Článek
Ten, kdo je zvyklý se často procházet po těch nejznámějších třídách a ulicích, si mezi blýskavou nádherou vyzdobených fasád a světelných řetězců napříč ulicemi nepochybně všimne, že se řady žebráků v tuto dobu rozmnožily. Kromě těch stálých tu jsou i ti příležitostní, kteří vědí, že vánoční žně jim mohou přinést do kapsy více, než by se jim podařilo jindy.
Dvacetiletá dívka i vousatý Kurd
K té odvrácené straně Paříže patří například Francine, snad jediná z žebraček francouzského původu, která si zvolila stanoviště u jedné z výloh obchodu s luxusní módou Galeries Lafayette na třídě Haussmann. Na lepenkovém papíře, který drží v tureckém sedu na klíně, má napsáno, že má hlad. Za jejími zády se hýbou vystavení plyšoví medvídci a zatímco na ně jako uhranuté hledí děti i dospělí, černovlasá dívka čeká na svou příležitost.
Davy ale kolem ní procházejí bez zájmu. Sdílná moc není, ale když jí do váčku přistane eurová mince, lze se od ní dočkat aspoň jednoslabičných odpovědí. Je jí kolem dvaceti, na studeném chodníku stráví celé odpoledne a večer, kdy je na ulici nejrušněji. Dává najevo, že o práci jen tak nezavadí a takhle si prý na bagetu vydělá nejrychleji.
Další o nic moc sdílnější kolegy má ve vzdálenosti asi padesáti metrů. Před výlohou obchodního domu Printemps tematicky vyzdobeného údajně podle ruské tradice napůl klečí vousatý mládenec. Za cinkavé melodie, při níž se mu ve výloze za zády otvírají a zavírají obří matrjošky, o sobě jen prozradí, že je Kurd. Odevzdaně hledí do velmi chudé tobolky, kde se leskne jen pár desítek centů.
Pak si povzdychne, když k němu zavane vůně pečených kaštanů, které na chodníku nabízejí snědí chlapci ze severopařížských chudinských čtvrtí. Hrstka vyjde na euro až dvě, podle toho, jak odhadnou zákazníka. Plotýnky mají na nákupních vozících ze supermarketu. "Byl vyřazený," řekne jeden z hochů, i když jeho vozík vypadá dost nově a je možné, že původní majitel o něj nepřišel úplně dobrovolně.
Žebráci na luxusní Champs-Elysées
Ani na údajně nejkrásnější třídě světa Champs-Elysées, kde vánoční atmosféru kromě bohatě zdobených výloh nejznámějších a nejdražších butiků umocňují milióny světelných diod na čtyřech stovkách stromů, nechybí tmavá místa, kde jsou zubožení lidé natahující ruce po nějaké té almužně.
Před obchodem značky Eric Bompard, toho samého, v jehož jménu se vždy na podzim udělují v Paříži trofeje nejlepším krasobruslařům, klečí skoro uprostřed chodníku drobná dívka patrně původem z některé arabské země, vlasy má zahalené v šátku. Se sepjatýma rukama vypadá, jako by se modlila. Cukne úlekem, když je oslovena. Kroutí hlavou, nerozumí žádné otázce položené v několika evropských jazycích.
A takových jsou podle údajů francouzského ministerstva pro imigraci tisíce. Pokud nejde o místní občany, málokterý žebrák patřící vesměs k vlnám ilegálních přistěhovalců je s to se dorozumět a na nejlukrativnější místa k žebrání je podle potřeby rozvážejí organizované gangy.
Žádný z těch lidí na ulici patrně ani neví, že v případě spolupráce s úřady mohou dostat povolení k pobytu v zemi až na deset let. Soudě podle nezájmu policejních hlídek, které občas kolem nich procházejí, se to nicméně ani od těchto pracovníků v terénu patrně nedozví.
