Krásná příroda a smutná historie šumavské Bučiny

Několik kilometrů od Kvildy, téměř na samé hranici s Bavorskem vznikla koncem 18. století obec Bučina (Buchwald). Nadmořská výška 1 125 metrů jí přinesla jeden rekord – byla nejvýše položenou vesnicí v Čechách. Její název vznikl podle starých a statných buků, které zde rostly.

„Buky kolem Bučin už jsou jen dávnou bájí; nespatřil jsem jeden jediný. Ale – tak mi alespoň vyprávěli – za tmavých vlhkých nocí fosforeskuje zetlelé dřevo starých pařezů jako houfy světlušek. Pocestní v tom úkazu vidí špatné znamení a zlé duchy. Ach ano, je to špatné znamení, tohle poslední světélkování na hrobech nádhery, která už asi na věčné časy zmizela,“ popsal v roce 1890 situaci Karel Klostermann v knize Črty ze Šumavy, který si ale zároveň pochvaloval úroveň zdejšího pohostinství. Na hrnce masa budou hosté ještě hodně dlouho vzpomínat.

Bučina těžila ze své polohy. Do sousedního Bavorska co by kamenem dohodil a za jasného počasí překrásný výhled na šumavské kopce i vzdálené vrcholky Alp. Není tedy divu, že i přes drsné přírodní podmínky zde žili lidé, kteří se živili pěstováním zemědělských plodin, chovem dobytka, ale také prací v lese a zpracováním dřeva. V obci nechyběla škola, pošta či budova finanční stráže. V roce 1858 se tady v čísle popisném 2 narodil učitel a spisovatel Johann Peter (†1935, Vimperk), jehož pamětní deska se nachází po pravé straně silnice na Kvildu, v místě, kde stával jeho rodný dům.

„V letech 1929-1930 zde stálo 38 domů s 343 obyvateli (337 německé národnosti). Typické pro Bučinu byly nízké dřevěné domy na metrové podezdívce s obytnou částí, chlévy, stodolou a ubytováním pro čeleď pod jednou šindelovou střechou. Na návětrné straně často bývala vyrovnaná hranice s palivovým dřívím… Průvodce z roku 1938 zmiňuje hotel Fastner (17 pokojů s 50 lůžky, z pavlače Fastnerova hotelu nádherný obraz Šumavy, někdy i Alp), hostinec J. Plechingera (9 lůžek), hostinec Zum Tiroler (15 lůžek) a Pešlovu chatu Bučina (20 pokojů),“ dočteme se v knize Zdeňka Šmída Tajemství šumavské hranice.

Jak již bylo uvedeno, v obci žilo především německé obyvatelstvo. Po roce 1945 došlo k jeho odsunu a vesnice s necelými šedesáti obyvateli postupně směřovala ke své poslední cestě. Obnovený provoz Pešlova hotelu neměl dlouhého trvání. V roce 1951 jej pro své potřeby převzali pohraničníci.

„Pro hraniční pásmo vydalo ministerstvo vnitra dne 15. 7. 1957 zvláštní směrnici, která de facto znamenala rozšíření totální demoliční akce, jež proběhla v zakázaném pásmu v letech 1952–1953, i na hraniční pásmo. To znamenalo okamžité zboření i těch staveb, jež dosud měly své vlastníky, a ušly proto první vlně destrukce. Tehdy definitivně zmizely například Bučina, Knížecí Pláně…“ uvádí se v publikaci Šumava – příroda, historie, život (kapitola Poškozené a zničené památky na Šumavě).

Počátkem padesátých let minulého století byly v pohraničních oblastech vykáceny průseky a v nich se pak postupně začal stavět drátěný zátaras, do něhož byl zaveden elektrický proud. Později bylo přistoupeno k modernějšímu systému ochrany hranic bez použití vysokého napětí.

Ochrana socialismu a míru před imperialistickými agresory, jak byly ospravedlňovány kroky tehdejších mocných, se nevyhnula ani Bučině. Kromě drátů byla podminována i silnice na Kvildu, avšak průjezd byl možný. Miny by se aktivovaly až v případě hrozícího nebezpečí. Na louce nad silnicí můžeme i v dnešní době nalézt železobetonový kulometný objekt, do kterého se vstupovalo šachtou.

V knize Tajemství šumavské hranice jsou uvedeny i vzpomínky pamětníků:

„Z rozhledny u Pešlovky jsme z velikého dalekohledu pozorovali prostor – okolí roty a pohyb ve vesnici Finsterau, často zde létala americká špionážní letadla-cessny.“

Podle publicisty Zdeňka Šmída byla v pozdější době na Bučině umístěna i odposlouchávací zařízení proti nepříteli. Jinak řečeno, na obou stranách hranice probíhala činnost, jejímž cílem bylo získat informace o protivníkovi.

Pád komunistického režimu znamenal i uvolnění restriktivních opatření v pohraničí. Do Bučiny se dnes můžete vydat pěšky, na kole či autobusem, který sem jezdí tak jako v dobách tzv. první republiky. Bohužel se již nikdy nevrátí podoba této kdysi malebné šumavské obce. Ta je nenávratně pryč.

Můžeme se kochat překrásným výhledem, který Bučina poskytuje, a posléze se zcela volně vydat k hraničnímu přechodu. Malý most nás spolehlivě a bezpečně převede přes hraniční potok Čertova voda. Žádná kontrola, žádné prohlížení zavazadel.

Na bavorské straně můžeme posedět a rozjímat o tom, jak málo stačí, aby se lidem zakázal svobodný pohyb a možnost navštěvovat tak úžasná místa, jakými Bučina a její okolí bezesporu jsou.