Karibské pláže na konci Španělska

Costa de la Luz, pobřeží světla, je oblast na konci Španělska, mezi Gibraltarem a portugalskou hranicí. Omývá ji Atlantik a na jeho druhé straně je Amerika. Časové pásmo je tu sice stejné jako ve střední Evropě, ale je to jeho západní okraj. Později se rozednívá, což nikoho netrápí, protože všichni spí. Zato večer je v létě světlo pomalu až do jedenácti. Proto Costa de la Luz.

V oněch místech jsou přírodní parky, hnízdiště ptáků, mokřiny, divocí koně a kromě toho i šedesát kilometrů pláží. Připusťme, že zdejší písek není tak krystalicky bílozlatý jako ten na Varaderu, ale pokud se něco může s Karibikem srovnávat, pak je to právě Costa de la Luz.

Atlantické pobřeží za Gibraltarem zůstávalo dlouho v turistickém závětří. V 70. a 80. letech rostly v letoviscích jako Torremolinos a Marbella na středomořském pobřeží vysoké hotely a honosné vilové čtvrti, přístavy pro luxusní jachty a jezdily tam statisíce zahraničních návštěvníků. V osadě El Rompido byl v té době kemp v borovém lesíku a pár desítek lidí tam ve svých domech pronajímalo pokoje víkendovým hostům.

V 80. letech se tam změnilo jen to, že se osada rozrostla na čtyřnásobek. Podél tři kilometry dlouhé hlavní ulice stojí domy a rezidence těch, co sem o víkendech jezdí z vnitrozemí. Jdete-li tudy ve středu, potkáte jen pár lidí, zatímco v centru, v původní rybářské vesnici, kde žijí místní, je opravdu rušno.

Místo kempu stojí dnes na okraji El Rompida lázeňský hotel. Smějí tam pobývat jen osoby starší osmnácti let. Ne, že by to nějak souviselo s mravy, nebo spíš nemravy, které by tam panovaly. Hosté prostě chtějí mít klid, povykování dětí - což ty španělské bravurně zvládají - by je rušilo.

V tomto místě Costa de la Luz je klidu opravdu dost. Od moře odděluje pevninu široký kanál, který místní ze setrvačnosti nazývají řekou, i když už je to hodně dávno, co Río Piedras řekou bývala. Dnes je to hluboká úzká zátoka, plná slané vody.

Teprve potom je zmíněná písečná duna, poloostrov La Flecha, dlouhý asi dvanáct kilometrů a ten už omývá Atlantik. Je v těchto místech překvapivě teplý, odliv má jen několik metrů a vlny jsou mírné.

Na pláž si musíte vzít všechno, co budete toho dne potřebovat. Jídlo, pití, opalovací krém, slunečník, osušku, případně i nafukovací míč. Kam až dohlédnete, všude je jen písek.

Asi o dvacet kilometrů dál, u hranic s Portugalskem, jsou dvě letoviska. Ač mají obě ve svém názvu slovo Isla (ostrov), jsou na pevnině, obtékány rameny řeky Carreras.

Isla Cristina a Isla Canela mají na dvě desítky kilometrů krásných pláží. Tentokrát tvoří jejich zázemí moderní hotelové komplexy i čtvrti apartmánů s množstvím hospod a kaváren, kina, diskotéky, nákupní střediska. Na plážích najdete stánky s občerstvením, školy kite nebo windsurfingu, půjčovny sportovního vybavení, lehátka i slunečníky.

Zatímco ve Středomoří je často u dvoukilometrové pláže několik řad hotelů a na pláži je pak hlava na hlavě, sem jezdí návštěvníků mnohem méně.

Zahraniční cestovky tenhle krásný, ale odlehlý kout zatím nenašly a Španělé to holt nevytrhnou. Chcete-li mít sami pro sebe deset metrů čtverečních, stačí se trochu vzdálit od kiosku s pivem a se zmrzlinou. Většinou jenom v jeho blízkosti bývá pláž plná.

Také tady jsou výjimkou víkendy, kdy vyrazí k moři i místní. Se zahraničními návštěvníky se i tak poněkud míjejí. Ve dnech odpočinku nejsou Španělé zrovna ranní ptáčata. Po pozdní snídani se o něco odsune i oběd, na který navazuje siesta, čímž se nakonec zpozdí i večeře…

A tak zatímco my máme za sebou na pláži polovinu dopolední šichty, Španělé se v recepci hotelu dohadují, jestli si před cestou k moři ještě nedají kávu.

Na druhou stranu od El Rompido, kousek od Huelvy je zřejmě nejpopulárnější z letovisek Costa de la Luz, která jsou u nás nabízena - Punta Umbría. Psát o pláži by znamenalo přenášet stejný písek z jednoho místa na druhé.

Tím, co odlišuje toto letovisko od předchozích, je skutečnost, že tady se turismus provozuje mnohem déle než v okolí.

Je to sem nejblíže ze sedmisettisícové Sevilly, čtvrtého největšího španělského města. Hned vedle je Huelva. Jako město nic moc, ale přístav patří k nejdůležitějším v zemi. Skrze přístav a také proto, že poměrně blízko je britská kolonie Gibraltar, objevili rekreační potenciál těchto míst Britové někdy v první polovině 20. století. Kolonie jejich dřevěných viktoriánských domečků je vidět už jen jako skanzen, ale turismus zůstal.

Punta Umbría je z pohledu návštěvníků nejlépe vybaveným plážovým střediskem v této části Costa de la Luz. Ubytování pro každý vkus i kapsu na dosah od pláže, kde je všechno, co člověk od takových míst očekává. Je tu také spousta zábavy pro milovníky městského života i pro ty, co mají rádi přírodu. Rezervace Doňana (doňa Ana) je hned vedle a na jejím okraji je El Rocío.

Po Santiagu de Compostela nejnavštěvovanější poutní místo Španělska. Každý rok na přelomu března a dubna se tam vystřídá na milión poutníků. Ještě blíž je městečko Palos de la Frontera s klášterem La Rábida, kde se psala „předmluva“ dějin objevování Ameriky.