útrap. Vedle komunistického režimu, jehož stopy jsou zde bohužel v různých směrech stále patrné, to byla především povrchová těžba hnědého uhlí, která místní krajině zasadila pořádně velké rány. Zdejší spolky i jednotlivci se proto ze všech sil snaží přivést místní přírodu opět do formy a do krásy.

Jednou z těchto iniciativ je zaplavování bývalých povrchových dolů, díky čemuž vzniká unikátní systém jezer a jezírek. První z nich vzniklo již v roce 1973, ale v mnoha případech proces napouštění dalších jezer probíhá dodnes. Během několika následujících let by tu tedy měla vzniknout největší oblast umělých jezer v Evropě.

Oním zmíněným jezerem, které funguje již od první půlky 70. let, je Senftenberger See, ležící u městečka Senftenberg. To je také asi nejlepší volbou, kde se při výpravě k Lužickým jezerům ubytovat. V celé oblasti není moc hotelů, ale na druhou stranu je tu v každé menší vesničce alespoň jeden kemp. Koresponduje to se zálibou Němců cestovat s obytnými vozy, což je ostatně trend, který v době pandemie značně nabral na síle i mezi Čechy.

A ačkoliv se to může jevit jako velmi chudá nabídka, ve skutečnosti je právě toto největším trumfem Lužických jezer. Zatím tu totiž nestojí žádné velké rekreační resorty, obří hotely ani tu nejsou všemožné turistické atrakce na každém kroku. Zatím.

Do budoucna se totiž počítá s tím, že ubytovací kapacity budou značně navýšeny, aby sem jezdilo čím dál více lidí. Dobrou zprávou ovšem je, že koncept počítá v prvé řadě s klientelou od čtyřiceti let výše, takže není cílem vybudovat zde jedno další uřvané letní letovisko.

Časem se tedy počítá také s rodinami s dětmi, ale lidé, kteří se angažují v místním cestovním ruchu, se dušují, že mladí lidé, kteří hledají „akční“ zábavu, zde vítáni nebudou, a proto tady ani není v plánu budovat atraktivní lákadla pro tuto věkovou skupinu. Ale všichni tušíme, že jednou k tomu asi přece jen dojde, protože byznys je byznys.

Zatím je oblast stále naprosto klidná. Alespoň tedy na konci května byla. Dá se předpokládat, že v letních měsících zde bude o něco více lidí, ale ve srovnání s klasickými letními letovisky to jistě pořád bude doslova zenová oáza. Pokud tedy při dovolených upřednostňujete spíše „ospalé“ lokality, Lužická jezera bezpochyby stojí za zvážení.

A co se tu vlastně dá dělat? Vedle koupání je zde značný prostor zejména pro rekreační cyklistiku. Zdejší krajina je placatá jako ona příslovečná deska, takže pro výkonnostní cyklisty nepředstavuje vůbec žádnou výzvu, ale všichni ostatní si užijí pohodovou jízdu mezi jezery a propojovacími kanály, ale často také v krásně vzrostlých hustých lesích.

Zastavit se dá třeba na břehu Seedlitzerského jezera a vyjít na rozhlednu Rezavý hřebík, odkud je hezký výhled na okolní krajinu. Výhled je to o to hezčí, že tam zatím nestojí plánovaný rezidenční projekt. Dokonce se ještě ani nekoplo do země, takže idylu nehyzdí ani probíhající stavba. Zajímavostí také je, že rozhledna byla postavena ze speciální oceli, která velmi rychle chytila povrchovou rez, ale uvnitř samozřejmě zůstává pevná.

A další zajímavost představuje skutečnost, že Rezavý hřebík měl původně stát někde úplně jinde. A sice v nedalekém Lichterfeldu u zdejší velké turistické atrakce, kterou je obří dopravník F60, jemuž se také říká Lužická Eiffelovka. Jde o gigantickou konstrukci, jejímž účelem bylo přepravovat nadloží při odkrývání zásob hnědého uhlí.

Vzniklo několik takovýchto zařízení, ale to v Lichterfeldu bylo dokončeno až na konci 80. let. Velmi záhy ovšem rapidně klesla poptávka po hnědém uhlí, a tak byl tento kolos v reálném provozu jen zhruba rok a půl a nyní slouží jako jakési muzeum pod otevřeným nebem a jako technická kuriozita. Je možné jít na prohlídku a vystoupat až úplně nahoru do výšky 74 metrů. Cestou se pak prostřednictvím audioprůvodce dozvíte mnoho zajímavostí, přičemž zvláštní zmínku zaslouží skutečnost, že komentář je dostupný i v češtině.

