Když tančí andaluští koně, srdce zaplesá

Stojíme na silničním přechodu před okázalým komplexem v koloniálním stylu a nadšeně si fotíme semafor, kde bliká nejen tradiční panáček pro pěší chodce, ale také kůň, signalizují, kdy mohou přecházet jezdci. Komplex je domovem Královské andaluské školy jezdeckého umění (Fundación Real Escuela Andaluza del Arte Ecuestre), která se věnuje uchování a šíření tradiční jezdecké kultury, šlechtění andaluských, resp. kartuziánských koní, výchově jezdců a stará se o policejní a vojenské koně - ano, španělská armáda má i v 21. století jízdu.

Kartuziánští koně, poddruh plemena Pura Rasa Espaňola (často se používá zkratka – neplést s nejmenovanou českou energetickou společností), jsou v jezdeckém světě pojmem. Bývají vyšší než jiná plemena a v průběhu staletí byli vyšlechtěni tak, aby měli ideální vlastnosti na koridu, drezuru a jako „pohon kočárů“. Plemenné knihy pečlivě hlídají a dokumentují jejich rodokmeny, často až několik staletí do minulosti.

Tzv. španělský taneční krok se koně učili, když se po bitvách pohybovali po polích posetých mrtvolami a těžce zraněnými vojáky a snažili se na ně nešlapat. Původně se využívali hlavně na koridě, kde s toreadory v sedlech doslova tančili kolem býků a dokázali se na milimetr vyhnout jejich rohům. Až později toreadoři „sestoupili na zem“ a začali proti býkům bojovat ze země.

Nejdřív se jdeme podívat do Muzea kočárů, kde jsou vystaveny společenské i sportovní kočáry z celého světa. Nejvzácnější exponát pochází z období francouzské revoluce, je udržován v perfektním stavu a občas se používá - naposledy při svatbě sestry španělského krále v roce 1995.

Pak přecházíme do stájí, kde žije asi 120 koní. Každý má na boku značku, není však vypálena žhavým železem, jak bývalo zvykem v minulosti, ale bezbolestně tekutým dusíkem. V jedné úzké hale stojí několik koní za sebou u zdi jakoby na hanbě; teprve po chvíli si všimneme smotaných hadic a pochopíme, že se jedná o „myčku“.

V expozici věnované tradičním kostýmům toreadorů obdivujeme překrásné modely včetně kousků, které navrhoval Francisco Goya. „Šatna“, kde jsou uložena sedla a postroje zdejších koní - pro každého na místě označené jeho jménem - je tak čistá a voňavá, až připomíná luxusní butik.

V kryté jezdecké aréně Picadero se usadíme na tribuně jen kousek pod královskou lóží s korunkou. Po chvíli se rozezní epická hudba a jako první vjíždí na scénu „sólista“ s dlouhým kopím, jaké se kdysi používalo při koridě.

Se zatajeným dechem sledujeme, jak na svém koni předvádí různé taneční kroky. Následuje čtveřice jezdců připomínající dokonale synchronním pohybem exhibici lyžařských instruktorů. Koně baletí na skladby, které znějí jako remix valčíků a westernových melodií. Když krouží po obvodu haly, jsou od nás tak blízko, že bychom si na ně skoro mohli sáhnout a zřetelně cítíme vůni nablýskaných kožených postrojů.

Do arény míří stále početnější skupiny jezdců. Nejsou to žádní mladíci, čest vystupovat v této show si museli zasloužit mnoha lety usilovné práce.

Po přestávce přijíždějí kočáry s dvou a čtyřspřeženími, které opět dokonale symetricky sviští po celé ploše, vykrouží perfektní osmičky a pak stále ostřejší a ostřejší zatáčky.

Pak přicházejí na řadu čísla, kde koně elegantně klusají na místě a nakonec akrobacie. Skáčou, panáčkují a ve finále převedou skutečně neuvěřitelný kousek: zhruba 600 kilogramů vážící zvířata se postaví na zadní, takto „ve stoje“ vyskočí a přitom ve vzduchu zadníma nohama „tlesknou“.

Koně, jezdci a celková choreografie od začátku až do konce působí noblesním dojmem; není to žádné cirkusové představení, z celé show dýchá vytříbenost a uhlazenost. To ostatně potvrzuje skutečnost, že se nejedná o žádnou masovku a rýžování peněz od turistů - představení Jak tančí andaluští koně se koná pouze dvakrát nebo třikrát týdně (podle sezony) a vstupenka vyjde na milosrdných 25 až 30 eur (zhruba 611 až 733 korun).