Klenotem tak trochu opomíjeného Tachovska je zámek v Boru

Většinu obcí po válce vysídlili, německé obyvatelstvo odsunuli, převážně starousedlíci odešli do Bavorska, život tu zanikl. Postupně se dosídlovalo, ale nově příchozí byli bez vztahu k místu. Nové zřízení tu vytvořilo hraniční pásmo, cílem bylo postavit pevnou hráz socialismu proti nepřátelskému imperialismu.

Ve Vysočanech u Boru sídlil bojový útvar, vojáci se usadili i v borském zámku. A nějaká historie jim byla ukradená, zrovna jako pozdějšímu učilišti, naštěstí tu sídlili malíři, ti sice vše zamalovali, ale stěny neškrábali, takže zůstala nádherná původní výmalba. Byly tu i další instituce, ale žádná k zámeckému prospěchu.

Borský zámek vypadá jako postavený z cukrářského sněhu. Původní středověký vodní hrad postavený pány ze Švamberka, jejichž erb s labutí vás stavbou stále provází, vplul do určující podoby celkovou pozdně gotickou přestavbou a nakonec, přes všechna slohová období, skončil jako rozsáhlý pseudogotický zámek.

Borská zámecká věž mi vzdáleně připomíná tu na hradě Kokořín, výrazná štíhlá dominanta je zakončena cihelnou helmicí, kolem níž se táhne okruží s řadou terakotových krabů.

K architektonické památce, která byla po absolutním nezájmu minulých vlastníků v havarijním stavu, se vchází odbočkou z frekventované silnice. U úpatí věže stojí smírčí kříž.

Počátky hradu jsou spojeny s potomky Ratmíra ze Skviřína, což se událo někdy v polovině 13. století. Vodní pevnost hlídala mohutná válcová věž, zdi jsou silné až 3,5 metru a dnes je součástí prohlídkové trasy. Slouží jako rozhledna.

Borské panství vlastnil do roku 1650 rod Švamberků, ti měli původní sídlo na Schwanbergu u Bezdružic, my ho známe jako ruinu Krasíkov. Schwan je německy labuť, opeřence měl tento významný rod v erbu.

Borský hrad byl kromě hradeb obklopen soustavou vodních příkopů a rybníků. Hlídal na křižovatce obchodních cest, které spojovaly Stříbro přes Přimdu s Norimberkem, další vedly do Domažlic a Tachova. Město, které u hradu vyrostlo, pojmenovali Němci Haid, českým ekvivalentem je Bor. Na středověké zámecké mapě je jméno zapsáno i ve formě Hajd.

Švamberkové zde sídlili čtyři staletí, do konce třicetileté války. Zapsali se nejen do dějin města, ale i do značné části západních Čech. Rod se v 15. století hodně rozrostl, proto se majitelé pustili do velkolepé přestavby, což se odehrálo na začátku dalšího století. Středověký hrad, kde se hlavně dbalo na bezpečnou ochranu, se rozmáchl do všech stran. Vznikla tři prostorná křídla, bývalé malé nádvoří se proměnilo v atrium, což je současná velká vstupní hala se studnou.

Přízemí je zaklenuto zdejší chloubou, kterou jezdí obdivovat milovníci památek ze všech koutů světa. Jedná se o sklípkovou klenbu, tu uvidíte i v kapli svatého Vavřince, kde jsou i renesanční výmalby. Průvodci neopomenou upozornit na unikátní otisky dvou dlaní, k nim se váže příběh o nešťastné lásce. Podle legendy by neštěstí postihlo každou mileneckou dvojici, která by na otisk sáhla.

Z pragmatického hlediska nechtějí Borští, aby jim někdo raritu ochmatal.

Po 400 letech vlády zámek od Švamberků zakoupil Zikmund Fridrich von Goetzen, chátrající sídlo se poté změnilo na pohodlné obydlí.

S každým majitelem logicky přišlo něco nového. Za to, že je uvnitř vše vzdušné, světlé, vděčí objekt Loewenstein-Wertheimům-Rosenbergům, kteří Bor zakoupili začátkem 19. století.

Rozmáchli se do módního romantismu, zbořili ale gotické východní křídlo. Netušili, že je za to památkáři nebudou mít rádi. Vyřádili se i uvnitř, pohodlí bylo přednější než historie.

Budovám přibyla cimbuří, věžičky, falešné střílny, okna byla posunuta, takže sice zbyl základ hradu, ale jak přesně vypadal kdysi, je předmětem dohadů. V jejich duchu pokračovali i po válce nastoupivší představitelé pracujícího lidu. Sice se vyloženě neničilo, ale k dispozičním změnám docházelo.

V devadesátých letech se zámek stal předmětem úvěrového podvodu, takových objektů u nás bylo více, městu se ho podařilo zachránit. Město přistoupilo na to, že část zámku bude sloužit jako historický okruh, část si nechá město pro kulturní potřeby.

V rozkradeném a vyrabovaném zámku se téměř nic původního nezachovalo, jsou tu repliky a svozy. K vidění jsou ve věžním křídle některé předměty a fotky města a zámku z dob rodu Loewenstein-Wertheim. Poslední z rodu ho vlastnili do roku 1945.

Od roku 2003 se stává pseudogotický zámek vyhledávaným turistickým cílem, byť se bude zdát trochu prázdný, klenby jsou ovšem jedinečné, měli byste se tu zastavit.

Stále ještě pokračuje zámecká rekonstrukce, udržovat památku není žádná legrace. Plány jsou, ale nikdo neví, jak to bude s financemi.

Naproti zámku stojí loreta z roku 1668, významné poutní místo s černou borskou madonou. Na konci 2. světové války byl areál poničen, obnova přišla až koncem století.

Tachovský zámek byl spjatý i s rodem Windischgrätz, zrovna jako jízdárna Světce. Ta je v Evropě druhá největší, po vídeňské. Nad městem stojí památník bitvy u Tachova, husité tu zahnali a zdecimovali křižáky. V dosahu jsou i ruiny hradu Přimda.