Kyperská Famagusta a její střežené město duchů

Nic nenasvědčuje, že by se na tom v dohledné době něco změnilo. Povětrnostní vlivy dokonávají dílo zkázy, které už tak skýtá skrz škvíry zátarasů tristní pohled. Opadaná omítka a drolící se zdi vilek i výškových hotelů, rezavé konstrukce balkónů, vytlučená okna a výkladní skříně, z nichž místy vlají cáry závěsů, v garážích vraky limuzín ze 70. let, ulice prorostlé trávou a nálety dřevin…

V opuštěných pokojích by se ještě dnes našly osobní věci návštěvníků i majitelů hotelů a penziónů, kteří v panice prchali od stolů prostřených k snídani před tureckými tanky. Stihli si vzít jen to nejnutnější.

„Je to vydrancované, všechno se rozpadá. Jako by se tam zastavil čas,“ popsal současnou Varošu kyperský Turek Okan Dagli. Zkázu vídal přímo na místě, když sloužil v armádě. „Bylo to velmi smutné a hodně mi to vadilo,“ dodal.

Turci obsadili Famagustu při druhé vlně své invaze do severní části Kypru. Ta započala 20. července 1974, když se zpoza vápencového masívu Kyrenia podél severního pobřeží vynořily roje parašutistů, aby vytvořily předpolí pro obrněnce s pěchotou vysazené námořnictvem.

Když se 14. srpna tanky už blížily k Varoši, na 40 tisíc lidí, většinou kyperských Řeků, mělo na útěk pouze minuty. Jejich naděje, že se sem brzy vrátí, se nenaplnily. Turistika ve Famagustě, která zůstala po invazi pod tureckou správou, mezitím opět vzkvétá.

Návštěvníci obdivují pevnost ve starém přístavu nebo mešitu Lala Mustafa Paša, původně gotickou katedrálu sv. Mikuláše. A na zlaté pláži s azurovým mořem se sluní turisté, ale ne přímo tam, kam kdysi zajížděly celebrity jako Brigitte Bardotová, Richard Burton či Elisabeth Taylorová.

Do někdejšího lesku Famagustě stále něco schází. Pás písku náhle přetíná plot s ostnatým drátem a nápisy Zákaz vstupu a Zákaz fotografování. To druhé občas někdo poruší, když se hlídkující voják nedívá. Překonání plotu by ale mohlo mít pro narušitele fatální následky.

„Přál bych si, aby Varoša zase byla živým městem a ne městem duchů. Nemáme však šanci, jestliže budeme pořád rozděleni,“ říká Dagli, jenž s přáteli spustil na internetu iniciativu za znovuotevření letoviska, zařazení historického centra Famagusty na seznam kulturního dědictví UNESCO a oživení místního přístavu. Skrz něj totiž kyperští Turci nemohou kvůli trvajícímu embargu mezinárodního společenství volně obchodovat.

Plánovači spočítali, že pokud by obnova Varoši začala nyní, vyžádala by si 10 let a přišla by na více než 12 miliard dolarů (268 mld. Kč). Turci ale naděje tlumí a ani sami s využitím Varoši nepočítají, ač by tato někdejší středomořská perla určitě prosperovala.

„Nemůžeme Varošu otevřít, porušili bychom rezoluci OSN,“ vysvětluje Özdil Nami, šéf diplomacie „Severokyperské turecké republiky“, státu kyperských Turků, kterému se nedaří prolomit diplomatickou izolaci. Kromě Ankary jej zatím žádná další země neuznala.

Zmíněná rezoluce z roku 1984 zakázala předat nemovitosti ve Varoši jiným osobám než původním obyvatelům, kterými byli v drtivé většině kyperští Řekové. Současně ale vyzvala k předání někdejšího letoviska administrativě OSN, která v nárazníkové zóně mezi řeckou a kyperskou komunitou Kypru vydržuje vojenskou misi. Tuto část rezoluce turecká strana nenaplnila.

„V zásadě nejsme proti předání Varoši Řekům, ale oni by nám museli vrátit něco, co patří nám,“ říká dále Nami. Narážel na fakt, že před tureckou invazí byla řecká a turecká populace na ostrově promíchaná, zatímco po roce 1974 se polarizovala na řecký jih a turecký sever. Uprchlíci z obou stran ale museli na místě zanechat značné majetky.

