Komplex dvou paláců Belvederu ve Vídni nabízí kromě barokní architektury i skvostné obrazárny

Iniciátorem stavby byl Evžen Savojský, který pozemky, dnes ležící jen kousek od hlavního nádraží, tehdy ovšem za branami Vídně, zakoupil v roce 1697. Koncem 17. století na nich nechal vybudovat zahradu s fontánami. V letech 1714-1716 vyrostl objekt rezidence Dolního Belvederu, umístěný na spodním konci mírně svažité zahrady.

Završením dohotovení ohromujícího letního sídla Evžena Savojského (tou dobou ještě ani nestál císařský Schönbrunn, a tak se o Rakousku říkalo, že si tam vojevůdce žije lépe než sám císař) byla roku 1713 dostavba reprezentačního Horního Belvederu. Architektem budov byl Johann Lucas von Hildebrandt, známý i coby stavitel rodu Harrachů, takže něco z jeho drobnější práce je možné vidět u nás, nicméně jeho mistrovským dílem je právě Belveder. Zasloužil se i o přestavbu honosné barokní biskupské rezidence ve Würzburgu - více ZDE.

Ohledně osobnosti Evžena Savojského je nutno zmínit mladá léta, kdy byl směřován na kněžskou dráhu, a to zejména svým otcem. Ve věku dvaceti let ovšem studia opustil způsobem připomínajícím historku o Járovi Cimrmanovi, nucenému od dětství nosit šaty po starší sestře Luise, odhozené v pubertě - obdobně on od patnácti let musel nosit šat kněžský, kterého se po hádce zbavil. Nicméně během jeho úspěšné vojenské kariéry získal přezdívku Malý abbé (či Malý kapucín), a to nikoliv pro nějakou zbožnost či příslušnost kapucínskému řádu, ale pro svoji malou postavu a oblibu hnědé barvy.

Ač postavy nevelké, Turků v první řadě bitevní vřavy – bez váhání bojující mezi prostými vojáky – pobil více než kdo jiný. Spekulace, že by měl být levobočkem krále Ludvíka XIV. nebyly prokázány. Ne že by jeho matka Comtesse de Soissons, hraběnka Olympie Mancini, s králem pletky neměla, ale ty skončily dříve, než by se dalo předpokládat založení utajené větve rodu krále Slunce, oproti nevelkému abbému nazývaného i Ludvík Veliký. Zato jaksi měla to potěšení být úředně vykázána ze země po aféře s traviči a čarodějnicemi, leč díky varování krále tajně prchla ještě před vynesením rozsudku.

Tohoto slavného vojevůdce si později přivlastnili fašisté, ale paradoxně i komunisté, kteří písničku, poctu Evženovi Savojskému „Prinz Eugen, der edle Ritter“ otextovali pamětníkům známými slovy „I kdybychom padli všici, vstanou noví bojovníci, rudý prapor zavlaje“.

Císařovna Marie Terezie v krásném objektu Dolního Belvederu roku 1752 ubytovala své „bodyguardy“, tedy osobní strážce, a o devět let později z něj udělala rovnou kasárna, něco nepředstavitelného pro naši generaci, ubytovanou v čase vojenské služby ve zcela jiných a neskonale méně honosných prostorách.

Pro změnu následník habsburského trůnu, arcivévoda František Ferdinand d’Este, v tomto svém druhém sídle sám často s radostí pobýval a nebýt oněch pověstných sedmi kulí v Sarajevu (kterých ve skutečnosti tolik nebylo, to se jen tak o atentátu rozpovídal dobrý voják Švejk) tak možná až do přirozené smrti.

Stálá expozice v Horním Belvederu představuje více než dvacet maleb a obrazů Gustava Klimta, včetně jeho proslulého Polibku, kde se zachytil se svojí múzou Emilií Flögeovou v objetí při polibku. Typické provedení jeho obrazů, kdy do nich vkládá třeba zlaté barvy, je zde možno obdivovat na originále velkém bezmála dvakrát dva metry. I když jsou zde vystaveny kromě vídeňské moderny i starší autoři, magnetem pro milovníky umění je právě Klimt a neméně proslulý, někdy erotikou sálající, jindy temný Egon Schiele, Klimtův žák.

Ani Dolní Belveder není umění prost, letos je v něm kromě stálé expozice zajímavá výstava pojmenovaná Růst s podtitulem Strom v umění. Její poselství je jak duchovní, tak ekologické, a to ve vkusném uměleckém balení, kloubící stará díla s moderními. Představeny jsou jak obrazy ze sbírek Belvederu, tak současné práce i multimediální projekty.

Návštěvník zde může meditovat a ponořit se do hledání cesty k souznění člověka s přírodou, které je součástí, ač si to často neuvědomuje a sám je jejím úhlavním nepřítelem, nevěda, že si podřezává větev sám pod sebou, jak je ostatně k vidění i v krátkém filmu v jedné ze síní. Pro našince může být zajímavé, že hudbu, podmalovávající část této expozice, pro ni nahrál český baskytarista Pavel Jakub Ryba spolu s francouzským trumpetistou Ericem Truffazem.

I když bedekry zmiňují, že Belveder se nachází nedaleko rozcestníku MHD, kterým je Karlsplatz, nejlepší je zvolit tramvajovou linku D do stanice Schloss Belvedere. Druhá varianta je linka 18 do zastávky Quartier Belvedere, to ovšem znamená začít u Dolního Belvederu a pozvolna vystoupat k Hornímu, což je malinko méně příjemné než následovat zemskou gravitaci, byť nepatrnou, směrem od Horního.

Kdo ale nemá vážná zdravotní omezení, zvládne to bez problémů a snadno z „Karláku nebo z „hlaváku“, tedy z hlavního z vídeňských nádraží, a cestou si uvědomí, jak malým městem metropole, jako je Vídeň, kdysi bývala.