Když na největrnější hoře Česka řádí aprílové počasí

Jako výchozí bod volíme obec Velemín nedaleko Milešovky, ke které vede modrá turistická značka. Krásný sluneční den s plujícími bílými chomáčky na obloze nám dodává dobrou náladu a energii na výstup 836metrové hory. Už zdaleka lze pozorovat rozhlednu a meteorologickou stanici, která je jakýmsi symbolem tohoto nejvyššího kopce.

K zalesněné příkré hoře se blížíme nejprve po poli a pak mizíme mezi duby a smrky. Za zády necháváme obec i protější také turisticky velmi oblíbený kopec Lovoš. Příjemná cesta lehkým stoupáním příjemně utíká, tu a tam se začínají objevovat ostrovy bílé pokrývky, která tu zbyla.

Blížíme se k hranici národní přírodní rezervace a k rozcestníku. Úsměv nám pomalu mizí, když místo ostrůvku sněhu vidíme naopak ostrůvky země. Začíná přituhovat a cesta už není tak snadná. Vyšlapaným korytem se nevzdáváme a krok za krokem stoupáme. Těžké chvíle přicházejí s posledním zatáčkou a strmým kopcem pokrytým zledovatělými kameny a sněhem. I přesto, že by se hodily kluzky, neztrácíme rovnováhu, i když je to někdy obtížné, a vítá nás meteorologická observatoř.

Věž s cimbuřím, kde je možné se za 30 korun kochat výhledem, bereme útokem. Důvod je na obloze. Velké šedé mraky a za nimi neúprosná bílá clona se nenápadně přibližují ze severu a nevěstí nic dobrého. Vyběhneme několik schodů a už si spolu s dalšími výletníky vychutnáváme České středohoří jako na dlani. Kromě pohledů na sever, kde se žene mohutná přeháňka, je údolí zalité sluncem, které připomíná nedávný příchod jara.

Počasí o sobě brzy dává vědět silným nárazovým větrem a hustými mraky. Aby také ne, Milešovka je považována za největrnější horu České republiky, protože široko daleko není větší kopec ani hory, a tak má vítr volné pole působnosti. Protože má být navíc i nejbouřlivější, říká se jí Hromová hora.

Uběhlo sotva pár minut, když se na nás z mraků začaly sypat sněhové vločky. Během několika sekund zakryly část výhledu a za další okamžik jsme si připadali jako šachové figurky, se kterými si příroda jen tak hraje.

Neprostupná bíla mlha, všudypřítomné vločky sněhu a silný ledový vítr nás okamžitě zahnal do útrob meteorologické stanice. „Přechází přes nás pásmo oblačnosti se sněhovými přeháňkami, které můžeme očekávat v příštích dvou hodinách,“ hlásí nám pracovník stanice.

Volba je jasná a my mizíme v jednom ze dvou občerstvení. Teplá polévka a pivo přijdou vhod. Podnik se rychle plní lidmi a obsluha nám hlásí, že na toaletu musíme zapomenout, poněvadž zamrzla voda.

Po téměř hodinové pauze sněžit příliš nepřestává, přesto se balíme a vyrážíme. Pro tentokrát jsme si vybrali červenou trasu. Jak se vzápětí ukázalo, byla to dobrá volba. Cesta byla schůdnější hlavně proto, že tolik neklouzala a nebylo na ní příliš zmrzlého kamení. I chumelenice si dala na čas pauzu, a tak můžeme obdivovat čerstvě zasněženou Milešovku se slunečními paprsky.

Seběhnutí dolů už bylo celkem pohodové. Počasí se mezitím umoudřilo a po opuštění lesa jako bychom se vrátili v čase do jarního dne, v údolí nebyla po sněhu ani památka. Ne nadarmo se říká, že Milešovka má zvláštní a drsnější klima.

Aby toho nebylo málo, vrátili jsme se přes Milešov kolem zámku po zelené do Velemína, odkud jsme po modré pokračovali do Oparna u Lovosic. Nebyla to náhoda, jelikož jsme si chtěli prohlédnout tamní zříceninu hradu. V kraji hradů skoro povinnost.

Ještě než k hradu dorazíte, doporučujeme u Opárenského mlýna přejít opět na zelenou, která vás lesem zavede přímo ke zřícenině. Zaniklým předhradím, kde si můžete všimnout původního příkopu, se dostanete k oblé zdi hradního paláce, která je největší částí dochovaného stavení. Kromě ní jsou tam fragmenty ostatních zdí a oken. Před deštěm se můžete schovat ve sklepní místnosti, kde je i lavice.

Oparno založil kolem roku 1344 Smil z Vchýnic, zamýšlel tam mít „pokoje k přebývání“. Hrad v rodovém vlastnictví vydržel více než 100 let, ale pak to s ním šlo z kopce. Byl rozdělen a provoz na něm začal upadat, jako pustý je uveden od roku 1530. V 19. a na přelomu 20. století tam podle informační tabule fungovala restaurace.

Právě malým odpočinutím u hradu končí pro tentokrát naše putování po Českém středohoří. Výlet zabral téměř celý den a ušli jsme přibližně 20 kilometrů, trasa se dá ovšem různě upravit. Kromě posledních desítek metrů na vrcholu Milešovky, se dá výlet pohodlně zvládnout také na kole. Zabaví se i fanoušci geocachingu.