„Ostatně předání Varoši bylo součástí plánu Kofiho Annana (bývalého generálního tajemníka OSN) na sjednocení Kypru, ale Řekové to odmítli,“ připomněl Nami referendum z roku 2004. Turci jej jednoznačně schválili, zatímco Řekové - rovněž jednoznačně — odmítli, a to na doporučení svých čelných politiků. „Vina za zavřenou Varošu tedy není na naší straně,“ dodal.

Že by ostnatý drát obepínající Varošu zmizel, tak zůstává vzdálenou perspektivou. Řekové vyčítají Turkům, že používají „město duchů“ jako diplomatickou kartu při vzájemných vyjednáváních o kyperském problému, která už léta opakovaně začínají a opakovaně krachují, aniž by přinesla zásadní průlom. Turci zase řecké straně předhazují „přílišnou neústupnost“.

Naposledy rozhovory ztroskotaly loni — paradoxně kvůli něčemu, co by naopak znesvářené komunity na ostrově mohlo opět spojit. U Kypru totiž leží rozsáhlé podmořské zásoby ropy a plynu. Kyperská vláda, v níž jsou pouze etničtí Řekové, a která se považuje za jediného legálního reprezentanta celého Kypru, už začala ve spolupráci s Egyptem, Izraelem a Libanonem s průzkumnými pracemi včetně vrtů. To ale popudilo kyperské Turky.

„Kyperští Řekové se chovají, jako by přírodní zdroje patřily jen jim. To je nepřijatelné,“ říká šéf kypersko-turecké obchodní komory Fikri Toros. Kyperští Turci proto přizvali svého patrona Turecko, aby do předpokládaných nalezišť rovněž vyslalo průzkumné lodě. To Řekové vzali jako „provokaci“ a stáhli se z jednání o sjednocení ostrova.

„Jestliže řecká strana začne s jednostrannými průzkumy, my je budeme provádět také, a to ve stejném rozsahu. Přírodní bohatství patří všem,“ vysvětluje Nami. Nic na tom podle něj nemůže změnit ani fakt, že jeho „Severokyperskou tureckou republiku“ mezinárodní společenství neuznává.

„Nemůžeme žít v anarchii, proto jsme si v roce 1983 ustavili vlastní stát. Máme demokratický systém a funkční tržní ekonomiku,“ dodává Nami. V narážce na nedávné finanční turbulence v eurozóně si přisadil, že „zatímco řecká a řecko-kyperská ekonomika zkolabovala, turecká a turecko-kyperská se drží“.

Také další hospodářský záměr obě kyperské komunity rozděluje, místo aby je spojoval. Severní Kypr a Ankara začaly s výstavbou vodovodu, kterým má už za několik měsíců proudit z Turecka na Kypr 75 miliónů kubíků vody ročně. Strůjci hovoří o „projektu století“.

„Nabídli jsme kyperským Řekům, aby se na něm také podíleli a profitovali z něj, ale oni odmítli,“ říká „prezident“ kyperských Turků Derviš Eroglu. Nedostatek pitné vody je považován za druhý největší problém ostrova. Tím prvním je jeho rozdělení, které začalo už dříve než s tureckou invazí před 40 lety.

První zátarasy z ostnatého dráhu se v Nikósii, která je rovněž rozdělená na řecký jih a turecký sever, objevily koncem roku 1963. Měly bránit střetům mezi Řeky a Turky, které propukly poté, co se zástupci turecké komunity stáhli z centrální vlády a dalších státních orgánů na protest proti dodatkům ústavy prosazeným tehdejším prezidentem arcibiskupem Makariosem, etnickým Řekem.

Kyperští Turci v nich spatřovali svou degradaci na menšinu, zatímco ústava státu založeného v roce 1960 jim dávala postavení rovnocenné partnerské komunity. „Kyperští Řekové ale snili o enosis, připojení Kypru k Řecku,“ míní Eroglu.

V rostoucím napětí mezi oběma etniky sehrály neblahou úlohu terorizující ozbrojené skupiny řeckých nacionalistů. Kyperští Turci se ze strachu před nimi uzavřeli do enkláv, mnohdy pod širým nebem. Přesto řada z nich pogromům neunikla. Kyperští Turci hovoří o „tisících zavražděných, zmrzačených a zraněných“ během let 1963 až 1974.

