Každodenní stereotyp je ubíjel. Čeští partneři prchli i s malým synkem za větší svobodou

Chuť vyrazit do světa měli Jana a Miroslav už delší dobu. Když v roce 2023 společně navštívili Jordánsko, probírali možnost, že by si našetřili peníze a na neurčito odjeli do zahraničí. Po přesně stanoveném plánu netoužili, naopak. Chtěli si vychutnat svobodu a načerpat novou energii. Tehdy jim ale něco takového připadalo nemožné, jejich synovi Tobiášovi byl totiž pouhý rok.

„Museli jsme hodně přemýšlet, jak všechno zařídit, aby to pro nás dávalo smysl, ale naše vášeň pro cestování byla silnější než všechny obavy, a tak jsme se postupně pustili do plánování,“ přiblížila Novinkám Jana. „Nakonec rozhodlo hlavně to, že už jsme nechtěli pokračovat v pro nás stereotypním stylu života.“

Čeští partneři pracovali tou dobou v IT, Jana byla částečně na rodičovské a po večerech si přivydělávala jako copywriter. „Už tehdy jsem měla potřebu dělat víc věcí, být kreativní a nenechat se svazovat jedním směrem.“ V tom s Miroslavem našli shodu, a tak si nakonec sbalili kufry a vydali se vstříc novému životu.

V rodině měl jejich plán plnou podporu, Jana i Miroslav si totiž mezi blízkými vybudovali reputaci neposedného páru. Nedostavily se ani obavy o blahobyt tříletého Tobiáše, který podle Češky přesunem na druhou stranu planety rozhodně neutrpěl, protože s rodiči tráví mnohem více společného času.

„Hodně jsme se ale setkávali s názory, že si malé děti cestování neužijí, že je to pro ně otrava a vlastně i pro nás. My jsme přesvědčeni o opaku. Pro nás je mnohem přirozenější varianta být na cestách, poznávat nová místa i kultury a zažívat dobrodružství. A Tobiášek si místo stereotypu užívá pláže, slyší cizí jazyky, zkouší nové chutě, a hlavně má kolem sebe šťastné rodiče, kteří s ním tráví kvalitní čas,“ konstatuje Jana a dodává: „Není to tak, že bychom naše dítě tahali za svými sny. Ty sny prožíváme společně s ním.“

Když došlo na lámání chleba a partneři se rozhodli svůj plán zrealizovat, přišly na řadu provozní věci. Dali výpověď v práci, odhlásili se z pražského podnájmu a nábytek přestěhovali do skladu. Zbytek svého dosavadního života zabalili do tří kufrů a v listopadu odletěli. „A bylo to nejlepší rozhodnutí, jaké jsme kdy udělali,“ tvrdí Jana.

V cestování ve třech nebyla rodina žádnými nováčky. S Tobiášem začali partneři cestovat už od jeho šesti měsíců – chtěli, aby si na nová prostředí postupně zvykal a tento životní styl pro něj byl přirozený. „Nejprve jsme strávili dva týdny v karavanu po Evropě, v jedenácti měsících letěl poprvé do Řecka a pak jsme se odvážili dál: Egypt, Dubaj, Dominikánská republika, měsíc v Thajsku… A cestou na Nový Zéland jsme si ještě dali zastávku v Jižní Koreji,“ popsala Jana s tím, že týdenní pauza v Asii byla rovněž strategická a určená k osvěžení a protažení po dlouhém letu.

Nový Zéland pak partneři vybrali z několika důvodů – jednak kvůli nádherné přírodě, ale také kvůli určitému pocitu svobody, který pro ně země představovala. „Úplně nevyhledáváme turisticky profláknutá místa se zástupy lidí, proto byl Zéland jasná volba. Zároveň jsme chtěli někam, kde je bezpečno a dobrá zdravotní péče. Angličtina byla příjemné plus,“ nastínila Jana s tím, že ji s Miroslavem lákala i vzdálenost.

„Já jsem na Zélandu už před šesti lety byla, takže jsem si dokázala představit, jak to tam funguje – od zdravotní péče přes dopravu až po ubytování. Míra zase žil skoro dva roky v Austrálii a vždy se chtěl na Zéland podívat, jenže mu to tenkrát nevyšlo,“ zkonstatovala.

Přílet na Nový Zéland prožívali partneři silně. Částečně na ně dolehla vzdálenost, odříznutí od rodiny i přátel a neznámé prostředí. Jak ale Jana připouští, přesně po takovém dobrodružství prahli, a rozhodli se proto s nadšením přijmout vše, co na ně čekalo.

Nakonec se ukázalo, že Zéland je pro rodiny s dětmi naprosto ideální destinací. „Přijeli jsme s jasným cílem nabrat sílu, zažít něco jedinečného a užít si čas společně jako rodina. Také nás dost motivovalo vyhnout se typické zimě v Česku, kde není žádné sluníčko, je brzo tma a řádí chřipky. Zatím nám vše vycházelo skvěle,“ okomentovala Jana z druhé strany planety.

Zároveň připustila, že slabší chvilky se jí nevyhýbají. „Vždy si ale řekneme, kdy jindy, když ne teď? A to nás žene dál,“ tvrdí Jana s tím, že cestovat s malými dětmi je ideální, protože ještě nemusejí chodit do školy.

