Článek
Právě Haná patřila v minulosti v Česku mezi bašty staveb z nepálené líny. Postaven z ní byl i někdejší Kameníčkův grunt a stodoly, které tvoří Hanácký skanzen. „I na jiných místech v obci jsou dosud zachované doklady hliněného stavitelství, a protože se snažíme udržovat tradici lidového řemesla, chtěli jsme lidem předvést, jak se tradiční stavební materiál vyráběl,“ řekl Právu vedoucí Hanáckého muzea v přírodě Petr Vodešil.
„Na Hané se dosud dochovaly hliněné stavby, u nichž jsou patrné i unikátní stavební způsoby a jejich kombinace, které jinde nemají obdoby,“ doplnil jeden z největších tuzemských odborníků na hliněné stavby, zástupce ředitele Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici Martin Novotný.
V německém archeoparku staví pomocí historického nářadí
Právě na zahradě skanzenu prošlapával holýma nohama hliněné těsto, směs vody a sprašové hlíny s vysokým obsahem jílu. „To, že je hotové, se pozná, že to pod nohama rovnoměrně klape. Slyšíte to?“ prohlásil a za chvíli již sypal na hromadu těsta slaměnou řezanku. „Ta sloužila jako pojivo, aby cihly nepraskaly,“ vysvětlil.
Lidé vyráběli cihly
O zájemce vyrobit si vlastní cihlu z nepálené hlíny nebyla nouze. Jako první se příležitosti chopila Ivana Papírníková z Prahy. „Bylo to příjemné, ale dělat na výdělek bych to nechtěla. Udělala bych jich deset a odešla by mi záda,“ svěřila se poté, co do dřevěné formy naskládala z koleček hlínu, zvedla ji a na dřevěné desce zůstala úhledná vepřovice.
Rymice na Kroměřížsku se promění v atraktivní skanzen
„Však také v hlinících, místech, kde na vesnicích hlína těžila a vyráběly se tu také cihly, pracovala největší spodina venkovské komunity. Byla to tam dřina,“ podotkl k tomu Novotný.
„To mě by to bavilo. Ráda si hraji s blátem,“ dodala Papírníkové dcera Adéla poté, co si také vyrobila svou cihlu. Její otec Jiří pak podotkl, že zkušenost již má, když před lety pomáhal svému otci na chatě vyrábět ručně stovky škvárobetových tvárnic.
Možnost vyrobit si vlastní vepřovici lákala.
Výskyt hliněných staveb byl podle Novotného odedávna vázán na velké řeky. Ty nejstarší vznikly v Jerichu nějakých 9 tisíc let před naším letopočtem. V Evropě se pak hliněné konstrukce začaly rozšiřovat zejména ve 16. a 17. století, kdy mohutné požáry ničily celé vesnice i města s převládající dřevěnou zástavbou.
V novověku nepálenou hlínu postupně vytlačily nové stavební materiály. „Může mít však i budoucnost,“ zdůraznil Novotný, byť připustil, že renesanci hliněných konstrukcí přibrzdily povodně, které vyvolaly nedůvěru lidí. „Zejména proto, že v oblastech kudy se prohnala voda, měly pro hliněnou architekturu devastující následek. Na druhé straně však i v případě některých moderních stavebních prvků, by byl zřejmě podobný“ doplnil Novotný.