Kříž a půlměsíc: Jak se svatostánky měnily a mění

Španělský dobyvatel Hernán Cortés tak pokračoval v tom, co se odnepaměti dělo i v Evropě: nová náboženství se v dobytém prostoru zaváděla na troskách těch předchozích, často doslova. Pro křesťany byla antika dobou pohanskou. Zatímco křesťané mají jediného boha a ten je zosobněním všech ctností, Řekové a Římané měli bohů celé voje a všichni se svým chováním nápadně podobali lidem i s jejich nectnostmi.

Není proto divu, že například na Římských fórech, která bývala rejdištěm antických bohů, najdeme kostel sv. Františky v místě, kde stával chrám Venuše a Romy. Podobných míst, která měla přehlušit pohanské kulty, je v centru „Věčného města“ mnoho. Hodně jich je i ve Středomoří, kam ve středověku pronikali afričtí Maurové a osmanští Turci, muslimové, kteří měli dobu antickou ve stejné nelásce jako středověcí křesťané.

V době křížových výprav na počátku minulého tisíciletí, které měly udržet Jeruzalém v křesťanských rukou, narostl význam Kypru. Ten se nakonec stal poslední křesťanskou baštou ve východním Středomoří, jemuž stále více dominovali Turci.

Francouzský rod Lusignanů, původně nepříliš významných venkovských šlechticů, se po řadě peripetií stal královskou dynastií na ostrově. Utnul jeho byzantskou tradici a utvářel ostrov ke svému francouzskému obrazu. V Nikósii začala v roce 1209 stavba chrámu Boží moudrosti, který se dlouho před svým dokončením stal místem korunovací lusignanských králů. Katedrálu dokončili až za benátského panství počátkem 16. století.

Osmanští Turci, kteří obsadili Nikósii v roce 1571, zbavili kostel všech křesťanských atributů, zbořili věže, místo nich postavili dva minarety a udělali z kostela mešitu Selimiye.

Osud kyperské metropole sdílelo „za Turka“ i nejvýznamnější přístavní město ostrova Famagusta. To padlo Osmanům do rukou o rok dříve než Nikósie, v srpnu 1570.

Katedrála sv. Mikuláše byla postavena v letech 1292 až 1312. Gotický chrám je podobný tomu ve francouzské Remeši, jímž byli jeho stavitelé inspirováni. Také ve Famagustě byli korunováni lusignanští králové, tentokrát jako vládcové Jeruzaléma, kterýžto titul formálně užívali až do svého vymření po meči v roce 1489.

Jako v Nikósii, tak i v katedrále sv. Mikuláše byly kříže nahrazeny symboly půlměsíce, dvojice věží byla zničena již dříve při ostřelování města tureckými kanony a místo ní vyrostl minaret. Veškerý mobiliář byl vyhozen, malby na stěnách však nebyly seškrábány, ale překryty vrstvou sádry. Katedrála zůstala mešitou i po osvobození ostrova. Kyperští Řekové zřejmě nechtěli vést spory s usedlými Turky, jichž byla v kraji většina. Pravoslavným Řekům na kostele jejich katolických bratří asi zase tolik nezáleželo.

Katedrála ve španělské Seville zasvěcená Panně Marii je největší gotickou katedrálou na světě a čtvrtým největším kostelem. Její zvonice Giralda dlouho držela světové prvenství svou výškou.

V 8. století obsadili muslimští Maurové ze severní Afriky Iberský poloostrov a ustavili na něm samostatný chalífát. Ten hospodářsky i kulturně vzkvétal a obrazem rozkvětu se stala i majestátní mešita, která v Seville vyrostla v letech 1172 až 1198. Svému účelu však sloužila jen půl století. V procesu tzv. rekonkvisty byli Maurové ze Sevilly vytlačeni a v roce 1248 byla zahájena přestavba mešity v křesťanský kostel.

Změnila se orientace chrámu, probouraly se nové vchody a stavěly oltáře, vnitřními vestavbami se pořizovaly kaple svatým a zesnulým. O dvě stě let později to však vzali z gruntu a na ostatcích mešity se v roce 1402 dali do stavby úplně nové gotické katedrály. Podle ústního podání tehdejší sevillští církevní starší prohlásili: „Postavíme kostel tak krásný a grandiózní, že ti, kteří toto dílo uvidí, nás budou mít za blázny.“

V době, kdy byl maurský emirát ve Španělsku na vzestupu a jeho metropole Córdoba měla přes půl milionu obyvatel, nechal emír Abd al-Rahman na sklonku svého života v letech 787 až 798 postavit mešitu. Před ní byla na onom místě bazilika sv. Vincenta, a ještě dříve římský chrám.

Stavba po znovudobytí Andalusie v roce 1236 okouzlila i nové španělské vládce. Vysvětili ji, začala sloužit jako křesťanský kostel, vestavěli do ní několik kaplí a oltářů. K zásadní přestavbě mešity a k definitivní destrukci její stavitelské čistoty a harmonie došlo po vleklých sporech až v 16. století, kdy byl kostel povýšen na katedrálu a přestavěn.

Několik posledních měsíců ukázalo, že proces přebírání svatostánků dosud nebyl ukončen. Turecký prezident Erdogan dovedl do konce své rozhodnutí znovu přeměnit ikonu byzantského stavitelství chrám Hagia Sofia v Istanbulu v mešitu a loni 17. července se v ní konaly první modlitby.

Za pouhých šest let (532 až 537) vyrostl v tehdejším Cařihradu chrám, který byl celých tisíc let největší sakrální stavbou na světě, chrám Boží moudrosti Hagia Sofia. Mohutná cihlová kopule nesená čtyřmi „neviditelnými“ sloupy byla sama o sobě architektonickým divem.

Od roku 1453, kdy byl Cařihrad dobyt Osmany a Byzantská říše definitivně rozvrácena, fungoval chrám Hagia Sofia jako mešita. Tak tomu bylo do roku 1934.

Tehdejší prezident Turecké republiky Mustafa Kemal Paša, známý jako Atatürk (Otec Turek), hodlal svou zemi sekularizovat a jedním ze symbolů tohoto procesu se stala přeměna mešity Hagia Sofia v muzeum. Znovu se objevily mramorové mozaiky s biblickými scénami, vyobrazení císařů a císařoven, sakrální předměty.

Mustafa Kemal hodlal Turecko odstřihnout od neblahého osmanského dědictví. Co přesně má za lubem prezident Erdogan, to se zřejmě teprve ukáže.