Krajinou obrů k nejkrásnějšímu norskému fjordu

Jenže pastev pro oči je na cestě jižními končinami této nádherné skandinávské země mnohem víc. Jedeme západem rozsáhlého pohoří Jotunheimen (česky Domov obrů) a každou chvíli je třeba zastavit. Nikoliv defekt, to jen další vynikající vyhlídka na nejen rozlehlé, ale i nejvyšší norské horstvo tak zavelela.

Od mořské hladiny nás dělí zhruba 1400 metrů, okolní vrchy jsou ovšem i o kilometr vyšší. Právě v této oblasti se nachází i nejvyšší norská hora – Galdhopiggen (2469 m, je nejvyšší i v celé Skandinávii). Jenže zdaleka nejde o statistické či jiné rekordní údaje.

V hlavní roli jsou ohromující výhledy na hory, střídající všechny odstíny zelené, přes modrou až po zářivě bělostnou v případě vrchů nejvyšších. V jednom ze sedel, v nadmořské výšce 1434 metrů, jsme pozorovali nejen ostré štíty jotunheimenské, ale i desítky jedinců opatřených pouze šortkami a běžkami. Posouvali se tou nádhernou, čistou, sluncem prozářenou krajinou a mnohem blíže než k usilovnému tréninku v té chvíli měli k poezii.

Zhruba o uvedený věk jsme se vrátili v historii, jen co jsme sjeli z horského prostředí do dalšího z řady údolí. Na chvíli se nám hostitelem stalo městečko Lom. Zejména pak jeho roubený kostel z 11. století. Interiér kostela je sice podstatně mladší (ze 17. století), ale i s ním krátká vycházka proti proudu času nerušeně pokračovala dál.

Ale opravdu jen chvíli, protože brzy jsme město nechali za sebou a vydali se na další táhlé stoupání. Cílová stanice se tentokrát nacházela 1486 metrů nad mořem a byl jí vrchol hory jménem Dalsnibba. Mimořádné místo. S dokonalým kruhovým rozhledem.

Norové tvrdí, že právě z jejího vrcholu je vidět to pravé Norsko. Zde je reprezentují horské hřbety, ledovce, ale i pohled hluboko do závěru jednoho z úžasných fjordů.

Řeč je o Geirangerfjordu, o místě, které v turistických anketách spolehlivě obsazuje vyšší i ty úplně nejvyšší pozice v oblibě. Další záplavou serpentin jsme sjeli do městečka Geiranger na úrovni mořské hladiny, krátce se prošli územím, jemuž vládly obchody i postavy trollů, a vydali se do přístavu. Protože návštěva tohoto místa svou pointu získává právě až po plavbě patnáct kilometrů dlouhým fjordem (od roku 2005 je součástí světového dědictví UNESCO).

Kolmé, více než půl kilometru vysoké skalní stěny zdobí – ostatně jako i na dalších místech této skandinávské země – neuvěřitelné množství vodopádů. I ty nejútlejší by u nás patřily k prvotřídním turistickým atrakcím. V Norsku je ovšem po pár dnech přestanete vnímat. Pohledy pak již máte jen pro ty „extraligové“.

A právě takové během plavby vidíme. Hlavní pohledovou atrakcí je tu zejména vodopád zvaný Nápadník, který ve své spodní části nasměroval vody do stran tak, že z dálky to vypadá, jako by byla na skále zobrazena obří láhev.

Nápadník je vcelku příhodný název, protože přírodní útvar s láhví v „ruce“ se nachází naproti další vodní perle - Sedmi sestrám. Asi nejslavnějšímu vodopádu v této oblasti. Měli jsme štěstí, rok byl natolik vodoúrodný, že jich bylo opravdu sedm. Krásný pohled, slov se v takovou chvíli jaksi nedostává...