Kebab, káva, zašlá sláva? Podceňovaný Istanbul se stává hitem

Když se procházíte ulicemi metropole, nemůžete se zbavit pocitu, že Istanbul už ve své historii zažil i lepší doby. Město, které má obyvatel jako Česká republika a Slovensko dohromady (zhruba 16 milionů), skýtá vyjma turistických čtvrtí i hodně zašlá zákoutí. Nicméně i ta mají nepopiratelné kouzlo orientu protkané skřehotem všudypřítomných racků.

Když se pak při západu slunce procházíte kolem Bosporu, ta atmosféra na vás prostě musí padnout. Istanbul se totiž nezapisuje lidem do vzpomínek svou přímočarou krásou, ale pomocí silných vjemů všeho druhu. Není tedy k podivení, že počet zahraničních návštěvníků tohoto města každým rokem stoupá. Pojďme projít několik bodů, které se o zápis Istanbulu do vašeho cestovatelského DNA dozajista postarají.

Sám dost dobře nechápu, proč není „podzemní palác“ Yerabatan Sarnıcı hlavní atrakcí města. Ne snad, že by tam bylo turistů málo, ale na to, co se před vámi po pár schodech do podzemí objeví, by to mohlo být i mnohokrát více. Obří starověká cisterna leží necelých 200 metrů od chrámu Hagia Sofia, v úplném historickém centru města.

Za výstavbou cisterny stojí Justinián I., byzantský císař, který má na svědomí i stavbu křesťanské katedrály, dnes mešity, Hagia Sofia. Vznikla tedy v šestém století našeho letopočtu a vskutku připomíná spíše podzemní palác, čemuž napomáhá i velmi vhodně zvolené nasvícení. A pokud jste viděli film Inferno, natočený podle knihy spisovatele Dana Browna, tak tento výjimečný prostor dobře znáte. Dorazte určitě hned na otvíračku. Prvních deset až patnáct minut bude stát za to.

První návštěva Istanbulu obvykle turisty vybízí k tomu, aby si hledali ubytování v okolí Velkého bazaru, Hagia Sofia a dalších vyhlášených lákadel. To s sebou samozřejmě přináší drobet předražené restaurace a vyšší koncentraci turistických lákadel, o které dost možná nebudete mít ani v nejmenším zájem. Když už má však člověk tyto hlavní šlágry města prochozené, často přijde na to, že čtvrť Beyoğlu je pro několikadenní pobyt příjemnějším stanovištěm.

Pokud bych měl tuto čtvrť, zejména pak v přilehlém okolí Galatské věže, k nějakému místu přirovnat, napadnou mě pražské Vinohrady. Přehršel kavárniček a malých restaurací, stánky s čerstvým ovocem a zeleninou, to vše tu a tam protkané nějakou tou historickou parádou. Však i samotná Galatská věž je o pouhý rok mladší než Univerzita Karlova, vyrostla zde roku 1349. Sluší se dodat, že zde stála věž již od roku 527 (Megalos Pyrgos), ta však byla zničena na počátku 13. století během čtvrté křížové výpravy.

A když už budete v okolí, najděte si v mapě Kamondo Merdivenleri. Art Nouveau schodiště vedoucí ke Galatské věži nechala postavit v 19. století vlivná židovská finančnická rodina Camondo a tento dobře schovaný klenot můžete v Istanbulu najít dodnes. Jako od Gaudího!

Centrum zdejší vlády v letech 1465 až 1853 ukrývá mimo jiné největší harém na světě s více než 400 pokoji. Samozřejmě ne celý komplex je přístupný, ale otevřené prostory dost dobře stačí k tomu, abyste si mohli představit, jak se zde po dlouhá století asi tak žilo. Ne nadarmo se tomuto místu do dneška přezdívá "zlatá klec"…

Těžko najdete člověka, který by vám řekl, že mu turecká kuchyně nic neříká. Ve své podstatě je totiž neskutečně jednoduchá, poměrně zdravá a v drtivé většině případů i chutná. Nejrůznější druhy kebabů a grilovaných mas ochucených různými kořeními ze všech koutů země doplněné o grilovanou i čerstvou zeleninu dávají velmi často zapomenout na přílohy. Rázem jsou rýže, hranolky či pita chléb na vedlejší koleji a člověk si plně užívá chuť grilu.

Zelenina obecně je v Turecku navíc extrémně levná. Rajčata v přepočtu za 15 korun za kilogram nejsou žádnou velkou výjimkou, kdybyste vyrazili na venkov, vystačí vám i výrazně méně. Pokud by se v nějaké zemi dalo stát snadno vegetariánem, je to právě v Turecku. A zdejší kávu asi představovat netřeba. Šálek zdejší kávy dokáže dobře nastartovat i ten nejdeštivější den. A stačit vám na ni bude pár drobných. Na několik dní můžete konečně zapomenout na ta prokletá „latéčka za pětaosmdesát“.

O Istanbulu snad každý člověk ví, že leží na pomezí Evropy a Asie. Tyto dva světadíly spojuje Bosporský most dokončený v roce 1973. A právě přes něj můžete dojet až k mešitě Camlica, největší mešitě v celém Turecku, která byla dokončena teprve v roce 2019. Modlit se v ní může najednou až 63 tisíc osob. Není tak divu, že zde do budoucna místní úřady plánují zařídit zastávku metra. A mimochodem, je to teprve třetí turecká mešita, která oplývá šesti minarety.