Legenda svatojánských rytířů je na Maltě stále živá

Její obránci však předešlé noci snesli děla z hradeb na pobřeží, a když se husté šiky člunů přiblížily, přímá palba je doslova smetla z hladiny úzkého zálivu.

To se stalo v červenci 1565. Od poloviny května trvalo obléhání a boje o Maltu, která se měla stát další kořistí Turků při jejich tažení Středomořím.

Díky statečnosti obránců, k nimž se v poslední chvíli přidali také místní obyvatelé, i posilám z Evropy se ostrov ubránil a koncem srpna konečně zbytek tureckého loďstva odplul. Každý rok 8. září vzpomínají obyvatelé Malty na hrdinskou epopej.

V čele obránců Malty stáli odvěcí nepřátelé Turků a všech ostatních nevěřících, rytíři řádu sv. Jana z Jeruzaléma. Vítězství na Maltě oslavovala celá Evropa, neboť z ostrova to je necelých sto kilometrů k italským břehům. Kdyby jich Turci dosáhli, znamenalo by to již bezprostřední ohrožení samotného Říma, centra křesťanského světa.

Řád sv. Jana vznikl v Jeruzalémě v 11. století a jeho posláním bylo pečovat o chudé a nemocné, pomáhat poutníkům, kteří přicházeli do svaté země. Ze špitálního řádu se zanedlouho pod tlakem okolností stal řád vojenský. Muslimští nájezdníci se stávali stále větší hrozbou a jejich vojenskou sílu nezastavily ani křížové výpravy, na nichž se podíleli evropští panovníci.

Z jeruzalémského rytířského království nakonec zůstalo jen město Akko, v němž byla posledním útočištěm johanitů pevnost Acre. V roce 1291 padla i ta a po krátkém pobytu na Kypru se svatojánští rytíři usadili na ostrově Rhodos. Po dvou staletích neustálých bojů však nakonec podlehli turecké přesile a museli v roce 1522 Rhodos opustit. Po několika letech v postavení bezdomovců jim Carlos V., tehdejší španělský král a římský císař, v roce 1530 více méně vnutil Maltu jako nový domov.

Malta byla zpočátku pro rytíře a jejich chasu – řečeno dnešním výrazem – spíše pasťákem než milým domovem. Malý skalnatý ostrov bez vody se velice lišil od utěšeného Rhodu. Jen přístav měl vynikající polohu a přirozené opevnění.

Noví usedlíci si na pobřeží vystavěli sídla, pevnosti, kostely a nezbytný špitál, zatímco původní maltská šlechta zůstala v tradičním hlavním městě Mdině ve vnitrozemí. Rytíři se svou rázností začali na ostrově chovat, jako by jim odvěků a navěky patřil.

Turek však zanedlouho dorazil i na Maltu. Napjaté vztahy mezi rytíři a domácí šlechtou šly v té chvíli stranou, všichni se spojili k obraně ostrova, ale ani po vítězství se pro maltské šlechtice místo v rytířských lóžích nenašlo.

Rytířem řádu sv. Jana se mohl stát pouze ten, kdo mohl doložit vznešený původ šestnáct generací zpátky. Teprve později ustanovili nižší hodnosti členů řádu, které se propůjčovaly za zásluhy.

Řád johanitů zvítězil nad Turky a jiných nepřátel v dohledu nebylo. Na čas byli rytíři zaměstnáni výstavbou nového hlavního města a pevnosti, ale válečníci bez nepřítele si záhy nevěděli rady sami se sebou. Uvnitř bohatnoucího řádu přibývalo závisti, půtek a nevraživostí.

Když Británie přestoupila na protestantskou víru, byla anglická lóže vymazána. Za francouzské revoluce se na dva tábory rozdělila lóže francouzská. Rytíři byli ve při, zpohodlněli, jejich disciplína brala kvapem za své, a tak když se cestou do Egypta na Maltě zastavil v roce 1798 Napoleon, tehdejší velmistr De Hompesch mu dokonale opevněnou Vallettu vydal bez boje.

Napoleon se sice na ostrově zdržel jen šest dní, ale za tu dobu stačil penzionovat velmistra a rytíře zbavit jejich výsad, francouzští vojáci rabovali kostely, čímž si definitivně znepřátelili i nábožné Malťany. Když se pak doneslo, že britský admirál Nelson Napoleona na Nilu porazil, zaútočili Malťané na francouzskou posádku v Mdině, zahnali ji do Valletty a nakonec Francouze za britské pomoci z ostrova vyhnali.

Britské koruně spadla do klína dokonalá námořní pevnost, s níž si zpočátku nevěděla rady. Britové chtěli Maltu vrátit johanitům, ale místní obyvatelé, pamětlivi dřívějších příkoří, se vzepřeli. Británii tak nakonec nezbylo než si ostrov ponechat.

