Když se lvi a tygři stanou domácími mazlíčky

Ringelland, jak svému parčíku rodina říká, není ani cirkusem, ani zoologickou zahradou, ani útulkem pro vysloužilá cirkusová zvířata, a to přesto, že nese některé znaky ode všech druhů jmenovaných zařízení.

„Jsme spíš takovým parčíkem, kde žijí zvířata, která měli rádi mí rodiče, a po odchodu od podniku Cirkusy a varieté se s nimi nechtěli rozloučit nebo nechtěli, aby byla utracena. Vedle toho máme i vlastní odchov tygrů, a pokud mají lidé zájem, tak jsme ochotni jim ukázat, co všechno zvířata umějí v drezuře,“ vysvětluje jeden z hlavních tahounů zvířecího parčíku Jan Ringel.

Manželé Ivan a Olga Ringelovi pracovali jako chovatelé a později drezéři exotických zvířat, když krátce po revoluci odcházeli od státního podniku Cirkusy a varieté, dostali na vybranou: „Buď si vezmete tygry, které cvičíte, nebo se se zvířaty rozloučíme.“

Ringelovi volili složitější cestu. Tak se stali majiteli několika tygrů a jednoho hrocha. „Vystoupení tygrů a hrocha Davídka bylo světovou raritou. Jedinečné bylo i číslo s tygry, jaguáry, lvy a levhartem v jednom vystoupení,“ vzpomíná dnes už důchodce Ivan Ringel, který se v současné době stará hlavně o hrocha Davídka.

V minulosti však po boku Josefa Vágnera, ředitele zoo ve Dvoře Králové, vyrážel do Afriky za zvířaty a v šapitó cirkusu pak strávil mnoho let v kleci mezi divokými šelmami.

Dnes však šelmy nechává v péči svých synů. „Davídka jsme si přivezli ze Dvora Králové jako půlroční prasátko, dneska ho máme dvacet čtyři let. Krmili jsme ho z láhve. Byl jako pes, všude za námi chodil. Součástí vystoupení cirkusu byla i propagace programu, kdy Davídek chodil s námi volně po městě. Řekli jsme mu, Davídku, pojď, a on šel za námi, byl jako člen rodiny,“ vzpomíná nejstarší z rodu Ringelů na své začátky s hrochem, kterého mnozí jistě znají jako Kulihráška z filmu Dva lidi v zoo.

Dnes je situace trochu jiná, Davídek vyrostl a přesto, že je stále velmi mírný a poslušný, bere syny pana Ringela jako svou samčí konkurenci. „Kluci se k němu nesmějí přiblížit, zabil by je. Diváci mu nevadí, těmi projde a nikoho si nevšimne, ale jakmile by kluci mezi nimi promluvili, byl by to konec, šel by po nich. Nevím, jak se o něj budou starat, až tady jednou s manželkou nebudeme. Bude to dědictví, ke kterému se nebudou moci přiblížit,“ plaše se usmívá Ivan Ringel.

To, na co je rodina Ringelů velmi pyšná, je jejich chov tygrů sibiřských. „Ještě před třemi lety jsme s tygry jezdili po světě, teď už jezdí jen brácha a jeho lvi,“ říká Jan Ringel, který se v civilu živí jako řidič a drezuru má jako koníčka a životní náplň.

„Všichni od nás jsou od zvířat, táta i máma s nimi byli celý život. Nejdříve v zahradě, pak u cirkusů, brácha má vystudovanou biologii na Karlově univerzitě, já jsem měl smůlu. Když jsem chtěl studovat chov exotických zvířat, nebyl otevřen ročník, tak jsem šel na automechanika. Drezuru tak dělám, ale nemám na ni školu,“ říká a během chvíle si leze k tygrům do klece a dává jim povely, aby šli každý na svá místa.

Všechny je neomylně oslovuje jménem. Když jsou šikovní, podrbe je a pohladí. „Šelma pozná slabou chvíli člověka a umí ji využít. Když se v manéži stane úraz, je to chyba drezéra a je to věc, se kterou by se neměl nikde na veřejnosti chlubit. Zvíře jen využilo v tu chvíli své převahy. Tohleto jsou ale ještě koťata, odchovali jsme je na láhvi s plnotučným mlékem, do kterého jsme přidávali máslo a vajíčka,“ vzpomíná.

V chovu Ringelů je celkem osm tygrů. Rodičovský pár a jejich dva vrhy, celkem tedy pět tygřic a tři tygři. Starší mláďata jsou dvouletá a nejsou tak krotká jako jsou jejich mladší sourozenci, které je možné vidět při drezuře. Rodiče mláďat, tygřice Sumba a tygr Bajkal, jsou už ve výslužbě a užívají si lenošení. „Chtěli bychom, aby byli chovní. Čistokrevných sibiřských tygrů je jen několik po světě, uvidíme, zda nám to kurátor chovu dovolí,“ říká Jan.

Zda se tygři stanou chovnými, Ringelovi zatím neví, ani neví, zda se jednou do manéže vrátí potomci prvního jimi chovaného tygřího páru. To, že ale přízeň a rozmary obecenstva zažije pětice lvic, je téměř jisté.

„Brácha bude vyrážet na podzim se lvicemi a jejich číslem do světa. Lva jsme zatím půjčili do Polska do tamní zoo. Co bude dál, ještě nevíme, zatím to pro nás není důležité. V tuto chvíli jen víme, že neplánujeme žádná mláďata a zůstáváme tady, doma,“ říká Jan Ringel a tím "tady" myslí předělaný bývalý kravín na konci obce Habrkovice u Kutné Hory, který rodina vlastní a kde v maringotkách žijí vedle svých zvířat.

K exotické zvířecí rodině Ringelů patří vedle hrocha, tygrů a lvic i pět dikobrazů. „Jsou to lenoši, hodně času prospí. I oni ale mají své číslo. Umějí leccos na povel podlézt a přelézt,“ říká Jan Ringel a během hovoru na dikobrazy volá a hází jim piškoty.

Snad každého návštěvníka parku Ringelových musí napadnout, kolik stojí provoz a péče o zvířata.

„Naštěstí žádné z nich nemá zdravotní problém a malé drobnosti si umíme ošetřit sami. Tygři a lvice sežerou tak osm až deset kilo masa denně každý z nich, to bereme, kde se dá, z veterinární péče je nejdůležitější odčervení a očkování šelem proti vzteklině, to nám dělá veterinář. Kolik to ale je, neřešíme. Peníze pro nás nejsou důležité, my pro zvířata žijeme,“ uzavírá Jan Ringel.