Krajina hor a oblaků. Překrásný ostrov pojí s Českem vřelé vztahy

Letadlo krouží nad ostrovem a venku už pomalu padá tma. Shora jsou vidět světla, která se jako žíly rozbíhají do všech stran. Zhruba 2,5milionová Tchaj-pej je pulzující metropolí se vším všudy – život tu málokdy ustrne a nezastaví se ani v noci, kdy k návštěvě lákají nejrůznější bary či restaurace. Však i místní jsou svým způsobem noční tvorové, kteří se ke společnému hodování nejčastěji scházejí právě večer, a to u otáčivých kulatých stolů. Ty jim umožňují vzájemně sdílet veškeré pokrmy, které se postupně hromadí jako na královské hostině.

Při projíždění noční Tchaj-pejí nás obklopuje množství výškových budov, i když do amerických metropolí plných mrakodrapů má hlavní město Čínské republiky daleko. A i když už z okna autobusu shledávám, že je na silnicích velmi rušno, vše má svůj pevně daný řád. Odnikud se neozývá ustavičné troubení a v žádném místě se na sebe nemačkají auta, motorky ani další vozítka. Pruhy jsou striktní. Zajímavá změna oproti městům ve Vietnamu, Thajsku nebo na Srí Lance, pomyslím si.

Takhle daleko na východě jsem ještě nikdy nebyl, asi jsem si představoval typický asijský organizovaný chaos, ve kterém se ztrácejí snad všichni kromě místních. Tchaj-pej je ale pravý opak; metropole, která je sice hektická, ale zároveň jaksi uhlazená a velmi čistá. Z každé strany ozařují podvečerní scenérii velké neonové poutače – tu patří drogerii, tu lékárně, tu nějakému bistru…

Tchaj-pej láká na mnoho míst. Ať už jsou to noční markety, kterým se někdy pro nabízený sortiment přezdívá i mokré trhy, nebo taoistické chrámy. Třeba Lungshan, který je jedním z nejstarších a nejvýznamnějších ve městě. Postavili ho v roce 1738 a jde o vyhledávanou turistickou atrakci. Na rozdíl od buddhistických svatyň se tu příchozí nemusejí vyzouvat ani zakrývat ramena či kolena.

Skutečným magnetem metropole, potažmo celého ostrova, je ovšem mrakodrap Taipei 101, prosklená budova zelené barvy a tvarem připomínajícím bambus. Na konci letoška uplyne 20 let od doby, kdy se stavba, jejímiž autory jsou C. Y. Lee a C. P. Wang, otevřela. A na nezájem návštěvníků si nemůže stěžovat ani po dvou dekádách.

Mrakodrap byl v době svého otevření nejvyšší budovou světa a také první, které se podařilo prolomit hranici 500 výškových metrů. Dnes stavbě patří hezké 11. místo. Unikátní není pouze svým charakteristickým tvarem, který k ní přitahuje zraky všech kolemjdoucích, ale i ohromným tlumičem, který ji má chránit před otřesy či poryvy větru. Koule zlaté barvy má průměr 5,5 metru a váží 660 tun.

V minulosti se tlumič ukázal být nedocenitelným pomocníkem, mrakodrap už několikrát zachránil před tajfuny či zemětřesením, která jsou na Tchaj-wanu poměrně častá. Ne vždy bývají intenzivní jako to, které na ostrov udeřilo začátkem letošního dubna, ale pocítit je mohou během své návštěvy i turisté. Zejména kolem města Chua-lien.

Z Taipei 101 je nejlepší výhled na celé město. Milovníci adrenalinu si mohou vyjma vnitřní observatoře zaplatit výstup i na venkovní plošinu Skyline460, která se nachází, jak už název napovídá, ve výšce 460 metrů. Není to žádný velký adrenalin, přesto návštěvníky jistí postroje s karabinou, která se připne k ocelovému lanku. Pak už je možné kroužit kolem dokola.

Ostrov Formosa má poměrně spletitou historii. Čínská lidová republika ho dodnes považuje za své právoplatné území, Tchaj-wan proto není jako suverénní země uznáván. A to ani Českou republikou, se kterou má nadprůměrně dobré vztahy.

Od roku 1895 až do roku 1945 byl Tchaj-wan okupován Japonci, kteří ho v mnohém ovlivnili. Vyjma toho, že takřka vybili zástupce místního etnika Truku, po němž je pojmenován národní park Taroko, přinesli i minimálně jednu dobrou věc: kulturu onsenů, tedy horkých pramenů. V zemi vycházejícího slunce jde o neodmyslitelnou součást společenského života. Nejinak je tomu na Tchaj-wanu.

