Krak des Chevaliers: Největší křižácký hrad Blízkého východu nedobyl ani obávaný Saladin

Počátky hradu, který se nachází 65 kilometrů západně od Homsu, sahají do 11. století, kdy na vrcholu 650 metrů vysoké hory nechal vybudovat emír z Aleppa pevnost, aby získal kontrolu nad cestou do Tripolisu. Brzy však padla do rukou křižáků. V roce 1099 ji obsadil při první křižácké výpravě Raimond IV. z Toulouse, když po útoku na křižáky muslimští obránci pevnost opustili. Raimond však v pevnosti nezůstal, pokračoval v úspěšném tažení na Jeruzalém.

Trvale pevnost obsadili křižáci v roce 1100. Pak se dostala do rukou hraběte z Tripolisu Raimonda II., který ji spolu s dalšími hrady věnoval v roce 1144 řádu johanitů (dnes maltézský řád). Ten zpočátku jen organizoval cesty poutníků do Svaté země, po dobytí jeruzalémského království byl však pověřen jejich ochranou, což stvrdil v bule papež Inocenc II. Johanité hrad přeměnili v největší pevnost křižáků ve Svaté zemi, aby ochránili Tripolské hrabství před útoky muslimů od Homsu.

Ještě během přestavby hradu, kdy byly zesíleny zdi, se podařilo johanitům v roce 1163 odrazit útok tureckého sultána Núr ad-Dína (1118–1174), který jej marně obléhal. Dobýt se ho nepodařilo ani v roce 1186 Saladinovi (1138–1193), i když hrad v roce 1170 poškodilo zemětřesení.

O rok později Saladin porazil v bitvě u Hattinu vojska Jeruzalémského království a dobyl Jeruzalém, kam však povolil vstup křesťanským poutníkům a v rukou křesťanů nechal i Chrám božího hrobu. Ovládl však hrady Belmont, Belvoir a Bethgibelin i Krak de Montréal na břehu Mrtvého moře a Krak des Moabites v Keraku v dnešním Jordánsku, což mu umožnilo kontrolovat celou oblast.

Saladin zpustošil také Tripolské hrabství, když obléhal přístav Tyros, ale opustil je, protože je nedokázal kontrolovat. V roce 1188 se Krak des Chevaliers ani nepokusil dobýt, protože jej johanité změnili v nedobytnou pevnost.

Roku 1217 uherský král Ondřej II., který se účastnil páté křížové výpravy, dal ještě více zesílit vnější zdi a finančně podpořil hradní posádku. Vnější zeď měla tloušťku zvětšenou o tři metry a bylo na ní vybudováno sedm kruhových věží, což byla novinka zřejmě převzatá od muslimských stavitelů stejně jako promyšlené střílny podobné těm z aleppských pevností. Dobudováním vnější zdi se hrad poměnil v koncentrický, přičemž mezi vnější a vnitřní zdí byl příkop částečně naplněný vodou.

Hlavní brána vedla z východu. Dostat se k ní šlo jen po vysokém schodišti, které přiléhalo k hradbám, takže bylo možné případné útočníky odrážet a lít na ně vroucí smůlu. Schodiště vedené z boku také neumožňovalo proti vratům použít beranidlo. Hlavní přístupová chodba je různě lomená, aby útočníci, pokud by se jim podařilo bránu překonat, nevěděli, odkud mohou vyrazit obránci.

Mohutné sklepní prostory byly plné zásob, takže hrad mohl vzdorovat mnohaměsíčnímu, možná i několikaletému obléhání. V hradu byla posádka tvořená dvěma tisíci muži a šedesáti rytíři na koních.

Přesto 8. dubna 1271 padl do rukou sultána Bajbarse (1223–1277), když hrad už předtím obléhaly Malukovy síly. V té době už moc křižáků opadala, oblast pod jejich kontrolou se vylidňovala. Zbylí rolníci se stáhli do hradu, ale Bajbars použil obléhací katapulty, podminoval jednu věž a nakonec překonal vnější zeď. Obránci, kteří utrpěli značné ztráty, se stáhli za vnitřní zeď.

Bajbars pak použil lest. Přečetl jim dopis od hraběte z Tripolisu, aby se vzdali, protože Tripolis kapituloval. Dopis byl podvržený, rytíři mu však uvěřili a skutečně se po deseti dnech obléhání ve vnitřní části hradu vzdali. Sultán splnil svůj slib a nechal je odejít. Hrad pak přebudoval, použil ho k útoku na Tripolis a na poslední pevnost křižáků hrad Akkon, který dobyli Turci v roce 1291 a vyhnali tak křižáky z Blízkého východu. Noví vládci se rozhodli hrad ještě posílit, vystavěli novou věž na jihu, která ho měla ochránit před případným útokem od moře z o něco vyššího hřebenu.

