Karel Šíp: S Amforou se mi nejvíce líbilo v Brazílii, tak nějak si představuji ráj

Ztracený čas. Chci se přesunout někam a musím tím pádem cestovat. Ten přesun, to je přeci ztráta času. Chci být u moře, ale musím tam cestovat. Balit kufry, sednout do něčeho, být v tom třeba i několik hodin, co se dá při cestování dělat? Koukat z okýnka letadla, dobře. To ale brzy omrzí. Lít do sebe nějaké nápoje až do otupění smyslů, takhle jsem cestoval poměrně často, protože v letadlem se bojím, že spadne. Několik posledních leteckých katastrof můj strach utvrdilo.

Snad jediný pozitivní poznatek mi to dalo: letečtí experti tvrdí, že vinou turbulencí prý letadlo spadnout nemůže. To jsem nevěděl. Vždycky při turbulencích koukám na kymácející se křídlo a čekám, kdy se ulomí. Stresuji se a kladu si pokaždé otázku, jestli to mám zapotřebí. Jestli není smysluplnější sedět doma na zadku. Tím chci říct, že cestování jako takové nemám moc rád.

Naše povolání nezná pojem dovolená, nýbrž prázdniny. Máme prázdniny jako učitelé. Je to období, na které se poměrně těším, zhruba tak od února. A jsem zklamaný, když prázdniny začínají, protože vím, že od té chvíle velmi rychle skončí.

Zimní prázdniny většinou držím od Vánoc do Nového roku někde na horách, například v Alpách. Těžko se mi dává přednost letním či zimním prázdninám. Jsem sváteční lyžař (lyžuji jen o svátcích), ale ani plavání není můj oblíbený obor. Ale přece jen preferuji prázdniny letní, protože jsou delší.

Už několikátý rok po sobě trávíme s partou kamarádů u moře v řeckých končinách. Má to své výhody. Hrajeme tenis nebo mariáš, podle počasí, když je hezky, hrajeme mariáš. A vcelku společně zažijeme i dost srandy po večerech. Ta parta se rekrutuje z širšího výběru Amfory.

Zažil jsem ty nejlepší zájezdy, které Amfora podnikla. Od těch prvních autobusem značky Karosa po západní Evropě až po ty letecké do Japonska, USA, Kostariky atd. Je úsměvné, že nejexotičtější končiny zeměkoule jsem poznal jako fotbalista. Při těch cestách jsme nasbírali spoustu úžasných zážitků, až hanba povídat. Mám dojem, že některé z nich už nikdy nelze překonat. I proto jsem se letošního zájezdu Amfory do Keni už dobrovolně zřekl. Ale  hlavně mně odradilo náročné cestování.

V Brazílii jsme podnikli výlet lodí, míjeli jsme spoustu malých ostrůvků, na jednom nás vysadili a nechali celý den. Kromě nás tam byl jen personál malé restaurace, jinak nikdo.

Při obědě nám v korunách palem nad hlavami skotačily malé opičky. Písečná zátoka s průzračným mořem, popíjení nápoje caipirinho. Tam mně napadlo, že takhle nějak asi vypadá ráj.

Převážně s rodinou. Kromě cest s Amforou, samozřejmě.

Nemám žádný, protože jsem byl už skoro všude. Kdybych byl horolezec, lákal by mně Tibet. Kdybych byl potápěč, chtěl bych do Karibiku. Nic z toho nejsem. Proto poslední dobou nejraději cestuji po trase Praha – Hlásná Třebáň a zpět.

Z míst, kde jsem už byl, bych se rád ještě jednou vrátil do Las Vegas. Tam jsme strávili pouze den a noc a to je málo. A taky peněz to chce víc, měl jsem jich tehdy málo. Jsem poměrně hravý a umím si představit, že bych to v Las Vegas uměl roztočit, kdybych měl za co.

V posledních několika letech jsme zahnízdili na Karlštejnsku. Je tam pěkně, i když bych na něj klidně dal dopustit, důvodů by bylo víc. Je tam poměrně zalidněno, taky Berounka se umí při záplavách zbláznit...

V Austrálii jsem byl hrát fotbal a do té doby to byl taktéž můj vysněný kout světa. Abych na Austrálii nedal dopustit, musel bych tam pobýt nejspíš déle, než týden. Takhle mám v paměti hlavně nekonečný čas v letadle, první tři dny otočený spací režim, když se mi to trochu srovnalo, letěli jsme zpátky a pak jsem se tři dny doma srovnával z australského času na český. Kdo si chce tohle prožít, ať tam klidně letí. Ale chce to asi fakt takové dva měsíce. Proti protinožcům jinak nic nemám.

Z naší letní základny na Karlštejnsku vyrazíme na týden na Krétu (tenis, mariáš) a na týden do Chorvatska. Malému Honzíkovi je pět a půl a je vodomilnej, tak ať si toho moře užije dosyta.