Léčili se zde Hitler i Honecker, natáčeli tu Rammsteini. Sanatorium v Beelitzu nahání strach

Pokud máte za to, že turistická atraktivita území bývalé Německé demokratické republiky nabývá spíše záporných hodnot, pak vítejte v klubu, do kterého já už ovšem nepatřím. Když jsem totiž nedávno zjistil, že vcelku nedaleko od českých hranic se nacházejí překvapivě malebná a klidná Lužická jezera, došel jsem k závěru, že by turisty téměř až ignorované východní Německo možná stálo za další průzkum.

Další příležitost na sebe naštěstí nenechala dlouho čekat a vyklubal se z ní zajímavý tip, typicky třeba na prodloužený víkend, když se někdy na podzim vyvede počasí.

Jak už to tak u mě bývá, na začátku jsem vlastně neměl ani nejmenší tušení, proč mi chtějí ukazovat nějaké zchátralé sanatorium kdesi v lese poblíž nějaké východoněmecké dědiny. Na druhou stranu, proč si nevyjet na výlet, třeba to bude zajímavé.

Ale v první chvíli tomu nic nenasvědčovalo. Parkoviště před vstupem nenaznačuje, že bychom přijeli k nějaké prudce atraktivní záležitosti, a to samé tvrdí i letmý pohled po okolí a ostatně i první kroky po písčitém chodníku v doprovodu našeho průvodce Jürgena. Procházíme kolem prvních zdevastovaných budov mezi ne zcela dokonale udržovanou zelení. Dozvídáme se, že jsme v objektu bývalého sanatoria, kde se léčila tuberkulóza.

Vzniklo někdy na konci 19. století, protože v té době zde tato choroba představovala značný problém. Ve své době šlo o nejmodernější zdravotnické zařízení, které dodnes udivuje mnoha promyšlenými řešeními.

V některých budovách byly například speciálně upravené pokoje, z nichž bylo možné pacienty rovnou na lůžkách vyvézt na balkony, aby se mohli nadýchat čerstvého vzduchu a načerpat energii ze slunce. Ostatně i proto bylo tehdy sanatorium postaveno právě zde, tedy uprostřed „čisté přírody“.

Všechny tyto informace však přijímám jen tak jedním uchem a spíše se rozhlížím kolem a přemítám, proč je vlastně všechno tak zdevastované. Vtom však druhé ucho zachytí něco ve smyslu, že to tu kdysi měla na povel Sovětská armáda. No tak tím se to vysvětluje! Od té doby má již Jürgen moji plnou pozornost.

Proto mi neunikla například posluchačsky vděčná pikanterie, že budovy byly striktně rozdělené na pánské a dámské. A to zejména proto, že tehdy se k boji s tuberkulózou údajně používala nějaká léčiva, která u pánů posilovala libido, zatímco u dam byl účinek přesně opačný. Navzdory zmíněnému oddělení mužů a žen to prý docela dělalo neplechu.

A jak se sem dostali ti Sověti? Jednoduše, po druhé světové válce to zkrátka zabrali. Sanatorium totiž nesloužilo pouze k léčbě tuberkulózy, ale také jako nemocnice. Ostatně s tím se pojí také jeden známý fakt, o němž mluví víceméně celý svět. Kromě Němců, pochopitelně.

Během první světové války se tu totiž po zranění ze zákopu léčil Adolf Hitler. Ale u otázky na toto téma se i výřečný a v tom nejlepším slova smyslu zábavný Jürgen začal ošívat, odpověděl jen tak, aby se neřeklo, a raději začal předstírat, že nutně potřebuje něco najít ve své brašně.

Po druhé světové válce pak sanatorium obsadila Sovětská armáda, která sem kromě míru přinesla také majetkové konfiskace, přičemž rudoarmějci zde až do 90. let provozovali vlastní nemocnici. Od té doby byl objekt až donedávna opuštěný a i po odsunu sovětských „osvoboditelů“ nadále chátral.

Dalším zdejším prominentním pacientem pak byl Erich Honecker, předposlední generální tajemník Sjednocené socialistické strany Německa, jenž byl navzdory poněkud podivnému pojmenování své funkce hlavou Německé demokratické republiky. Do Beelitzu se v roce 1990 po zbavení funkce uchýlil takříkajíc do sovětského azylu, ale zároveň jej v té době již také trápila rakovina jater.