S rozvojem vojenské techniky význam hradu postupně upadal. Na jeho existenci upozornil až v 19. století Guillaume Rey, který zmapoval křižácké hrady ve Svaté zemi. Od jeho návštěvy však hrad utrpěl další škody, protože se do něj nastěhovalo asi pět set lidí. V roce 1933 byl hrad předán pod správu Francie, která tehdy Sýrii spravovala. Obyvatelé byli vystěhováni a dostali odškodné. Vyčištěný hrad se stal turistickou atrakcí a zůstal jí i po vyhlášení nezávislé Sýrie v roce 1946.

Výhodná poloha hradu však zaujala i teroristy z al-Káidy, kteří se rozhodli využít destabilizace Sýrie pro své vlastní zájmy. Na začátku března 2012 zaútočili z Libanonu, postupně ovládli tři vesnice vedoucí od libanonských hranic k hradu a koncem měsíce ovládli i Krak des Chevaliers.

Většina obyvatel z městečka al-Hosn ležícího pod hradem utekla, ale ti nejchudší museli zůstat a sloužit teroristům. Podle správce hradu Hazema Hanna hradem prošlo až 10 000 bojovníků, většinou zahraničních džihádistů, kteří se zapojili do bojů o Homs, kde protiasadovské vzbouřence obléhala syrská vládní vojska.

Boje o Homs se podepsaly i na samotném hradu. Při dělostřeleckém ostřelování v srpnu 2012 poškodila palba vládních vojsk bývalou kapli. Další škody hradu, který je od roku 2006 na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, způsobily nálety syrského letectva v červenci 2013 a v srpnu téhož roku.

Vzhledem ke strategické poloze se však hrad, který střežilo na 800 bojovníků, nedařilo dobýt. Další ofenzivu zahájila vládní vojska na počátku roku 2014, přičemž použila těžké zbraně. Městečko al-Hosn bylo rozstříleno, teroristé však dál drželi samotný hrad, na kterém se boje výrazně podepsaly, stopy kulek jsou patrné na zdech a vevnitř se zřítily některé klenby. Osm stovek obránců kontrolujících strategickou pozici představovalo tvrdý oříšek.

Protože teroristé kontrolovali i tři vesnice na přístupové cestě z Libanonu, rozhodla se syrská armáda pro lest, jak uvedl správce hradu. Armáda zaútočila na vesnici u hranice s Libanonem. Teroristé vyslali jejím obráncům na pomoc přes 600 bojovníků, ale ti proti přesile neměli šanci.

V samotném hradu zůstalo 147 bojovníků, 130 využilo nabídky odejít, ale zbylých 17 ne, protože věděli, že jsou hledaní nejen v Sýrii, ale i v dalších zemích, takže by neměli šanci uniknout spravedlnosti. Hrad se rozhodli hájit dále za jakoukoli cenu. Dokonce odpálili i jedno ze schodišť, aby ztížili dobývání hrad. Proti přesile ale neměli šanci a hrad byl 20. března 2014 osvobozen.

Svému osudu však neušli ani ti, kdož z hradu odešli. První skupina se sice dostala do Libanonu, odkud dali ostatním vědět, že je cesta bezpečná. Zbylí, kteří se je rozhodli následovat, ale byli postříleni.

Hrad utrpěl během dvou let značné škody jak od ostřelování a bombardování, tak ze strany teroristů. Jak řekl Hazem, kapli změněnou v mešitu používali pro znásilňování žen, které si jeden z vůdců šajch Madžíd z libanonské al-Káidy nechal přivléct z vesnice. Místnost byla plná koberců a dámského prádla. Kamenná fasáda byla černá od sazí z ohňů. Než hrad opustili, spálili, co šlo. „Alespoň v tom nám usnadnili práci,“ řekl Hanno.

V hradu už probíhá rekonstrukce, na které se podílejí maďarští experti. „Bortící se pilíře byly podepřeny a fasáda se od sazí očistila proudem vody,“ popsal správce první záchranné práce.

Postupně se opravují i poškozené věže a cimbuří. Kde to jde, tak se ponechávají původní kameny, popřípadě se doplňují jejich chybějící kousky a až jako poslední možnost se vytesávají nové. Ne už z původního lomu, který byl vzdálen tři kilometry, ale ze vzdálenějšího, kde je ale kámen podobný. „Snahou ale je trochu nové odlišit, aby bylo jasné, co je původní a co ne,“ uvedl Hanno.

Krak zatím zůstává uzavřený, i když dříve jím denně prošlo několik set návštěvníků. V některé dny pak i několik tisíc. Zvenku ale hrad přístupný je a dá se dostat i do některých částí mezi vnějšími a vnitřními hradbami.

Velmi pomalu se vrací život do městečka pod hradem, kde před válkou žilo 23 000 lidí. Většina domů je rozstřílených. „Nyní tam žije 4000 osob. Fungují tam už tři školy a nemocnice,“ řekl Hanno. Na obnově se podílí několik charit včetně Adry.