Článek
Za sériové vraždy odsoudili hraběnku v roce 1611 k trestu smrti. Po dlouhá staletí byla sice občas připomínána, ale „její doba“ přišla až poté, co v roce 1932 vydal spisovatel Jožo Nižnánsky knihu Čachtická paní. Do češtiny ji přeložili v roce 1970.
To už se ale o Bátoryčce, jak je nazývána, nějaký čas mluvilo. Nižnánsky psal historická díla v čtivé románové podobě, ale s tématem vražd v Čachticích se mu podařilo vzbudit o krvavou hraběnku velký zájem veřejnosti.
Restaurátorské práce pokračují
Zříceniny poměrně rozsáhlého hradu jsou nyní v péči památkářů, ti zde provádějí opravy a úpravy, aby hrad co možná nejlépe zakonzervovali. S památkáři a zavedeným vstupným ale přišla i komerce, což je osud mnoha objektů.
Letošní ledový chrám v Tatrách je věnovaný Alžbětě II.
Na druhou stranu expozice na vstupním nádvoří je vydařená, dozvíte se množství relevantních informací nejen o Čachticích a Alžbětě Báthoryové, ale i událostech vztahujících se k oné pohnuté době.
Většina slovenských hradů svítí do dáli bělostí, stavebním kamenem bývaly vápencové kvádry. Nejinak je tomu u Čachtic, vystavěných na vápencovém hřebeni, takže pro kámen se nemuselo chodit daleko. Od obce ho nevidíte, je zacloněn menším hřebínkem. V posledních letech je lépe dostupný, z vesnice jezdí elektrovláček (zpáteční jízda 5 eur - asi 122 korun). který vás doveze asi do vzdálenosti kilometr od hradu, automobilisty čeká o pár set metrů níže parkoviště.
Strážní hrad dobýval i Přemysl Otakar II.
Je málo hradů, které se historicky váží ke konkrétní osobě, v Čechách se zdůrazňuje Husovo působení na Krakovci a Kozím hrádku, Konopiště se vztahuje k arcivévodovi Františku Ferdinandovi d´Este, ale na Slovensku jednoznačně vedou Čachtice ve spojitosti s Alžbětou Báthoryovou.
Sídlo si ale takovou jednoznačnost nezaslouží. Mezi povážskými hrady má nejtypičtější umístění, byl postaven jako jeden z prvních, které měly střežit „žhavou“ západní hranici Uher. Horní hrad ze 13. a 14. století stojí na vrcholu skály, k nejpřístupnější straně se obrací hranolová věž, za ní stojí na menším nádvoří palác.
Hrad dobýval a dost poničil král Přemysl Otakar II. Koncem 14. století ho získal Stibor ze Stibořic, tehdy hrad dostal další věž a nádvoří, spolu s dokonalejším opevněním. V 16. století byl v podstatě dokončen, chybělo ještě první, jižní nádvoří.
Majitelé se měnili, Nádasdyovci ho získali koncem 16. století. Za povstání Ference Rákócziho ho v roce 1708 vypálili. Poté již jen upadal ve zříceninu.
To se táhlo po staletí, před úplným rozvalem ho zachraňují památkáři.
Na hrad je vstupné 5 eur (zhruba 120 korun). Jak asi hrad vypadal, si můžete udělat představu na plexisklové desce umístěné několik set metrů od vstupu, kde současný stav Čachtic rámuje silueta jeho historické podoby.
Na nádvoří najdete již avizované infomuzeum sloužící i jako občerstvovna, uvnitř v ruině se ve sklepení nacházejí figuríny a nástroje, které mají evokovat krvavou legendu.
Bylo, nebylo
Nižnánsky děj, který se odehrává především v okolí Čachtic, ale z části i v Bratislavě, tehdy Prešpurku, předestřel takto. Ústřední postavou je Báthoryová, která nechává svými služebníky unášet ze širokého okolí mladé dívky. Ty mučí, je to sadistka, a koupe se v jejich krvi věříc, že jí to pomůže být stále mladou.
Hraběnka měla pomocníky, ti stanuli před soudem, když se zločiny provalily. Alžběta měla smůlu, když na zámek, kde se vše odehrávalo a který stál ve vsi, dorazil 29. prosince 1610 palatin Jiří Turzo. Své manželce později napsal: „Když naši lidé a služebnictvo vešli do domu, našli tam mrtvou dívku, druhá vyčerpaná mučením a surově zbitá, už zemřela. Kromě toho tam seděla další zmlácená žena a další, svázané, které si ta prokletá osoba schovávala pro jinou příležitost,“ sdělil Thurzo později u soudu.
Hraběnčiny pomocníky Jana Ujváriho řečeného Ficzko, Ilonu Jó a Kateřinu Beneckou vyslechli v Bytči, kde 7. ledna padl i rozsudek. Ilonu upálili, Ficzka sťali a spálili, o pár dnů později skončila na hranici i kořenářka z Myjavy, obvinili ji z čarodějnictví. Doznání bylo vynuceno na mučidlech.
Možná tisíce obětí
Kolik bylo obětí, je předmětem dohadů, dokonce se objevilo i číslo 3000. Bylo to však v době tureckých nájezdů, kdy byli lidé odvlékáni do otroctví, také řádily nemoci, takže se číslo může leckomu zdát trochu nadsazené.
