Kus ráje na Zemi zmizel. „Khao Lak už neexistuje,“ uslyšel thajský voják mrazivá slova ve vysílačce

Khao Lak a Phuket, to byla dvě oblíbená střediska, kde 26. prosince 2004 udeřilo tsunami po zemětřesení v Indickém oceánu nejsilněji. Phuket byl nesmírně populární už před 20 lety a Khao Lak byl sice poklidnější, ale měl v mnoha ohledech ještě větší smůlu. Pobřeží měl podobně jako Phuket vystavené přímo do směru, odkud tsunami přicházelo, ale katastrofický byl zejména ráz zdejší krajiny.

Pokud byste se podívali na jakoukoliv topografickou mapu Khao Laku, rychle byste zjistili, že je tato oblast jakousi „plackou“, která po nějakém kilometru a půl až dvou od pobřeží přechází poměrně rychle v kopcovitou krajinu. Právě to se však stalo tomuto místu společně s městečkem Takua Pa, ležícím o nějakých 20 kilometrů severněji, osudným.

„Tsunami to tu proměnilo v jeden velký bazén. Když se vlna prodrala k místním kopcům, zastavila se o ně a ve slabší míře vlastně přes oblast prošla ještě jednou cestou zpět. I proto to tu vypadalo jako po apokalypse. Není divu, že při první letecké obhlídce oblasti Khao Laku a Takua Pa místní voják jako první větu slyšel ve vysílačce: ‚Khao Lak už neexistuje,‘“ popisuje mi Sutham, který dnes v Khao Laku provozuje maličký bar.

Odpoledne se vydávám od pobřeží směrem do centra Khao Laku. Jako taková tepna v tomto ohledu působí, přinejmenším z pohledu turisty, známé tržiště Bang Niang, které čtyřikrát týdně mezi druhou odpolední a desátou večerní působí jako magnet s voňavými pouličními pokrmy, levným oblečením a místními produkty. Je zvláštní představa, že ač jsem bezmála kilometr od pobřeží, pohybuji se po místech, která byla beznadějně pod vodou.

„Celá tahle oblast byla pod vodou. Tržiště Bang Niang, jak ho turisté znají dnes, tu vzniklo až po tsunami. Obecně tsunami Khao Lak nesmírně proměnilo. Tehdy jsme měli za to, že tu vzniká nový Phuket, byla tu hromada barů a večer to tu žilo. Dnes je Khao Lak střediskem pro rodiny s dětmi. Je to tu poklidné, umírněné a s desátou hodinou večerní tu život utichá,“ popisuje mi zdejší prodavačka.

Z tržiště je to již jen pár set metrů k jednomu z nejznámějších míst Khao Laku, policejní lodi 813 vyvržené obří vlnou na břeh. Ta tam byla ponechána, kolem vyrostlo jakési upomínkové místo, vedle kterého stojí i jedno z místních tsunami „muzeí“, jež jsou bohužel spíše pastí na turisty. A ani toto nepůsobí úplně důstojně. Tři místnosti oddělené paravánem, z toho do jedné se nesmí. Na zdech najdete fotografie, informace či ručně psané vzkazy. Na obrazovkách se dokola promítají záběry řádícího živlu.

Jak je venku naháněč, restaurace nestojí za nic. To platí bohužel i pro zdejší tsunami muzea. Vstupné ve výši několika desetikorun však není tak vysoké, aby toho člověk litoval příliš dlouho. Samotná policejní loď na souši je totiž skutečně impozantní, zejména když člověk zná související příběh.

Zatímco mladý 21letý člen královské rodiny přišel při vodním lyžování na moři o život, další členové královské rodiny v oblasti se zachránili jen díky tomu, že v hotelovém resortu vyběhli včas do vyšších pater a budova tsunami dokázala odolat.

Další den jsem se vydal severně asi 15 kilometrů do Ban Nam Khem, kde na pobřeží stojí památník obětem. Jen v této ospalé rybářské vesnici přišlo o život na 1400 osob. Všichni ti, kteří přežili, o někoho blízkého přišli.

