Krevní msta přitahuje do nenápadného městečka na Sardinii davy turistů

Orgosolo (sardsky Orgósolo) je malé město, pro turisty přitažlivé příběhem ovčáka, který se snaží zabezpečit svou rodinu tím, že koupí vlastní stádo. Ovce i další domácí zvířata jsou pro horaly vším, krádež mnohokrát stála na začátku krevní msty. Tady se vše vyřizovalo napřímo, bez civilizačních zákonů, kdy vláda posílala do hor četníky, neznalé krajiny, aby se pokusili zabránit násilí.

Ač se ovčák snaží vyhnout jakémukoli násilí a odsuzuje bandity, nakonec ho obviní z vraždy, seberou mu stádo a sám se stává banditou, který musí uprchnout do hor. Tím se mění v „lovnou zvěř“.

Banditismus se prý datuje od roku 1720, kdy Sardinie připadla Savojsku. Noví vládci nechtěli pochopit, že Sardové nechtějí mít nic společného se životem městských Piemonťanů. Stále více přicházela do jejich domovů bída, narůstala zločinnost, kradly se ovce.

O století později nové zákony z Itálie přinesly neúnosné daně, na ostrov se vrhly společnosti, které drancovaly ve velkém. Banditismus posiloval, Sardové, převážně pastevci putující se svými stády vnitrozemím, byli nuceni stavět si pevná obydlí, kde je mohly úřady snadno kontrolovat. I když se lidé banditů báli, vždy jim proti nenáviděné vládě poskytovali pomoc, o jejich činech se začaly šířit legendy, některá jména se stala ikonickými, podobně jako u glorifikovaného Jura Jánošíka.

Protože Barbagia leží hluboko ve vnitrozemí, za pobřežními horami, kam se kolonizátorům nechtělo vstupovat, v terénu se neorientovali, panovaly tu hodně drsné mravy. Nešlo jen o zvířata, chránila se rodová čest, přišly i únosy, většinou se jednalo o statkáře nebo průmyslníky, v Orgosolu se vzpomíná na 30. léta minulého století, to tady řádil Samuel Stocchino.

Většina únosů skončila po zaplacení výkupného šťastně. Při vyjednávání o propuštění malého chlapce z nedávné doby dokonce „vytáhli“ z vězení známého banditu, který sjednal za nějaký ústupek pro sebe propuštění uneseného. To vše je minulostí, ale Orgosolo a Barbagia mají stále nádech tajemnosti.

Při příjezdu do horského města průvodkyně upozorňuje na prostřílenou tabuli označující vjezd. Povídá se, že je to jakési varování, není známo před čím, od sousední obce. Přijatelnější výklad je, že to do plechu napálil nějaký lovec, kterému se v horách nezdařil úlovek. Ale fantazie přesto trochu pracuje.

Orgosolo v posledních letech přitahuje návštěvníky svými murales, nástěnnými malbami, kterých jsou tu na tři stovky a jež provázejí člověka téměř na každém kroku.

Najdete je na ostrově i jinde, ale v Orgosolu jsou koncentrované, první vytvořila parta milánských anarchistů v roce 1969. Jsou to reakce na politické události nejen v Itálii, ale mají celosvětový dosah. Doprovází je povětšinou text v italštině, takže pro běžného návštěvníka jsou nesrozumitelné.

Do Orgosola přinesl obří malby učitel Francesco del Casino, který studoval v Mexiku, kde mají tato díla dlouhou tradici vycházející z aztéckého období. V roce 1975 se svými žáky z orgosolské střední namaloval ke 30. výročí pádu fašistického režimu dvanáct maleb u Corso Repubblica. Místní to přijali dobře, takže se postupně dohodlo, kam a jaká témata malovat.

Politické motivy skončily v 80. letech, to Itálie a s ní i Sardinie byly na ekonomickém vzestupu, ale pak přišla 90. léta, bipolární svět se začal rozpadat a místo klidu a míru opět začaly konflikty.

Najdete tu nejen zobrazení filmového plakátu Banditů z Orgosola, ale i karikaturu bývalého premiéra Silvia Berlusconiho, hodně maleb se nese na vlně podobné kresbám Pabla Picassa či Joana Miróa. Najdete tu reakce na válečné konflikty, Vietnam, Irák, útok na Dvojčata v New Yorku, Izrael, Ukrajinu, emigraci…, ale i život na Sardinii, kritiku byrokracie, je toho mnoho.

Některé malby jsou dost depresivní, ale domorodci přiznávají, že v poslední době vznikají, aby do Orgosola přilákaly co nejvíce turistů. Ti tu jsou pro to, aby přinesli peníze, jinak si jich místní nevšímají, zejména u těch starších máte pocit, že nejlépe uděláte, když projdete a co nejdřív vypadnete.