Kubou od západu na východ, tak jak ji neznáte

Na Kubě je dohromady sedm míst, která jsou zapsána na seznamu světového kulturního dědictví a nad nimiž má patronát UNESCO. Jsou mezi nimi dva přírodní parky, dvě člověkem kultivované oblasti (staré kávovníkové plantáže a oblast, v níž se pěstuje tabák) a pět měst, resp. jejich částí.

Znalci Kuby hovoří přinejmenším o dvou nebo třech dalších místech, která by si místo na seznamu UNESCO zasloužila.

V provincii Pinar del Río na západě Kuby je unikátní kraj, který se jmenuje Valle (údolí) Viňales. Je to nízká planina, z niž vystupují mogoty, vysoká vápencová skaliska porostlá bujnou vegetací. Prostor mezi nimi pokrývají tabákové plantáže.

Tabák se v oněch místech ve velkém pěstuje od počátku koloniálních dějin Kuby a patří k nejlepším. Právě z něj se v havanských fabrikách dělají ty nejznamenitější doutníky. Na Valle Viňales jsou pozoruhodné nejen unikátní přírodní scenérie, ale i činnost, kterou tam provádějí lidé.

Pěstování tabáku se nedá nikterak převratně modernizovat, má-li se zachovat jeho kvalita. Totéž platí i o zacházení se sklizenými listy. Kuba nemá prostředky na to, aby všude nastavěla sušárny, v nichž se dá přesně kontrolovat teplota a vlhkost vzduchu.

Dělá se to tak jako v minulosti, ve velkých stodolách – sušárnách – se listy rozloží v mírném teplém průvanu, obracejí se, přebírají na ty nejkvalitnější a na „obyčejné“. Všechno ručně a všechno záleží na zkušenostech, které z pokolení na pokolení sbírali zdejší farmáři.

V městečku Remedios v provincii Villa Clara slavili jakési výročí. Na náměstí se dvěma kostely a stinným parčíkem se seřadil dětský karnevalový průvod. S prvními tóny, které spustil místní šraml, se krojovaná mrňata roztančila a v párech „vystřihovala“ figury, okoukané z dospěláckých karnevalů. Míst jako Remedios na Kubě přibývá. Malá vypulírovaná městečka, v jejichž ulicích má člověk pocit, že se vrátil o dvě stě let zpět.

Domy mají pastelové fasády pod stinnými podloubími, jsou tam dveře, jimiž se vchází rovnou do obýváku, galerie s díly místních umělců a řemeslníků. Obrazy, dřevěné hračky, misky, naběračky a další potřeby do domácnosti, háčkované dečky, náhrdelníky a náramky z dřevěných korálků, ovocných pecek, semínek nebo drobných mušliček.

Na seznamu UNESCO je město Trinidad a Údolí cukrovarů v sousedství. Město se ve své koloniální podobě zachovalo zejména proto, že teprve v 50. letech minulého století tam přes hory a doly postavili silnici. Do té doby bylo někdejší pašerácké hnízdo izolováno od ostatního světa, bylo přístupné jen po moři.

Koncem 19. stol. bývalo na Kubě na 500 cukrovarů. Dnes jich je pouhých čtyřicet. Jsou větší než ty původní, mají větší kapacitu, ale většina z nich má za sebou sedmdesát a více let a jsou to v mnoha ohledech technické památky.

Jednou z velmi specifických skupin turistů, kteří na Kubu přijíždějí, jsou „vláčkaři“, milovníci železnice ve všech podobách. Právě v cukrovarech totiž supí po úzkých kolejích malé vláčky s cukrovou třtinou, tahané americkými lokomotivami ze 30. a 40. let minulého století, které už jsou jinak k vidění jen v muzeích.

Kromě Havany, jejího historického centra, a Trinidadu jsou na seznamu světového dědictví koloniální čtvrti měst Cienfuegos, Camaguey a pevnost v Santiagu de Cuba na východě ostrova.

Jde často jen o náměstí a pár přilehlých ulic, takže jejich rekonstrukce a údržba je zvládnutelná snadněji, než je tomu v Havaně, kde se pod tíhou času a nedbalosti hroutí celé ulice.

V oněch dobách, která mají dnes ta místa připomínat, toho tam skutečně nebylo o mnoho víc. Kostel, panský dům s prostorným stinným patiem, kde tryskala fontána. Na náměstí býval i park, socha světce, patrona městečka.

Některá z měst měla to štěstí, že v nich sídlil provinční guvernér. Na náměstí nejsou jen panské domy, ale skutečné paláce s architekturou, která si s tou havanskou příliš nezadá. Takové štěstí má např. Cienfuegos, jehož rozlehlé náměstí se vedle všeho ostatního pyšní i výstavným divadlem.