Na předměstí Tchaj-peje, v okrsku Pej-tchou, se nachází mnoho horkých pramenů. Jsou součástí místních hotelů, vstup je ale většinou umožněn i lidem zvenčí – samozřejmě za poplatek. Relaxaci předchází procházka kolem velkého vařícího vřídla, které čpí sírou. To vyhřívá termální prameny ve zbytku oblasti. Nedaleko se nachází i muzeum, které kulturu onsenů přibližuje.

Dozvídáme se mimo jiné to, že do některých japonských pramenů, zejména těch na venkově, mají zákaz vstupu lidé s tetováním. Já osobně bych si tam tedy neškrtl, na Tchaj-wanu to ale nikdo neřeší, a tak se můžu pohodlně prohřát. Pobyt v minerální vodní lázni má pozitivní účinky na pohybový aparát, nervovou soustavu, ale pomáhá i s léčbou kožních onemocnění. A kdo ničím netrpí, ten si zkrátka alespoň příjemně odpočine.

Na tchajpejském hlavním nádraží nasedáme do bílého rychlovlaku. Jde o místní verzi japonských šinkansenů, sviští i podobnou maximální rychlostí, a to kolem 300 kilometrů za hodinu. Okolní krajina neubíhá, ale doslova letí a objekty či domy se místy mění v neidentifikovatelné šmouhy. Jde o skvělý dopravní prostředek, když se člověk potřebuje ze severního cípu ostrova dostat na jih. Zhruba ve středu Tchaj-wanu jsme asi za hodinku.

Nacházíme se kdesi u obce Fanlu, v kopcích, kde se k obzoru táhnou nekonečné plantáže čajovníku. Nápoj z této rostliny k Tchaj-wanu neodmyslitelně patří, zejména typ oolong, což je částečně fermentovaný zelený čaj. Dnes si ho pravidelně vychutnává zejména starší generace, zatímco ta mladší má modernějšího favorita: bubble tea.

Čajový nápoj s „perlami“, kvůli nimž se k pití používají široká brčka, vznikl v 80. letech minulého století právě na Tchaj-wanu. Rozšířil se odtud do celého světa, včetně Česka, i když zahraniční varianty mají s tchajwanským originálem pramálo společného. Tady jde skutečně o čaj, většinou mléčný a neslazený, který doplňují tapiokové kuličky. Tedy žádné barevné a ovocné želé plné cukru, ze kterého se pro sladkost kroutí prsty na nohou.

Na výrobu bubble tea se většinou používá čaj dovezený z Vietnamu, protože je jednoduše levnější. Tchajwanský oolong s peněženkami zatřese výrazněji, a to i v malé výrobně tady v horách, kde 150 gramů stojí v přepočtu kolem 500 korun. I práce sběraček a sběračů lístků je tu třeba oproti Srí Lance úplně jinak finančně ohodnocena - tedy mnohem lépe.

A že nejde o jednoduchou záležitost, zjistíme vzápětí, když vyfasujeme typický oděv i s kloboučkem na ochranu proti slunci a tašku přes rameno, do níž se lístky schraňují. Nejlepší pracovníci jsou schopni denně sklidit desítky kilogramů čaje. Já mám za zhruba 15 minut sotva deset deka. Holt mým prstům chybí ten správný grif.

V továrně nás pak majitel provede celou procedurou zpracování. Ukazuje, jak se čaj suší, lisuje a podobně. Jelikož je oolong částečně fermentovaný, nechá se na rozdíl od čistého zeleného čaje trochu zoxidovat. Zaručí mu to výraznější chuť a zemitější aroma.

Tchaj-wan má subtropické klima. Jde o stálezelený ostrov, kde je prakticky neustále vedro a vlhko. Příjemným únikem jsou proto výše položená místa. Jedním z nich je rekreační oblast Ališan. Lesem se vzrostlými stromy, až desetitisíce let starými tisovci, vedou stezky po dřevěných lávkách a mostcích. V deštivějších dnech halí háj bílá mlha, která dodává místu na tajemné atmosféře.

V této oblasti, zhruba ve dvou tisících metrech nad mořem, se nachází i nejvýše položená pošta na Tchaj-wanu, prochází tudy také slavná železnice. Oproti rychlovlakům jde tentokrát spíše o nostalgické jízdy, návštěvníci se díky nim mohou přiblížit různým zajímavostem. Nutno podotknout, že tu bývá poměrně rušno, lokalitu hojně navštěvují i místní.

