Krkonoše úpí pod náporem turistů

V Krkonoších, kam ročně zavítají téměř čtyři miliony lidí a kde návštěvnost rok od roku stoupá, jsme prošli pětikilometrovým úsekem z Růžové hory na Sněžku a zpět. Nešvary, na které jsme narazili, nás přesvědčily o tom, že jde o velmi frekventovanou trasu. Na nejvyšší českou horu se za pěkného počasí během jednoho dne leckdy vypraví až deset tisíc lidí. „To pak na vrcholu nejste schopni ani rozpažit ruce,“ podotýká náš průvodce Radek Drahný ze Správy KRNAP.

Nejvýraznější stopou extrémního zájmu jsou odpadky lemující cestu. Přestože hlavní sezona už skončila, Radek Drahný se svou polskou kolegyní jich nasbírají dvě plné igelitky. Většinou se sklánějí pro obaly od sušenek, ale tu a tam se objeví i plechovka od piva nebo plastová lahev. Novodobým morem jsou vlhčené ubrousky používané k čištění rukou, ale i po vykonání potřeby.

Provizorní „toalety“ v kosodřevině jsou samostatnou kapitolou. S vyřešením problému pomáhají i provozovatelé horských chat, kteří turistům umožňují využít WC (v některých případech za poplatek), i když nejsou hosty.

Ten, kdo si jde odskočit v 1. zóně KRNAP, přitom porušuje zákon hned dvakrát. Jednak se pohybuje volným terénem mimo určenou cestu a jednak po sobě zanechává smetí. Papírové ubrousky by se měly rozložit do měsíce, ale ty vlhčené, obsahující plasty, můžou v přírodě strašit roky.

„Na podzim a na jaře organizujeme akci Čisté Krkonoše, do které se zapojují zaměstnanci české a polské správy národního parku i řady dobrovolníků na obou stranách hranic. Pokaždé uklidí tři tuny odpadků. Kromě toho je průběžně ve službě sbírají i naši strážci a také pravidelně přijíždějí fanoušci hor, kteří se účastní projektu Lovci odpadků Krkonoše. Co nasbírají oni, už neevidujeme, takže míra nepořádku může být celkově mnohem větší,“ říká Radek Drahný.

Netvrdí, že filozofii všechno, co do hor přineseš, si také odnes, porušují lidé vždycky záměrně. Může se stát, že někomu papírek odnese vítr nebo odpadky někde jednoduše zapomene. Naproti tomu umisťování samolepek na rozcestníky, které pak ztrácejí informační hodnotu, je schválnost, která se dá označit za vandalismus. Pestrobarevnými obrázky jsou „vyzdobeny“ také schody. Přímo na vrcholu Sněžky pak můžete narazit na kolekci rozličných visacích zámků, kterými mají turisté na celém světě ve zvyku pojišťovat si na významných místech věčnou lásku.

Pokud se ještě na chvíli zdržíme na nejvyšším bodě Česka, nemůžeme opomenout návštěvníky, kteří nerespektují řetěz ani piktogramy zakazující vstup do volného terénu. „Občas to tu vypadá jako na pláži u Máchova jezera, deka vedle deky,“ komentuje jejich ignorantské počínání Radek Drahný. Pravda je, že málokterý laik si uvědomí, co vkročením do krkonošské arktoalpínské tundry může způsobit.

„Vždyť jsou to jen kameny,“ namítla jsem i já, než se mi dostalo náležitého poučení. Problém je, že není v silách zaměstnanců Správy KRNAP každému zvlášť důvody zvýšené ochrany území vysvětlovat. A vypisovat všechno na cedule? „Na panelech je potřeba být stručný. Máme zjištěno, že pět set znaků s obrázky na úrovni komiksu je maximum, co jsou lidé funící do kopce schopni přečíst. A stejně jich to udělá jen asi třicet procent,“ říká Radek Drahný.

Především kvůli unikátům, jako je právě arkto-alpínská tundra na vrcholu Sněžky, byl v roce 1963 KRNAP zřízen. Jedná se o území, které se v Evropě nachází už jen tisíc kilometrů na jihozápad v Alpách nebo o dva tisíce kilometrů severněji ve Skandinávii. Svůj domov v něm mají vzácní živočichové, hlavně ptáci jako lindušky a pěvušky, a rostliny, které nenajdete nikde jinde. Při pikniku za řetězy tak můžete, třeba i nechtěně, zašlápnout zamaskované hnízdo, rozrazil chudobkovitý, pampelišku krkonošskou či jeden z dvaceti endemických druhů jestřábníku.

