Kramářova vila v Praze: Český klenot s ruskou stopou

Kramářovu vilu mohou od roku 1998 využívat čeští předsedové vlád jako svoji rezidenci. Bydleli tu ovšem pouze dva, Miloš Zeman a Vladimír Špidla. Ti ostatní ji užívali a užívají hlavně jako reprezentativní sídlo pro přijímání významných hostů. Několikrát do roka je také zpřístupněna veřejnosti.

Vypravili jsme se sem v rámci festivalu Open House Praha, jenž každoročně umožňuje nahlédnout do budov v hlavním městě včetně těch veřejnosti běžně nepřístupných.

Kramářova vila se ovšem otevírá i ve dny otevřených dveří. Zájem o sídlo ministerských předsedů je mimořádný, návštěvníky neodrazuje ani dlouhá fronta. Ještě musíme projít skrze bezpečnostní rám a pak už nás čeká vstup do ohromujícího interiéru.

Nejprve se dozvídáme zajímavé informace o prvním majiteli této vily, Karlu Kramářovi. „Narodil se roku 1860 do finančně dobře zajištěné rodiny,“ říká Irena Saidlová, průvodkyně Úřadu vlády České republiky, která vedle Kramářovy vily provází i v dalších vládních budovách přístupných veřejnosti.

„Kramář studoval v Berlíně či ve Štrasburku, vystudoval právnickou fakultu v Praze a rozhodl se, že se bude věnovat politice. Měl řečnický talent a charisma, obojí mu v politice zajistilo raketový start,“ říká náš doprovod.

„V roce 1890 vstoupil do aktivní politiky a hned následující rok byl za mladočeskou stranu zvolen do vídeňského parlamentu, tehdy byl vůbec nejmladším poslancem,“ vypráví průvodkyně. Zlomový byl rok 1890 i pro Kramářův osobní život.

Podnikl totiž několikaměsíční cestu po Rusku, kde poznal osudovou ženu, Naděždu Nikolajevnu Abrikosovovou, rozenou Chludovovou. Zamilovali se do sebe a Naděžda nakonec opustila manžela, s nímž měla čtyři děti, a odešla za Kramářem do Vídně.

„Naděžda se ovšem chtěla znovu vdávat v kostele podle pravoslavného práva. Proto potřebovala, aby za viníka rozvodu byl označen manžel, nikoliv ona. Trvalo dalších deset let, než k tomu došlo,“ říká průvodkyně.

Podvedený manžel si mezitím našel novou partnerku a měl s ní další děti. Naděžda proto mohla požádat o rozvod a dosáhnout svého.

„Svatba se v roce 1900 odehrála na Krymu, kde si poté dvojice postavila také své letní sídlo, vilu Barbo. Tu navrhl známý architekt Jan Kotěra,“ dozvídáme se.

Paní Naděžda ovšem prosazovala své představy o podobě vily natolik vehementně, že se stavba v roce 1908 dokončovala už bez architektovy účasti.

Mezi lety 1911 a 1914 si pak Kramářovi postavili vilu na pražských Hradčanech, která dodnes nese jejich jméno.

„Manželství bylo bezdětné, od začátku tak byla stavba plánována jako reprezentativní objekt, nikoli jako rodinný dům, kde by byly třeba dětské pokoje,“ pokračuje průvodkyně.

Stavbu navrhl Friedrich Ohmann a na interiérech pracovali umělci Jan Beneš, Celda Klouček nebo Karel Štipl.

„Všimněte si například detailů, jako jsou kliky na dveřích. Mají podobu lva ve skoku nebo lví hlavy, která drží lipovou ratolest,“ upozorňuje nás Irena Saidlová.

Stoupáme po schodech a vcházíme do hlavní reprezentativní místnosti, obří jídelny. „Dva sloupy mají připomínat interiér chrámu Boží moudrosti v Istanbulu. V byzantském stylu jsou vyvedeny i mozaiky na stěnách, estetické cítění Naděždy Kramářové se na vile podepsalo,“ ukazuje průvodkyně. Tady pán domu ohromoval své hosty. Pokud však chtěl stolovat pouze s chotí, mohl využít malou jídelnu, kam také nahlížíme.

„Fungoval zde i výtah, jenž vozil jídlo z kuchyně v přízemí sem do prvního patra,“ dodává náš doprovod.

Ve vile bychom našli přes padesát místností, součástí byla pochopitelně i zahrada, kterou navrhoval vyhlášený zahradní architekt František Thomayer, nechyběl ani tenisový kurt, skleník či vinný sklep.

„Jen pozemek o rozloze dvanáct tisíc metrů čtverečních stál 160 tisíc korun. Pozemek Kramář zakoupil od magistrátu města s podmínkou, že postaví nanejvýš jednopatrový dům, který bude esteticky vhodně doplňovat panorama Pražského hradu,“ popisuje Irena Saidlová.

„Celková suma se pak dostala na jeden milion korun. Pokud bychom to přepočetli na dnešní peníze, dostali bychom se do řádu stovek milionů,“ dodává řečí čísel.