Svatojánští rytíři se rozešli po Evropě a na pár desítek let se po nich slehla zem. Teprve v polovině 19. stol. se znovu dali dohromady. Dnes sídlí řád maltézských rytířů v Římě a na Maltě má svého vyslance. Tím prvním byl koncem 90. let hrabě Kinský. Řád dnes využívá vlivu svých členů, aby pomohl nynější republice s údržbou historických památek a při rozvíjení turismu.

Malta je prázdninovým cílem pro zvídavé. Nicméně když už tam člověk v letním vedru zavítá, je dobré vědět, že na ostrovech je také několik pláží, na nichž je možné si od poznávání odpočinout. Oficiální průvodce uvádí, že pláží je 27. Těch, které stojí za řeč, je ale mnohem méně.

Mellieha v severovýchodní části Malty je nejdelší a nejpopulárnější. Moře je v zátoce klidné, vstup do vody pozvolný, takže místo je vhodné i pro děti. Golden Bay je na západní straně Malty a patří rovněž k velmi oblíbeným. Její nevýhodou je, že je poněkud odlehlá.

Tam, kde začíná hlubší voda, bývají silné proudy. Gnejna je kousek na jih od Golden Bay. Je menší a ne tak přitažlivá. Armier a Paradise jsou dvě menší pláže na severním cípu Malty, odkud vyplouvají trajekty na ostrov Gozo. Ramla je krásná písčitá pláž na ostrově Gozo. V samotné Vallettě a přilehlém souměstí se do moře sestupuje z betonových plošin, které na skalnatém pobřeží pláže nahrazují.

Dlouho se mělo za to, že největšími a nejstaršími zachovalými stavebními památkami jsou egyptské pyramidy v Gíze. Vědci však zjistili, že komplex Ggantija, postavený na ostrově Gozo z mohutných kamenných bloků, vznikl 3600 let před naším letopočtem, tedy tisíc let před pyramidami. Na Maltě je celkem sedm megalitických staveb.

Neví se, kdo, proč a jak je postavil, a dohady panují i kolem jejich účelu. Nejčastějším názorem je, že stavby sloužily náboženským obřadům. Toto mínění podporují i nálezy kamenných soch a sošek, které vesměs zobrazují bohyni plodnosti. Ke známějším megalitickým stavbám patří také Hagar Qim, Mnajdra a Tarxien.

Velmistr svatojánského řádu Jean Parisot de la Vallette v roce 1566 položil základní kámen města. Jeho plány vypracoval architekt Francesco Laparelli a na velmistrovu počest nazvali město Valletta. Temeno mohutného skalního výběžku Sciberras bylo srovnáno a podle přesných plánů se začalo stavět.

Půdorys byl rozdělen dvanácti příčnými a devíti podélnými ulicemi. Zejména ty hlavní jsou široké a rovné, aby se jimi rychle a bez překážek mohlo přesouvat vojsko.

V letních vedrech navíc – i na to stavitel myslel – funguje toto uspořádání jako přirozená klimatizace, vítr může ulicemi volně profukovat.

Bylo to zřejmě poprvé v dějinách, že celé město vzniklo s jasnou koncepcí a podle plánů na rýsovacím prkně. Než se začalo stavět, byla ve skále vyhloubena kanalizace, na niž byla napojena každá budova. Kromě kanalizace, dvakrát denně proplachované mořskou vodou, byl zaveden efektivní systém svozu a likvidace odpadu. Svým uspořádáním a fungováním Valletta daleko předčila všechna tehdejší města. K nejvýznamnějším stavbám maltské metropole patří paláce, v nichž sídlily rytířské lóže a v nichž jsou dnes převážně státní instituce.

Barokní budovy ze žlutavého vápence jsou bohatě zdobené a jistě by bylo zajímavé zpřístupnit jejich interiéry raději návštěvníkům než vládním úředníkům. Rozpačitým příkladem nynějšího stavu je např. Velmistrovský palác. V každém prospektu a průvodci jsou návštěvníci lákáni na historické a umělecké poklady, které jsou tam k vidění.

Vzhledem k tomu, že v paláci sídlí parlament a prezident, jsou vnitřní prostory k vidění jen výjimečně, což je nesporně škoda. Maltská metropole je městem, které návštěvník snadno zvládne za jediný den. Většina paláců je nepřístupná, takže zbývají muzea, kostely, audiovizuální průřez dějinami Malta Experience v pevnosti San Elmo.

Zážitkem je však samotná procházka ulicemi města. Balkóny, portály, dveře a klepadla na nich, celky i detaily působí – hlavně v neděli ráno, kdy jsou ulice ještě prázdné – jako kulisy hollywoodského filmu, které ještě nestačili rozebrat.