Památník u masového hrobu 90 obětí z vesnic Murataga a Sandallar dokládá, že řečtí ozbrojenci tady v létě 1974 neváhali vraždit ani ženy a děti. Kamil Meric při masakru přišel o celou rodinu. „Zabili mi ženu a pět dětí. Nejstaršímu bylo šest a půl, nejmladšímu rok a půl,“ vzpomíná u tabule s fotografiemi zachycujícími exhumaci hrobu.

Masakr se odehrál už v době turecké intervence na Kypr, kterou Ankara reagovala na puč řecko-kyperských nacionalistů, jejichž vůdci za podpory tehdejší vojenské junty v Aténách svrhli Makariose a vyhlásili připojení Kypru k Řecku. Turecko následnou invazi odůvodnilo ochranou turecké komunity na ostrově. Odvolalo se na čtvrtý článek garanční smlouvy o vzniku Kyperské republiky z roku 1960 podepsané Řeckem, Tureckem a Velkou Británií jako bývalou koloniální mocností.

Trauma zůstává i na řecké straně. Kyperští Řekové dodnes pohřešují na 1500 lidí, kteří za nevyjasněných okolností zmizeli během turecké invaze. Poukazují na to, že turecká armáda postupovala „krajně bezohledně“ a že jí za oběť padli i příslušníci jednotek OSN rozmístěných od roku 1964 na tzv. zelené linii.

Ta dodnes slouží jako nárazníková zóna OSN mezi Řeky a Turky. Někde je široká jen pár metrů, třeba v Nikósii, zatímco jinde ukrajuje celé kilometry. Uvízlo v ní i nikosijské mezinárodní letiště, které během invaze bombardovala turecká letadla a které je už 40 let uzavřené. Jako Varoša, i ono je dnes „místem duchů“. Snahy o jeho znovuotevření dosud vycházejí naprázdno.

To ale už neplatí pro další místo symbolizující rozdělený Kypr — nikosijskou nákupní ulici Ledra. Do roku 2008 ji dělila dvojitá zeď, za níž se lidé z obou stran mohli jen podívat do „území nikoho“ z improvizovaných teras. Vojáky s ostře nabitými samopaly hlídkujícími mezi pytli s pískem a ostnatým drátem mezitím vystřídali pracovníci pasové a celní kontroly s razítky. Procházejí tudy hlavně zahraniční turisté.

Souběžné ulice ale ještě přetínají neprostupné bariéry jako na frontové linii. A jako v myslích obyvatel na obou stranách. „Jsou to okupanti. Okupují naši zem. Nemají tady co dělat,“ říká Stavros, student z univerzity v řecké části Nikósie, na adresu více než 30 tisíc tureckých vojáků rozmístěných v severním Kypru.

Prodavač v butiku se suvenýry na protilehlé straně zdi Hakan to vidí jinak: „Jsou to naši ochránci. Kdyby nepřišli, už bychom tady nebyli.“ Nedůvěra kyperských Turků vůči většinovým Řekům je stále patrná. Na nikosijském přechodu u paláce Ledra (palác má stejný název jako zmíněná ulice, na níž je druhý přechod) vítá příchozí z řecké do turecké části rozdělené metropole cedule „Severokyperská turecká republika“, pod nímž je velkými písmeny dodatek: „Navždy“.

Podle prorektora Východní středomořské univerzity ve Famagustě Ahmeta Sözena si dnes většina Turků přeje dva státy na Kypru, ale jsou prý ochotni ke kompromisu, který by spočíval v existenci sjednoceného ostrova na bázi volnější konfederace dvou relativně samostatných útvarů.

Naproti tomu kyperští Řekové by raději centrální vládu se silnými kompetencemi. A rozhodně odmítají jakékoli začlenění desetitisíců Turků, kteří se po invazi z roku 1974 přestěhovali na sever Kypru z pevninského Turecka. Tyto odlišné pohledy jsou také hlavním důvodem, proč všechny dosavadní pokusy o spojení Kypru ztroskotaly.

Prorektor Sözen míní, že by se obě strany už konečně měly nějak dohodnout. Třeba i proto, že je velká škoda nevyužitého letiště u Nikósie nebo že nárazníkové pásmo by bylo ideálním místem pro solární elektrárnu.

„Můj mobil funguje po celém světě — v Rusku, iráckém Kurdistánu, Německu, prostě všude. Jen když přecházím nárazníkovým pásmem z jedné do druhé části Kypru, signál se ztratí. Není to stupidní?“ dodává Sözen.