Karanténu praktikovali už v minulosti. Cizí nebyla muslimům ani Benátčanům

Zpočátku je do ní zavírali na měsíc, pak přidali ještě deset dní. Do čtyřiceti dnů člověk buď zemřel, nebo byl prokazatelně zdravý. Zdravotní izolaci se začalo podle její délky říkat karanténa (italsky quaranta znamená čtyřicet).

Izolaci nemocných praktikovali už muslimové. Jejich středověké státy zavíraly do izolace mnohé z těch, kteří se vraceli z náboženské pouti do Mekky. Přesuny stovek tisíc lidí byly ideálním prostředím pro šíření chorob. V Orientu obyvatelstvo podle evropských cestovatelů „postrádalo základní smysl pro hygienu“. Plavidla, která odtud do Evropy připlouvala, s sebou proto přinášela nebezpečí v podobě nakažlivých nemocí, proti nimž tehdy nebylo obrany.

Tyto lodě se po celém světě musely identifikovat žlutou vlajkou, aby všem ostatním bylo jasné, že na nich může být zdroj nákazy některou z tehdy obávaných přenosných chorob, jako byl mor, cholera, neštovice nebo žlutá zimnice. Žlutá vlajka pak vlála i nad přístavem, většinou na ostrově určeném k tomu, aby v nich námořníci i se svým nákladem strávili v izolaci předepsaných čtyřicet očistných dnů.

Po epidemii z roku 1348 úřady v Raguse rozhodly vybudovat na ostrůvcích Mrkan a Bobara karanténní přístavy. Ty se začaly zřizovat v roce 1377. Lodě a jejich posádky si musely vystačit s vlastními zásobami, na vyhrazených místech často nebyly ani zdroje pitné vody. Za porušení režimu karantény byla pokuta sto dukátů nebo vězení, obojí doprovázené přísnými tělesnými tresty. Spolu s internovanými byl na ostrově personál. Tvořili ho dva hlídači, dva omývači, jeden ohledávač mrtvol a hrobník.

Aby pobyt v karanténě námořníkům alespoň trochu usnadnili, rozhodli senátoři v Raguse, která se mezitím stala svobodnou republikou, přesunout místo karantény o něco blíž a tam vytvořit pohodlnější podmínky. V polovině 15. století bylo postaveno několik budov na pevnině v Ploče blízko Ragusy.

Nový lazaret měl vlastního lékaře, patřil k němu i kostel. Nic z toho však neodvrátilo další ničivou morovou epidemii, která Ragusu zdecimovala v roce 1526.

V roce 1533 se začal stavět další lazaret na ostrově Lokrum vzdáleném asi kilometr od hradeb Dubrovníku. Obdélníkový prostor byl obestavěn dvěma řadami vysokých kamenných stěn, byly tam ubytovny pro internované námořníky a budovy pro pomocné provozy.

Lazaret na ostrově byl dokončen v roce 1557, ale prakticky nikdy nefungoval. V Raguse si totiž uvědomili, že turecké vojsko, které na městský stát z moře i z pevniny bez ustání doráželo, by mohlo využít lazaret, pevnost na Lokrumu jako základnu pro své útoky.

Otcové svobodné republiky se nakonec rozhodli přistoupit k problému z gruntu. V roce 1590 se začalo stavět a v roce 1642 byl na pobřeží nedaleko hradeb dnešní dubrovnické pevnosti dokončen komplex deseti několikapatrových vzájemně propojených budov. Pět jich bylo pro námořníky v izolaci a pro kupce, kteří přicházeli z vnitrozemí, dalších pět pro zboží z lodí a kupeckých karavan. Nacházely se nedaleko městské brány i městského přístavu a nemohl je minout nikdo, kdo měl namířeno do Ragusy.

Jak šel čas, lidé se stávali čistotnějšími a zlepšovaly se jejich životní podmínky, byly nalezeny nové léky, nákazy byly méně časté. Nad původními lazarety už nevlála žlutá vlajka, byly postupně využívány jako skladiště, později je spravovala armáda.

Dnes patří Dubrovački Lazareti ke známým a frekventovaným místům v metropoli jižní Dalmácie. V komplexu jsou galerie, výstavní a koncertní sály, diskotéky, kluby a kavárny.