Citlivě udělaná stavba s výhledem na moře nese kachlíky se jmény či fotografiemi jednotlivých obětí. Teprve na tomto místě si člověk uvědomí, že tu přišlo o život skutečně velké množství německých a švédských rodin. Zatímco některé kachlíky jsou udržované, jiné už jsou vybledlé tak, že není poznat, komu patřily. Jako na každém jiném hřbitově.

Další mé kroky vedou do Ban Nam Khem Tsunami Museum, které hravě strčí do kapsy všechny ostatní rádoby muzea v oblasti. Je skvěle udržované a nabízí daleko větší škálu věcí k vidění. Od dobových fotografií přes edukační nástroje až po osobní věci obětí. Navíc, vstup je zdarma. Zkrátka, zajímá-li vás tato událost a dostanete se někdy do oblasti Khao Laku a okolí, zvolte toto místo.

„Byl jste na hřbitově?“ ptá se mě jedna z pracovnic muzea, které nemůže utéct skutečnost, že v budově trávím výrazně více času než ostatní a vše si důkladně fotím. Opáčím, že ano. Dvěma rychlými dotazy však zjišťuje, že má na mysli jiné místo: „Nemyslím ten památník, myslím opravdu hřbitov neidentifikovaných obětí v Bang Nuang, kus cesty za Khao Lakem. Leží to stranou od všeho turistického, ale mohlo by vás to zajímat,“ dodává.

Zjištěnou adresu hřbitova dávám řidiči. Ten mi velmi lámanou angličtinou říká, že tam nic není. Trvám na svém a po zhruba dvou minutách slovního přetahování si řidič povzdechne a rezignuje. Na místě mu musím dát za pravdu v tom, že toto místo pro průměrného turistu skutečně není, pro dokreslení celého příběhu jsem ale rád, že jsem sem vyrazil. I kdyby jen kvůli tomu, že se zde nachází památník policistům, kteří zahynuli při ochraně thajského prince na moři.

Vyjma sochy tsunami je celý areál vlastně jedno velké pole, na kterém je rozmístěno na 440 náhrobků nesoucích pouze kódová označení jako C3 nebo E8. Kde to bylo možné, tak byly s patřičnými hroby propojeny získané DNA informace, ale o nalezení příbuzných a přátel se už dnes nikdo moc nepokouší. Už před deseti lety tu ztotožnili jen několik obětí ročně, víceméně jen místních. D6, A9, B1. Temná turistika se vším všudy. Taxikář mě veze zpět na ubytování a dává mi ještě kontakt na jednoho z obyvatel Takua Pa, ať mu prý zkusím napsat zprávu.

Druhý den dopoledne mi drnčí telefon. Volá mi přes whatsapp pan Thanee, který žije v Takua Pa a v době neštěstí pomáhal s přenášením obětí do místního chrámu, kam poté chodili lidé, aby své blízké identifikovali. Mluvíme spolu půl hodiny. Popisuje mi, že je to stále ještě otevřená rána v srdci celé komunity, a několikrát se během hovoru na delší dobu odmlčí. Dodává ale, že by o tom měl mluvit. Nechce to prý dále ignorovat a dělat, že se poslední týden roku 2004 nestal.

„Potkejme se v osm večer v Siam Restaurantu v Khao Laku. Zodpovím ti, co tě bude zajímat, snad to pak napíšeš citlivě,“ říká mi, vědom si důvodu, proč jsem do tohoto krásného koutu Thajska zavítal.

V 19:57, kdy již sedím ve zmíněné restauraci, za mnou přichází servírka: „Vy jste pan Jacob? Pan Thanee mě požádal, abych se vám za něj osobně omluvila, že nedorazí. Prý to nezvládne,“ dozvídám se. Znovu mu již nepíšu. Chápu, že ani 20 let nedokáže zhojit všechny jizvy…