Po sjednocení Německa uprchl do Moskvy, aby se vyhnul soudům za zločiny související s jeho působením v čele v té době již neexistujícího státu, a nakonec zemřel v Santiagu de Chile, kam se uchýlil k rodině své dcery. Člověk se ovšem v souvislosti s tím nemůže ubránit otázce, proč se ti Němci při různých dějinných zvratech tak rádi uchylují zrovna do Jižní Ameriky, a to bez ohledu na politickou orientaci.

Zdevastovaný areál sanatoria však přes to všechno působí přitažlivě, až se chce říci, že vyzařuje jakousi svébytnou poetiku. I když zároveň dost děsivou, protože to tu místy vypadá jako po apokalypse.

Asi tedy není náhoda, že přitahuje i různé umělce. A teď není řeč o různých sprejerech, kteří na zdejších zdech zanechali nemálo čmáranic. Ale to bylo ještě v době, kdy se o toto místo nikdo nestaral a bylo v prvé řadě atraktivním cílem různých urbexových dobrodruhů.

Dnes se tu však nacházejí i dost působivá díla skutečných současných umělců a sanatoria si všimlo i několik filmových produkcí. Natáčelo se zde několik scén k filmu Pianista a zdejší lokace jsou k vidění také ve snímku Valkýra s megaslavným Tomem Cruisem. Hudební fanoušci si pak jistě vybaví temný videoklip ke skladbě Mein Herz Brennt od kapely Rammstein.

Ten se zde totiž natáčel prakticky úplně celý, konkrétně v úžasné budově, kam nás Jürgen zavedl v ten nejlepší čas: s prvními kapkami deště, ke kterým se zanedlouho přidala silná bouřka. Stav této stavby je již dost dezolátní, a proto je z bezpečnostních důvodů potřeba mít uvnitř na hlavě helmu, ale zážitek je to takřka nepřenositelný.

Na zdech jsou nápisy v azbuce, některými okny se dovnitř už prodírá vegetace a v několika místnostech lze ještě najít poslední zbytky původního lékařského vybavení a nábytku. Všude je značné přítmí a občas je potřeba si i přisvítit baterkou.

Vypadá to tu jako z nějakého hororu a člověk každou chvíli podvědomě kontroluje, jestli se z temného kouta nevynoří zmutovaná zdravotní sestřička. A když do toho všeho za jedním z oken problikne suchý blesk, po němž se ve zlomku sekundy ozve ukrutný ohlušující hrom, no to je prostě na mrtvici.

Jürgen nás pak ještě upozornil na původní dlažbu, přičemž s hrdostí zdůraznil, že je od německé firmy Villeroy & Boch. Na některých místech zůstala v podstatě v původním stavu, i když samozřejmě záleží na úhlu pohledu. Na velkých plochách totiž úplně chybí, ale tam, kde zůstala, se zdá, že jsou dlaždice pořád vcelku. Upřímně řečeno, jde ve skutečnosti o asi dost podružnou věc, ale náš průvodce o tom mluvil s takovým zápalem, že to přinejmenším asi bude mezi návštěvníky silně oblíbená kuriozita.

Trochu smutné je, že ani samotní provozovatelé v současnosti úplně přesně nevědí, jak s rozvojem areálu dál. Budovy nutně potřebují rekonstrukci, ale zároveň je cílem ponechat je v současné podobě. Ideálně se jeví „dát dohromady“ přízemí, kam lze umístit různé kavárny či obchůdky, ale zvenčí aby vše vypadalo jako dosud. Každopádně jedna velká nová restaurace zde stojí už dnes.

Dost pitomě pak působí pohled na obligátní stezku v korunách stromů. V první chvíli člověka napadne něco o vyhozených penězích, v další o vyblbnutí pro děti, a pak ocení, že je to aspoň vysoko, takže konstrukce nehyzdí pohledy na budovy. A nakonec tam stejně každý vyleze, aby zjistil, že z výšky je na celý areál zase jiný a možná i o něco hezčí pohled než ze země.

Abych neztratil tvář, tak cestou k východu neveřejně, pouze v duchu uznávám, že i ta stezka ve výšce nakonec dává smysl, a zároveň se přistihuji při počítání, kdy bych si sem zajel znovu, abych se podíval, kam se sanatorium v Beelitzu zase posunulo.

Protože co začalo poněkud rozpačitým rozhlížením na parkovišti, skončilo srdečným děkováním Jürgenovi za skvělý výklad a pocitem, že jsem zase jednou víceméně úplně náhodou viděl něco úžasného a ojedinělého, o čem jsem až dosud v životě neslyšel ani náznakem.