Jsme svobodní a nezávislí, říká Češka o životě a cestování v dodávce

Začalo to přesně před rokem, kdy jsem po dlouhém hledání práce konečně dostala příležitost v mém oboru v jednom nadnárodním korporátu. Jediným úskalím bylo každodenní několikahodinové dojíždění po jedné z nejnebezpečnějších silnic na Zélandu. Marcel v té době pracoval již pátým rokem na jedenáctihodinové směny jako důlní inženýr v jediném zlatém dole na Severním ostrově. Doma jsme se v týdnu míjeli a v úterý se modlili, ať už je pátek.

Ten každodenní boj na silnicích, práce v chemickém korporátu, která byla v rozporu s mými hodnotami, a Marciho vyčerpávající dlouhé směny nás po nějaké době psychicky i fyzicky vyždímaly a my se rozhodli, že je na čase něco změnit.

V podstatě jsme si naplno uvědomili, jak moc je pro nás důležité cestování. Jsme oba dobrodruzi, na cestách jsme se potkali a chtěli jsme v nich i pokračovat. Naším záměrem bylo vymanit se z toho zrychleného kolotoče, přestat běhat jako křečci v kole a zažít ten pocit svobody, sebrat se a prostě odjet, kam nás napadne. Chtěli jsem zažít volnost se spontánně rozhodnout a zastavit na místech, která se nám budou líbit, a opustit ta, kde se nebudeme cítit dobře.

Na našem životním stylu a cestování v dodávce zbožňujeme to, že žijeme pomalu. Užíváme si maličkostí, hned po probuzení koukáme z peřin do oceánu na východ slunce, jdeme surfovat při západu a jsme v kontaktu s přírodou jako nikdy předtím.

Ani jeden z nás neměl s budováním dodávky žádnou předchozí zkušenost, takže přestavba pro nás náročná byla a rozhodně to byl velký test pro naše nervy – i když při srovnání se samotným životem v dodávce to byla procházka růžovou zahradou. Marci je opravdu zručný a rád pracuje se dřevem, truhlařinu měl jako koníček odmala. Jeho technické znalosti z oblasti inženýrství taky hodně pomohly, i když teorie z důlního průmyslu se v dodávce tak úplně aplikovat nedá. Kdybych přestavbu se svým titulem z oblasti obchodu a marketingu vedla já, tak by to dopadlo diametrálně jinak.

Velkou inspirací nám byl YouTube, stejně tak odborné články s návody, jak na technické věci, například na zapojení elektřiny, solárního panelu, instalaci centrálního zamykání a tak dále. Zbytek přestavby v podstatě probíhal formou pokus omyl a myslím, že se to docela povedlo. Hlavní je nebát se, na spoustu věcí člověk přijde sám, když se do toho pustí, a když opravdu nevíte, poptejte se zkušenějších v okolí.

My jsme měli od začátku jasnou představu ohledně vybavení a designu, ale když pak došlo na konkrétní detaily, na spoustě drobností jsme se zasekli, jelikož jsme chtěli, aby byl výsledek perfektní. Spoustu času jsme strávili hledáním materiálů a vybavení z druhé ruky, aby nás přestavba nevyšla příliš draho. Bylo to časově a fyzicky opravdu náročné, někdy jsme po sobě hodili pár prken, zaznělo pár nadávek, ale přežili jsme to ve zdraví a ve finále nás to vyšlo na půlku.

Při vymýšlení interiéru pro nás bylo zásadní, abychom měli jak pohodlnou postel, tak jídelní a pracovní stůl, a to vše se muselo vměstnat na šest metrů čtverečních. Dbali jsme na praktičnost a maximální využitelnost prostoru a zároveň jsme chtěli, aby vše vypadalo hezky, útulně, abychom se cítili jak doma. Vandula, jak jsme ji nazvali, totiž není jen dodávka, je to náš domov, kancelář a to jediné, co teď vlastníme.

Celá přestavba nám zabrala pět měsíců. Oba jsme v té době pracovali na plný úvazek, přičemž já jsem kvůli práci byla většinou přes týden pryč, takže Marci na dodávce dělal po nocích a pak jsme na ní usilovně pracovali každý víkend. Kdybychom se mohli naplno soustředit jen na budování, určitě bychom konverzi zvládli do tří měsíců. Celá přestavba nás vyšla na 150 000 korun, a to je cena včetně nákupu auta. Vzhledem k vyšším cenám materiálů, i některých aut na Zélandu, je 150 000 za pojízdný srub na kolech docela paráda.