Také kamenům, respektive životu na nich, lze ublížit. Stačí, když je otočíte a položíte obráceně, a mechy a lišejníky, které na nich rostou, zabijete. A nemusíte stavět rovnou mandalu nebo helix. „Lidé při cestách do Himálaje a Alp odkoukali kamenné pyramidy, které tam nahrazují turistické značky, a teď je stavějí v Krkonoších, kde je to ale kontraproduktivní,“ konstatuje Radek Drahný s tím, že tento problém se po listopadu 1989 začal objevovat nejen na hřebenech hor, ale i u řek, kde kvůli tomu hynou vodní organismy, násilně vytažené do suchého prostředí.

Zranitelné jsou ovšem i kameny samotné. V krkonošské tundře, včetně masivu Sněžky, existují takzvané mrazem tříděné půdy – jak teploty stoupají a klesají a led s nimi pohybuje, kameny pukají a formují se do kamenných polygonů (mnohoúhelníkové, až kruhovité povrchové útvary – pozn. red.). Jakmile takový útvar rozeberete, nevratně zastavíte proces trvající i patnáct tisíc let.

Pracovníci Správy KRNAP si uvědomují, že pokud chtějí škody v krajině minimalizovat, musejí návštěvníkům hor zajistit kvalitní infrastrukturu, do které spadají i pohodlné turistické cesty. V současné době, kdy probíhá oprava jednoho z nejvytíženějších úseků vedoucích na Sněžku, si však řada lidí vyšlapává schůdnější alternativní stezku. Ti netrpělivější a fyzicky zdatnější, kteří se nechtějí táhnout v dlouhém zástupu, však „hada“ obcházejí, i když je hlavní tah v dobrém stavu. Rány, které tím přírodě způsobí, se začnou hojit až po několika desítkách let.

Rekonstrukce turistické cesty se provádí technologií, kterou používali naši předci, takzvaným štětováním, kdy jsou kameny ukládány na výšku vedle sebe. Vydrží mnohonásobně déle než cesta zhotovená jakýmkoli jiným způsobem, ale v extrémních klimatických podmínkách panujících na Sněžce a při vysoké návštěvnosti se stejně musí zhruba po čtvrtstoletí obnovovat. Pohyb turistů kameny postupně vydrolí a déšť je vyplaví. Ze stejných důvodů se zanášejí svodnice, které mají srážkovou vodu odvádět z cesty do svahu, a ty se pak musí pravidelně čistit.

Podél stezek vedoucích k nejvyhledávanějším cílům v 1. zóně KRNAP, což jsou kromě Sněžky především pramen Labe a Mumlavský vodopád, stojí nenápadné dřevěné sloupky s čidlem, které eviduje každého, kdo projde kolem. I tyto sčítače ovšem podléhají vandalismu, když se například někdo snaží do dírky s čidlem strčit zápalky nebo klacíky.

Někteří turisté mají dojem, že pravidla, která platí v nejatraktivnějších lokalitách Krkonoš, se v porovnání s Alpami mohou zdát příliš striktní. Radek Drahný vysvětluje: „Alpy z naprosté většiny nejsou národním parkem, navíc dostat se na jejich vrcholy je pro běžného turistu fyzicky skoro nemožné. Krkonoše nemůžete příliš srovnávat ani s jinými národními parky, které mají mnohonásobně nižší návštěvnost nebo je v nich veřejnosti zpřístupněna jen velmi malá část a zbytek je divočina, jako například v USA.“

Řešení, jak centrální části našich nejvyšších hor ulevit, hledá KRNAP ve spolupráci se Svazkem měst a obcí Krkonoš. Jedním z nich by mohla být propagace zajímavých, ale dosud příliš neobjevených míst, kam by se mohla přesunout část turistů z hřebenů. O regulaci v podobě vstupného, jak je to ve světě běžné, se zatím neuvažuje.

Radek Drahný věří, že drtivá většina návštěvníků jsou ukáznění lidé, a pokud něco nerespektují, tak pouze z neznalosti či nerozumnosti. „Jen dvěma až třem procentům je všechno jedno. Ti si přijeli do hor zařádit a chovají se podobně jako piráti silnic mezi řidiči. Bez turistů ale tento region prosperovat nemůže, protože cestovní ruch ho už pár set let živí. Nejsme divočinou typu Aljašky nebo Kamčatky, člověk a příroda tu žijí pospolu, ale zákon nám zároveň ukládá, abychom přírodu zachovali příštím generacím.“