Báthoryovou zavřeli po příjezdu Thurza do vězení, které bylo na hradě. Tady zůstala v samovazbě a po čtyřech letech zemřela. Sadistka určitě byla, někteří historici se domnívají, že šlo hlavně o její rozsáhlé jmění, na které měli zálusk uherští šlechtici. Což druzí zase vyvracejí. Popravena nebyla kvůli příbuzenství s polským králem Štěpánem Báthorym.
Krvavá legenda si žila svým životem, Čachtice byly přitažlivým turistickým cílem. Hraběnku pochovali v rodinné hrobce v Nagyescedu.
Pověsti vyprávějí, že ze zámku v obci vedly na hrad podzemní chodby, oblíbené téma na řadě objektů. Ale jako v téměř všech případech je na místě otázka: Kdo a proč by nějaký tunel hloubil?
Námět pro film i knihy
O hraběnce natočil Juraj Jakubisko vysokorozpočtový film Báthory, kde se snažil vražedkyni vykreslit v pozitivnějším světle. Opomíjí těch 23 let, kdy vraždila, ve snímku je vykreslena jako žena, která pomáhá a léčí a již okolí nechápe.
I Thurzo, který chránil rodinu a majetek a svého krále Matěje II., je tady představen jako hrabivec, který jde po bohatství svého přítele. Film Jakubiska nakonec naprosto finančně zruinoval. Na Nižnánského Čachtickou paní prý vlastní filmová práva Zdeněk Troška, o filmové verze se zajímaly i zahraniční produkce.
V knižní podobě uvádí Báthoryovou a její dobu do povědomí Andrej Štiavnický, ten také píše o Anně Rosině Listhiusové, krasavici, sadistce, která na dnes již neexistujícím šintavském vodním hradu u Seredě řádila jak urvaná ze řetězu. Byla usvědčena, měla být sťata, ale jako šlechtična unikla katovi.
Nezapomenutelné Tajemství hradu v Karpatech
Čachtický hrad využil Oldřich Lipský v roce 1981 k natočení jedné z našich nejúspěšnějších komedií Tajemství hradu v Karpatech na motivy Verneova románu Tajemný hrad v Karpatech. Některé hlášky z filmu zlidověly. Pro film scenáristé vytvořili i vlastní karpatské nářečí. Byl to herecký koncert V. Brodského, M. Kopeckého, R. Hrušínského, M. Dočolomanského, J. Hartla, E. Steimarové… I všichni další byli skvělí.
Na hradě byla umístěna pamětní deska na natáčení, bohužel jsem ji při poslední návštěvě nenašel. Asi vadila.
Podvodníci na Čachticích
V květnu roku 1961 Emil Barč spolu s komplicem Ladislavem Fabianičem (toho času oba zaměstnanci Státního geologického ústavu Dionýza Štúra) přesvědčili s použitím prázdných kamer a falešných filmařských průkazů občany obce Čachtice, že u nich budou natáčet film o Alžbětě Báthoryové. Jelikož mnohým z nich slíbili velké honoráře a účinkování v zahraniční produkci, během několika týdnů jim občané obce poskytovali ubytování a stravu zdarma.
Na podvod se přišlo náhodou, když se 14. června o filmování doslechl režisér Štefan Uher, který byl právě v Novém Mestě nad Váhom a jel se do Čachtic podívat. Oba byli následně odsouzeni za trestný čin podvodu, výtržnictví a rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví.
Emil Barč byl navíc obviněn za trestný čin ohrožení mravnosti (podle některých výpovědí během „konkurzů“ opakovaně fotografoval ženy z obce nahé) a Ladislav Fabianič byl obviněn z padělání a pozměňování úřední listiny (v souvislosti s paděláním filmařských průkazů).
Událost se stala v Československu legendární, Čachtice si díky ní vysloužily posměšnou přezdívku Filmárovce. Dostala se do knihy Ladislava Mňačka Soudruh Münchhausen, byl o ní natočen film Filmárovce aneb Čachtice 1961 režisérky Kristýny Klimekové.
Divocí Báthoryovci
Rod Báthory měl dvě větve, ecsedskou a somlyóvskou, otec Jiří pocházel z ecsedské, Anna, dcera Štěpána VIII. Báthoryho, ze somlyóvské. Jejím strýcem byl polský král a litevský velkokníže Štěpán Báthory. Klan byl jedním z nejbohatších v té době, vlastnili rozsáhlé majetky zejména v Sedmihradsku.
Měli ve znaku tři dračí zuby na paměť, že podle legendy zabil prapředek Vid v ecsedském močálu draka.
Obě rodové větve se vyznačovaly negativními povahovými rysy. Kvůli míšení mezi sebou byli potomci značně zdegenerovaní, byli to tyrani, sexuální zvrhlíci, jejich rody brzy vymřely - Somlyóvci v roce 1635, ecsedští po meči roku 1605.
Hodně divoký byl i Alžbětin manžel Ferenc Nádasdy, velmi odvážný, silný a zároveň velmi krutý muž, který si vysloužil během tureckých válek v letech 1590 až 1605 přezdívku Černý bej. Zemřel roku 1604 a svému příteli Thurzovi svěřil ochranu své rodiny.