Vila pamatuje i dramatické události, zde byl v květnu roku 1915 Karel Kramář zatčen.

„Během první světové války se zapojil do protirakouského odboje, stal se členem odbojové skupiny Maffie. Rakouská policie se na něj jako na významného politika zaměřila, byl zatčen, odvezen do vězení ve Vídni a nakonec odsouzen za velezradu k trestu smrti,“ říká průvodkyně. Osud ho však zachránil.

„Císař František Josef I. už byl na smrtelné posteli a nestihl rozsudek podepsat. Jeho následník Karel I. pak nechtěl zahajovat své panování popravami, a tak trest zmírnil na patnáct let vězení. Z nich si nakonec Kramář odseděl 25 měsíců, v červenci roku 1917 totiž byla vyhlášena amnestie pro politické vězně,“ posloucháme ve vile.

Domů se politik vracel jako národní hrdina, který za osud národa málem položil život. Vyneslo mu to takovou popularitu, že byl po vyhlášení samostatného Československa, konkrétně dne 14. listopadu 1918, zvolen Revolučním národním shromážděním ministerským předsedou.

Na politickém vrcholu ovšem dlouho nevydržel. V lednu následujícího roku mu osud opět přál, když přežil neúspěšný atentát spáchaný komunistou Aloisem Šťastným.

Kramáře ovšem čekala politická prohra. Odjel na pařížskou mírovou konferenci, kde vyjednával o smlouvách mezi vítězi a poraženými první světové války. Jenže už v červenci stejného roku jím vedená vláda padla poté, co Kramářova strana národních demokratů propadla v obecních volbách.

„Karel Kramář zůstal poslancem, ministerské funkce odmítal. Měl za to, že člověk jeho formátu je hoden pouze funkce premiéra, případně prezidenta,“ dodává průvodkyně. Prezidentem však zůstával Tomáš Garrigue Masaryk, vůči němuž se Kramář leckdy vymezoval. I proto se vile přezdívalo „vzdorohrad“.

Pokračujeme do pracovny, kde strop dosahuje výšky osmi metrů. I tady mohl Kramář své hosty okouzlovat. Na stěně mu visel portrét milované ženy. „V roce 1919 jej namaloval Otto Peters. V té době bylo Naděždě Kramářové téměř šedesát let, ale jak sami vidíte, na obraze vypadá o několik desítek let mladší,“ usmívá se průvodkyně.

Původní jsou také vestavěné knihovny, samotné knihy jsou ovšem pozdější. „Původní sbírka knih, stejně jako pozůstalost obou manželů jsou uloženy v Národním muzeu,“ dozvídáme se.

Když politik v květnu roku 1937 zemřel, půl roku po smrti své manželky, připadla vila Společnosti Karla Kramáře. „Ta pečovala o jeho odkaz, byla zde výstava o jeho životě, některé místnosti se pronajaly Národní galerii,“ pokračuje náš doprovod.

Zlom pochopitelně nastal po roce 1948, kdy byla společnost rozpuštěna a vila přešla nejprve do majetku Národního muzea, poté Úřadu předsednictva vlády. To zde zřídilo pokoje pro hosty, kde přebývaly významné státní návštěvy. Takto fungovala vila do roku 1994, kdy proběhla velká rekonstrukce, a od roku 1998 slouží předsedům vlády.

„Ten současný, Petr Fiala, zde ovšem nebydlí. Na prohlídce letos prvního května říkal, že by zde měl pocit, jako kdyby byl stále v práci. V jednom pokoji by přijímal státní návštěvy a hned vedle by měl obývací pokoj,“ vzpomíná průvodkyně.

Scházíme opět dolů do sálu, který je vyveden zcela v ruském stylu. „Je obložen dřevem, najdete tu rytiny kupolí pravoslavných chrámů, na krbových kachlích jsou ztvárněni bohatýři ruských bylin – pověstí,“ popisuje Irena Saidlová.

„Mohlo by se zdát, že šlo o místnost Naděždy Kramářové, ale ve skutečnosti sloužila jejímu muži. Tady byl kulečníkový sál,“ dodává k tomu.

Dnes se zde konají tiskové konference a sami slyšíme, že k tomuto účelu není prostor ideální. Jakmile se někdo pohne, podlaha okamžitě zavrže.

Vycházíme ven, užíváme si nádherných výhledů na město a naposledy se obracíme k samotné vile. „Na mříži balkonu je vyvedeno heslo: ,Pravdou třeba proti všem.‘ Tím se Karel Kramář řídil, byť mu to kolikrát uškodilo,“ říká k tomu průvodkyně.

Ve střední části fasády je pak ztvárněn ruský medvěd, český lev a koráb na moři. „Loď můžeme číst i jako společnou životní pouť manželů,“ dodává Irena Saidlová.

Pod balkonem si ostatně můžeme všimnout dvou medailonů a v nich vyvedených písmen: KK a NK. Koho značí, už je nám jasné.