Podobných mystických míst má ale Tchaj-wan plno. Jen těžko je lze všechny navštívit během pouhého týdne; ani čtrnáct dní by nestačilo. Překrásný ostrov se se svou přírodou, tradicemi, modernitou, ale i přívětivými usměvavými lidmi umí pořádně zarýt pod kůži.

„Odkud jsi?“ křikne na mě temperamentní zhruba 50letá průvodkyně Sofia, tchajwanská rodačka žijící většinu roku v Japonsku. „Z České republiky,“ odpovídám. „No ne, vážně? Tak to tě miluju,“ zvolá Sofia nadšeně a dodává, že Česko je pro Tchaj-wan významným spojencem. Vypráví, jak kdysi navštívila i Prahu a Český Krumlov. Docela mě zahřeje vidět, jak může člověk navázat takto autentické spojení s někým, kdo žije na druhé straně planety.

Sofia čas od času provází skupiny po Ališanu a ujímá se i nás. Vypráví nám o nejstarších stromech, které tu rostou, životu na Tchaj-wanu i v Japonsku a několikrát požádá o společnou fotografii, aby se mohla chlubit tím, že si pod svá křídla vzala evropské návštěvníky.

Návrat zpět do Tchaj-peje nakrátko přeruší návštěva národního parku Taroko, jednoho z největších na ostrově. Nachází se u Chua-lienu a je vyhledávaný pro malebné soutěsky podél tyrkysové řeky Li-wu. Park poprvé založili v roce 1937 Japonci, kteří v této oblasti poměrně usilovně bojovali s etnikem Truku.

Nakonec se jim ho podařilo vzhledem k početní převaze i technologické vyspělosti porazit, přeživší členy poté okupanti odstěhovali na různá místa Tchaj-wanu, aby zpřetrhali jejich sociální vazby a zničili jim tradice. Nepodařilo se. Členové etnika, kteří svým vzhledem lehce připomínají novozélandské Maory, se do okolí národní parku Taroko nakonec stejně vrátili.

Ještě dále na sever u městečka Su-ao zastavujeme u moře. Podél členitého pobřeží si vyzkoušíme plavbu na kajaku, což je vzhledem k neklidné rozbouřené hladině pořádná makačka. K nedalekým útesům a skryté zátoce, která je suchou nohou velmi těžko přístupná, trvá cesta dobrou hodinu.

Naivně jsme si mysleli, že se v kajacích na rozdíl od paddleboardů tolik nenamočíme. Velmi, ale velmi bláhová domněnka. Voda z nás po přistání na souši doslova teče a trika nasáknutá solí jsou po uschnutí naškrobená tak, že by se dala lámat.

Od skryté pláže se několik z nás vypraví na jeden z okolních kopečků, abychom si scenérii vychutnali z ptačí perspektivy. I vzhledem k pošmournému počasí začínám chápat přezdívku ostrov hor a oblaků. Na zpáteční cestu na kajaku, která potrvá další hodinu, v tu chvíli raději nemyslím. Na pevninu dorazíme naprosto vyčerpaní, a tak víceméně jen mlčíme.

V podobných chvílích se myšlenky turistů upírají k jedinému: k jídlu. Tchajwanská kuchyně je nejvíce ovlivněna kontinentální Čínou, částečně i Japonskem. Nejčastěji se tu jedí mořské plody, jinak kuřecí, hovězí i vepřové. Pokrmy tu ale většinou mají úplně jinou formu, než jsou zvyklí Evropané.

Namísto křupavé kůrčičky je kuře spíše oslizlé, protože se často vaří až před strávníky v hot potu, tedy horkém kotlíku. Útěchu před podobnými ingrediencemi, které často doplňují různé černé gumové houby či méně obvyklá zelenina, nacházím v knedlíčcích dim sum, šumai či gyoza, které jsou absolutně fantastické. Chápu, proč je animovaná kung-fu panda jedla po kilech.

Vzpomínka na knedlíčky, ale také na nespočet krásných tchajwanských zákoutí mě hřeje i ve chvíli, kdy usazen v letadle znovu pozoruji světelné žilní pleteně rozbíhající se do všemožných směrů. Rozumím vám, Portugalci, pomyslím si těsně před usnutím. Tchaj-wan je v mnoha ohledech opravdu Ilha Formosa, překrásný ostrov.