Libor Bouček: V krajině Champagne pochopíte, že šampaňské je radost

Nejraději mám svobodné dovolené. Myslím, že ten přívlastek je na místě, protože rád jezdím vlastním autem do země, která mě zajímá, a zbytek nechám osudu. Většinou si s přítelkyní hned za hranicemi koupíme michelinovského průvodce. Pamětihodnosti a krásná místa kombinujeme s restauracemi a hotely doporučenými tímto průvodcem. Nikdy dopředu nevíme, kde skončíme, ale zatím to vždycky stálo za to.

Podle atmosféry a suverenity místa. Snažíme se jezdit po lokacích, kde je patrné, že prim hrají domácí a ne turisté. Zapadlá sicilská městečka jako je Ragusa, okolí Salerna či Julské Alpy jsou toho typickým případem. Žádné přírodní solárium pro masy, ale místo hrdé na svoje kořeny.

Poslední dva roky jsme se vždycky vraceli do Taorminy, což je nádherné sicilské město, které má vše, co si romantik může přát. A také Bovec, město mezi alpskými vrcholky s fenomenální řekou Soča a nedotknutou přírodou.

Takhle kategorický nemůžu být, ale otevřeně přiznávám, že Francouzská riviéra v sezóně je spíš sebevražda než odpočinek. Obzvlášť nekonečné kolony do nejpřecpanějšího Saint Tropez dokáží člověka otrávit.

Vždy na vlastní pěst, jednou jsem zkusil cestovku a masový zájezd a nikdy víc. Ale jsou cestovky, které dělají vynikající individuální dovolené, takže je zcela nezavrhuji.

Když jedeme v srpnu, ležím od ledna v autoatlase a cestu si představuji, nakonec to ale stejně skončí jinak. Je to jako v mé profesi, nejlepší improvizace je ta, která stojí na připravených základech.

Ani moc ne, i když do Itálie si vždycky vezu na DVD Talentovaného pana Ripleyho a snažím se užít si Itálii jako nebohý Dickie Greenleaf.

Tak to je asi hlavní důvod mého cestování. Mám dvě oblíbené kuchyně. Z oblasti Champagne, která je především poctivá a neuvěřitelně chutná. Sýr Chaource či rizoto s houbami nebo lanýži vařené v Blanc de Blancs jsou opravdu delikátní.

Na druhé straně miluji rozmanitost sicilské kuchyně, ve které se pere Afrika s Evropou, ale vždy se shodnou na čerstvých rybách.

Velikonoční ostrovy a Fiji. Proč? Nemám jasný důvod, ale chtěl bych vyzkoušet, jaké to je na konci světa.

Tím, že vybíráme lokality neturistické, tak vždycky. Navíc se vždy snažím komunikovat tamější řečí, což v evropských podmínkách, až na Maďarsko a Finsko docela zvládám. Myslím, že lokalitu z velké části tvoří obyvatelé, a proto je pro dobré poznání naprosto nezbytné komunikovat s místními. Občas je to psina.

Obojí tak nastejno.

Snažím se hrát někde někdy golf, ale spíš jezdím za gastronomií, kterou považuji za svůj koníček v aktivní i pasivní podobě.

Místní kavárnu v centru města, ale stranou od hlavních turistických tepen. Vejít dovnitř, dát si kávu a zhluboka se nadechnout. Ideální je třeba Café Hawelka ve Vídni.

S přítelkyní, která veškeré mé cestovatelské úchylky s úsměvem sdílí.

Champagne, jednoznačně. Kdokoli má rád šumivé víno, musí se alespoň jednou vydat směrem k Epernay a k Remeši, aby pochopil, že šampaňské je radost. V této oblasti najdete přes dva tisíce domů. Když některý navštívíte, rádi se potom vracíte zpátky.

Je třeba, aby šampaňské víno v českých poměrech přestalo být vnímáno na jedné straně jako obyčejný sekt a na straně druhé jako předražená tekutina.

Nesmírně úžasná krajina a hlavně obyvatelé, kteří se zemědělskou poctivostí dělají nejlepší víno na světě a dokáží o něm mluvit s poetikou a erudicí, kterou jim moravští vinaři mohou jen závidět.