Lucemburskem po české stopě. Palachovo náměstí i hrob otce největšího Čecha

Malá země sevřená mezi Belgií, Francií a Německem se oficiálně jmenuje Lucemburské velkovévodství. Je to jediné uznávané velkovévodství na světě. Žije tu přes šest set tisíc obyvatel, kteří se mohou těšit z příznivé statistiky — když se spočítá hrubý domácí produkt na jednoho obyvatele, patří Lucembursko mezi nejbohatší země světa. Ne že by tu ovšem lidé žili bez starostí.

Naši cestu začínáme v Esch-sur-Alzette, druhém největším městě, které se nachází zcela na jihu u hranic s Francií. Plakáty tu lákají na demonstraci za dostupné bydlení a od Čecha žijícího trvale v Lucembursku se dozvídám, že téměř polovinu obyvatel Lucemburska tvoří cizinci. Naopak Lucemburčané se z důvodu drahého bydlení raději stěhují do Francie či Německa.

My se jdeme podívat do čtvrti Belval, která svým příběhem připomíná severomoravskou metropoli.

Na první pohled je znát, že Belval sloužil od poloviny 19. století těžkému průmyslu - tady se těžila železná ruda a vyráběla ocel. Významným zákazníkem bylo Německo a jeho válečný průmysl, i po druhé světové válce se tu však průmyslníci dokázali vzpamatovat. Oceláři tu nakonec skončili až v devadesátých letech, poté se průmyslový Belval začal pomalu proměňovat v moderní městskou čtvrť.

Stroje těžkého průmyslu tu sice zůstaly, vedle nich ovšem vyrostlo třeba sídlo Lucemburské univerzity, jediné veřejné univerzity v zemi, knihovna nebo největší koncertní hala v Lucembursku. Je to tedy podobný příběh, jaký potkal Ostravu a její areál Dolních Vítkovic — tam dokázal architekt Josef Pleskot a jeho kolegové „vykouzlit" multifunkční halu i vyhlídkovou věž. Také tady v Belvalu se dnes mezi průmyslovými stroji procházejí hlavně studenti a milovníci kultury.

Pokračujeme do hlavního města Lucemburku a zastavujeme se na náměstí Place d'Armes. Většina turistů si tu fotí místní Velkovévodský palác, nás však zajímá malé náměstíčko, které s Place d'Armes sousedí — nese totiž jméno Jana Palacha. Už v roce 1969 se tu objevila tabulka připomínající studenta, který se v lednu toho roku upálil na protest proti potlačování svobod v Československu.

S nápadem na tuto upomínku přišel náměstek lucemburského primátora Fernand Zurn. Ještě jako zaměstnanec rozhlasové stanice RTL zavítal Zurn do protektorátu Čechy a Morava, a dokonce se zde zapojil do odboje. Odtud tedy jeho pojítko s naší zemí. Nutno dodat, že oficiálně nese náměstí jméno Jana Palacha až od roku 1991, kdy místo navštívil prezident Václav Havel.

Ujdeme jen pár kroku a jsme u místní katedrály Notre-Dame. Ta byla založena už v roce 1613, tehdy se jednalo o jezuitský kostel. Kde je tady česká stopa? V kryptě katedrály je pohřben Jan Lucemburský, otec Karla IV., jenž byl v anketě z roku 2005 zvolen největším Čechem (nutno dodat, že se tak stalo až po vyřazení Járy Cimrmana z hlasování).

Jak už název Lucemburkové napovídá, právě lucemburské hrabství bylo původní državou rodu. Samotný Jan Lucemburský padl v roce 1346 v bitvě u Kresčaku a jeho ostatky se poté mnohokrát stěhovaly. Naposledy se tak stalo v roce 1980, kdy se přemístily do Prahy a tam je prozkoumal antropolog Emanuel Vlček a jeho kolegové z Národního muzea. Zjistili, že smrtelná pro Jana Lucemburského byla zranění hlavy a hrudníku. Poté už se ostatky panovníka vrátily zpět sem do krypty, kde leží dodnes.

V Lucemburku ještě zamíříme do čtvrti Hamm, na americký vojenský hřbitov. Tady je pohřben generál George S. Patton a pojítko s naší zemí je zřejmé — americký generál v roce 1945 osvobodil Plzeň a jeho vnuk George Patton Waters se, pochopitelně v dobách před koronavirem, účastnil tamních Slavností svobody.

Generál chtěl být po smrti pohřben vedle svých vojáků — právě na tomto hřbitově leží ostatky bojovníků 3. divize, které Patton za druhé světové války velel. Samotný generál zemřel až po válce, v prosinci roku 1945. Osudnou se mu stala na první pohled banální automobilová nehoda v německém Mannheimu.

Naše pátrání po české stopě zakončujeme v malé vinařské obci na rozhraní Lucemburska, Německa a Francie. Nežije tu ani pět tisíc obyvatel, přesto její jméno zná celá Evropa. Jedná se totiž o obec Schengen. Tady byla v roce 1985 podepsána Schengenská smlouva, která postupně zrušila kontroly na hranicích mezi Francií, západním Německem a zeměmi Beneluxu.

K podpisu došlo stylově, na místní řece Moselle na lodi Princess Marie-Astrid. Zemí v tzv. schengenském prostoru přibývalo a od roku 2007 mohou volně cestovat i Češi.

Každá země, která se k dohodě připojila, má svoji hvězdu na místním uměleckém díle, Sloupech národů. Na každé hvězdičce najdete to, co je pro daný stát typické. Takové Řecko tu zastupují olympijské kruhy a přemýšlející filozof. Na české hvězdě nacházíme ciferník staroměstského orloje, loutky a samozřejmě také pivo.

V místním Evropském muzeu, vstup je mimochodem zdarma, si pak prohlížíme pasy všech členských zemí stejně jako čepice celníků. Pochopitelně zde nechybějí ani zástupci našeho státu. Další drobná česká stopa. Byť tedy Lucembursko opravdu projedete z jednoho konce na druhý za hodinu a půl, byla by škoda se tu nezastavit, alespoň na jeden den. Třeba tu objevíte zase další českou stopu.