Pro cestu na Zéland neměli partneři žádný konkrétnější itinerář ani časový rámec. Zemi chtějí zkrátka procestovat křížem krážem, původně tu toužili strávit minimálně půl roku. „Přišlo nám to jako nezbytné minimum na to, abychom tuto krásnou zemi alespoň trochu poznali. Už teď víme, že by tu člověk mohl strávit klidně několik let, ne-li celý život, a pořád by bylo co objevovat,“ tvrdí Jana s tím, že budoucnost mají partneři zatím otevřenou. „Ale jak nás znám, tak nikde dlouho neposedíme, takže nás to dříve nebo později bude táhnout zase někam dál.“

Jana i Miroslav si navíc vydělávají na dálku, což jim umožňuje užívat si pobyt v zahraničí naplno a nestrachovat se o tenčící se finanční prostředky. Dodává jim to prý ještě větší svobodu a flexibilitu.

S adaptací v novém prostředí neměli i díky tomu žádné potíže. V zemi se v podstatě chovají jako expati, tedy osoby, které kvůli práci či studiu pobývají mimo svou rodnou zem – našli si tu klasický pronájem a pořídili si i vlastní auto, protože půjčení by je vyšlo mnohem dráž. Zprvu si ale museli zvyknout na řízení vlevo. „A taky na blinkry a stěrače, které jsou přehozené, a tak jsme občas místo blinkru vesele zapínali stěrače,“ směje se Jana kulturnímu rozdílu.

„Tobiáška jsme přihlásili do místní školky a šlo to úplně hladce. Ani jako cizinci jsme neměli žádný problém – stačilo ukázat rodný list a očkovací průkaz. Skvělá věc je, že stát dotuje 20 hodin školky týdně, a to pro všechny děti bez ohledu na národnost či typ víz,“ konstatuje Jana a dodává, že synek se navíc potkává s dalšími dětmi z různých etnik (s Maory, Brazilcem, Filipíncem či Samoanem), což je podle ní skvělá zkušenost.

„Nový Zéland je pro rodiny s dětmi doslova ráj,“ konstatuje Jana s tím, že množství zcela bezplatných aktivit je v zemi zaměřeno na děti. Češka si pochvaluje spoustu vyžití a vyzdvihuje také největší dětské hřiště na jižní polokouli, které se nachází ve městě Christchurch.

Přestože Jana s Miroslavem pracují na dálku, nechávají si dostatek času na průzkum svého dočasného bydliště. „Objevujeme přírodu všemi možnými způsoby – pěšky, na kole, kajakem i lodí. Obrovským zážitkem pro nás byla návštěva města Kaikoura, kde jsme měli možnost sledovat velryby z letadla. Na každém kroku potkáváme fascinující zvířata, viděli jsme třeba vzácného tučňáka žlutookého nebo jsme přímo na cestě narazili na obrovského lachtana,“ popsala.

Největší předností Zélandu je ale podle Jany svoboda a volnost, která je prakticky hmatatelná. „Lidé tu mají obrovský respekt k přírodě a ke svému okolí,“ tvrdí a vysvětluje, že příroda zároveň hraje na Zélandu prim. Během jediného dne tam může člověk zažít všechna roční období. „Ráno vyrážíte v plavkách, odpoledne si oblékáte mikinu a večer už sháníte čepici.“

Čeští partneři chtějí i prostřednictvím Instagramu dodat odvahu dalším rodičům či párům a motivovat je k tomu, aby věci neodkládali na ideální čas, který málokdy nastane. „Kolikrát jsme si řekli ,až někdy’? Až budeme mít víc peněz, víc odvahy… Jenže život nečeká. Utíká. A my s ním. Proč tedy pořád odkládáme sny na zítřek, když je můžeme začít žít dnes?“ ptá se Jana a dodává, že společné zážitky, nikoliv majetek, jsou nakonec tím největším bohatstvím.

„Pokud vás něco láká, pokud máte chuť zkusit něco nového, udělejte to,“ radí Češka s tím, že nejhorší věcí, která se může přihodit, je návrat domů. „I to bude zkušenost, která vás posune dál.“

Kdokoli, kdo se podle ní cítí pod tlakem společnosti, že by měl vést „normální život“, si může vybrat život podle vlastních norem, ať už to znamená chodit 40 let do práce od devíti do pěti, anebo vyrazit na cesty. „Chce to hledat způsoby, jak to udělat, ne důvody, proč to nejde,“ míní Jana.

Podle ní nejsou v takovém případě ani děti žádnou překážkou či komplikací. Vše je prý o úhlu pohledu. „Jakmile si nastavíte správné očekávání, přizpůsobíte se a přijmete cestování s dítětem jako novou realitu, najednou to přestane být ,komplikace‘ a stane se to přirozenou součástí života,“ tvrdí Jana a dodává, že cestování s ratolestmi samozřejmě vyžaduje dobrou přípravu a plánování. Člověku se pak obojí vrchovatě vrátí. „Vždyť co víc si přát než mít možnost pracovat z úžasných míst, a ještě k tomu poznávat nový svět?“ uzavřela Češka.