V Egejském moři, kousek od ostrova Kréta, je nevelký ostrov Spinalonga. Jako na většině pozoruhodných míst ve Středomoří na něm v pozdním středověku začali kutit Benátčané. Ve 13. století tam postavili pevnost, která byla dlouho považována za nedobytnou. Tuto skutečnost současně potvrdili i vyvrátili Turci. Pevnost sice v roce 1645 dobyli, ale obléhání trvalo neuvěřitelných sedmdesát let.

Zpátky pod správu Kréty se Spinalonga dostala až v roce 1898. Na ostrůvku v té době žilo převážně turecké obyvatelstvo. Většina obyvatel se živila pašováním zboží z turecké pevniny. Tisícovka rodin se odmítla z ostrova vystěhovat i poté, co se vrátil do řeckých rukou. Zabralo až rozhodnutí krétských úřadů zřídit na Spinalonze leprosárium. Turci zmizeli jako když mávne proutkem, ale nad ostrovem zavlála žlutá vlajka.

První čtyři stovky nemocných na ostrov dopravili v roce 1903. Živořili v osadách opuštěných Turky bez jakékoliv lékařské péče, z Kréty je zásobovali potravinami a pitnou vodou.

Malomocenství, jehož některé formy jsou vysoce nakažlivé, budilo mezi lidmi děs už od starověku. Do konce 19. stol. byla izolace nemocných jediným způsobem obrany před šířením nemoci. S postupem osvěty, zlepšováním životních a hygienických podmínek i zdravotní péče se situace pacientů zlepšovala, až nakonec tamní kolonie malomocných vedla v rámci možného normální život. Na ostrově vznikly dílny, obchody a restaurace, kino i taneční sál.

Došlo to tak daleko, že když řecká vláda v roce 1954 rozhodla leprosárium zrušit a nemocné umístit do nemocnic, obyvatelé Spinalongy se vzepřeli a ostrov byl vyklízen proti jejich vůli. Poté, co příroda opuštěný ostrov „vydezinfikovala“, stala se benátská pevnost cílem výletů návštěvníků Kréty.

Přístav ve městě Mahón na španělské Menorce je na konci pět kilometrů hlubokého a kilometr širokého zálivu. Je tak bezpečně chráněn proti nepřízni počasí, pevnost Isabely II. ho bránila před nepřáteli. Před nákazami všeho druhu, které ze světa přivážela obchodní plavidla, ho mělo chránit karanténní středisko na rozlehlém ostrově v ústí zálivu.

V roce 1817 tam otevřeli Lazareto de Mahón. Po dlouhých letech improvizovaných řešení vznikl moderní lazaret, v němž potenciální i skuteční pacienti nestrádali ničím, pouze izolací. Karanténa někdy trvala nejen oněch quaranta dní, ale výjimečně až půl roku.

Jde o mohutnou pevnost se zdvojenými hradbami, přes něž se nedalo nic přehodit dovnitř ani ven, koridory a nádvoří umístěné tak, aby se zdraví nepotkávali s nakaženými, se dvěma branami, z nichž jednou se vstupovalo a druhou pak očištění odcházeli. Kontaminované zboží se dezinfikovalo buď jen uložením na čerstvém vzduchu, kropením vodou, nebo vykuřováním v pecích.

Lazaret měl vlastní rostlinnou i živočišnou výrobu, bylo tam několik studní, kuchyně, prádelna i nemocnice. Uprostřed hlavního nádvoří stála kaple, na níž měli internovaní výhled a mohli se tak zúčastnit bohoslužeb, aniž by opouštěli své cely. Ve srovnání s lazarety v někdejší Raguse, leprosáriem na Spinalonze a s naprostou většinou podobných míst jinde ve světě, byl lazaret v Mahónu přepychovým zařízením, kde bylo o pacienty dobře postaráno.

Zásluhou vědců a lékařů jako byli Louis Pasteur (Francie), Carlos Juan Finlay (Kuba), sir Alexander Fleming (Skotsko) a Edward Jenner (Anglie) se příčiny většiny tehdejších smrtících epidemií podařilo objevit a odstranit nebo potlačit. Jména oněch čtyř mužů jsou vytesána do kamene u brány lazaretu.

Nad ostrovem v ústí mahónského přístavu stáhli žlutou vlajku v roce 1917. Po letech a po nezbytných úpravách se z karanténního střediska stalo rekreační zařízení pro zdravotníky, muzeum ochrany zdraví, jsou v něm také přednáškové, výstavní a kongresové prostory.