Okolní prostředí není příliš atraktivní a stále připomíná dřívější těžbu, ale mimo jiné i zde se napouští další jezero a poblíž vznikla veřejnosti nepřístupná oblast, kam se nastěhovaly vzácné druhy živočichů.

No a právě zde měl původně stát i Rezavý hřebík, ale provozovatelé dopravníku se proti tomu ostře postavili. Jsou totiž hrdí na to, že F60 udržují ve skvělém stavu, takže odmítli, aby v jeho blízkosti stál nějaký divný rezavý „nesmysl“, který by naznačoval pravý opak.

A když už jsme u těch výhledů a rozhleden, tak jedna vcelku srandovní je i přímo u Senftenbergského jezera. Stojí zároveň na břehu, ale zároveň v lese. A není z ní nic moc vidět, protože směrem od jezera se otevírá pohled na velkou plochu korun stromů. Jen v dálce sem tam něco vykukuje. Člověka to v první chvíli rozesměje, ale nakonec pro mě museli přijít, ať už taky jdu dolů, protože jsem v bezstarostném zamyšlení fascinovaně zíral na všechnu tu zeleň.

Cestou kolem jezer jsme narazili až na překvapivě málo pláží. Ve skutečnosti jich tu úplně málo není, ale některé jsou docela schované a víceméně všechny jsou vcelku malé. I to potvrzuje záměr místních turistických spolků lákat sem spíše na aktivity kolem jezer než přímo na koupání. Každopádně kdyby se náhodou stalo, že bude vaše oblíbená pláž natřískaná jako pobřeží u Bibione, můžete si vždycky půjčit loďku a strávit den na vodě. Ideální jsou k tomu takové miniaturní zastřešené hausbóty, nebo jak se vlastně takové malé plovoucí budce s motorem říká.

A pokud byste z delšího pobytu na vodě měli obavy, dá se například zajet do nedalekého městečka Großräschen na místní víno z vinice přímo na břehu stejnojmenného jezera hned vedle nově vybudovaného přístavu. Osobně rozlišuji víno pouze na bílé a červené, takže si nedovolím dát jakékoliv doporučení. Ovšem jímá mě tušení, že víno z východoněmecké (bývalé) hnědouhelné pánve je samo o sobě dost raritní, takže jej možná budou chtít okoštovat i abstinenti.

Ale co když bude pršet? V tom případě se přímo v Senftenbergu nabízí například zdejší zámek, jehož expozice vedle lužických tradic mapují také historii zdejšího kraje po časové ose. Je zde tedy například i místnost, kde jsou vystaveny nejrůznější produkty z dob Německé demokratické republiky. Dříve narození tu jistě najdou něco, co kdysi sami měli doma. I odtud mě tedy museli lehce popohánět. Bonusem celého zámku pak je milá pozornost, že na informačních tabulích se čas od času dá najít stručný výtah těch nejdůležitějších faktů v češtině.

Pár kilometrů od Senftenbergu pak leží vesnice Schwarzkollm, kde se nachází Krabatův mlýn. Jde svým způsobem o malý skanzen, jenž připomíná lužickou legendu o čaroději Krabatovi. Ve skutečnosti tento objekt vznikl teprve nedávno, ale byl postaven podle historické předlohy a s využitím částí starých staveb z okolí.

I zde jsou k dispozici audioprůvodce v češtině, a pokud tam zavítáte ve správnou dobu, můžete tam narazit na nějakou větší akci či festival. A pakliže se tam nic zvláštního zrovna konat nebude, tak si zkrátka jen přidáte dalších několik střípků do povědomí o lužické kultuře a historii. V místní hospodě si pak nezapomeňte dát zdejší typickou černou zmrzlinu. Obvykle bývá na výběr jahodová, čokoládová a vanilková a přesně tak i chutnají, ale jsou zkrátka černé. A pozor, docela barví.

Ačkoliv jsem tedy po příjezdu do oblasti Lužických jezer propadl dojmu, že tam „nic není“, nakonec jsem se přistihl při úvahách, že bych vůbec neměl problém strávit tady ještě dalších několik dnů. A to právě proto, že tam „nic není“.

Takto pohodová oblast, určená primárně pro turisty, ale zároveň zdánlivě úplně bez turistů, se zkrátka jen tak někde nenajde. Jistě, oblíbené letní destinace bující životem samozřejmě nejsou tak masivně populární jen tak pro nic za nic, ale ať už to je věkem, nebo čímkoliv jiným, jednou si člověk zkrátka řekne, že by vlastně chtěl přesný opak.