Od té doby, co bydlíme v dodávce, žijeme mnohem víc v souznění s přírodou. Většinou tedy vstáváme za východu slunce a chodíme spát po soumraku. Každé ráno začíná naším rituálem přípravy čerstvé kávy, kdy otevřeme zadní dveře, kocháme se výhledem a já u toho melu na ručním mlýnku kafe v posteli. U snídaně také plánujeme a zjišťujeme, co je nejzajímavější v oblasti, kde se zrovna nacházíme, a na základě počasí pak objevujeme místní krásy.

Já ujíždím na kempování a chození po horách a Marci je zase blázen do všech sportů spojených s oceánem. Naše dny se tak často skládají z kombinace výše uvedeného. Zéland je Mekkou rybaření, potápění a takzvaného spearfishingu, což je lov harpunou. Všechny tyhle sporty vyžadují hodně vybavení, takže si v naší dodávce vezeme spoustu hraček. Na střeše máme kajak, věci na potápění, dva surfy a na boku najdete uzamykatelný úložný prostor na rybářské pruty a taky solární sprchu.

Jsme v podstatě takoví novodobí nomádi, lovci a sběrači. Vyhovuje nám žít z darů přírody a my jí její štědrost oplácíme naší šetrností k životnímu prostředí na cestách. Rybaření je pro nás zábava, a navíc vlastnoručně ulovené jídlo má naprosto jinou hodnotu a kvalitu než to koupené.

To ne, jsou dny, které strávíme čistě zajišťováním základních životních potřeb, jako jsou nákup a příprava jídla, vody, úklid a zorganizování věcí v dodávce. Všechny tyhle aktivity na cestě zaberou dvojnásobek času, než kdybyste je prováděli v pohodlí standardního domova. Dodávka je velmi malý prostor, který vyžaduje téměř denní úklid a důmyslnou organizaci věcí, jinak už nikdy nic nenajdete. Večer většinou padáme únavou do postele, ale když zbývá trocha energie, upravujeme fotky nebo zapisujeme zážitky z cest.

Dobrá otázka, na kterou neznám odpověď, ale možná ji znát budu, až nám ty peníze dojdou. Jsme střelci, když přijde na šílená spontánní rozhodnutí, ale zase máme rádi určitou finanční rezervu. Oba jsme tvrdě pracovali a jsme na svoje peníze opatrní, takže jsme byli schopní si našetřit. Zase bych ale neřekla, že je to nutnost. Znám cestovatele, kteří finance tak neřeší a prostě se sbalí a jedou na druhou stranu zeměkoule, aniž by měli na zpáteční letenku. To je třeba na mě už trochu moc, ale proč ne, když jim to vyhovuje. My navíc plánujeme cestovat dlouho a daleko, takže našetřená suma pak musí být vyšší.

Já si na cestě přivydělávám jako freelancer v oblasti copywritingu, správy sociálních sítí a marketingu. Potřebuji jen přístup na internet a pracovat tak můžu odkudkoliv, i z dodávky ze Zélandu. I proto jsem nedávno spustila projekt Work & Wander, tedy pracuj a cestuj. Chci předat moje know-how a informace o práci na dálku, aby si lidé mohli udělat představu o tomhle životním stylu, a třeba je to namotivuje k tomu jít stejnou cestou.

My máme opravdu velké plány a Zéland je v podstatě naší první zastávkou na cestě kolem světa. Momentálně řešíme dilema, co vymyslet s naší dodávkou. Protože i když jsme nechtěli, vytvořili jsme si k ní hluboký emocionální vztah. Jsme ve fázi, kdy zvažujeme různé varianty a zahráváme si s myšlenkou poslat Vandulu na dlouhou plavbu k sousedům na rudý kontinent.

Zaskočilo nás, jak moc jsme si na vanlife zvykli a jak moc nás tenhle životní styl naučil žít v přítomnosti. Plánujeme opravdu minimálně, žijeme pomalu, skoro nikdy nevíme, jaký je den v týdnu, a hrozně si to užíváme. Libovali jsme si v minimalismu a jednoduchosti i před cestou, ale očekávali jsme, že nám přece jen bude chybět pár moderních vymožeností, ale až na tu sprchu v deštivém počasí a někdy kávovar si opravdu nemůžeme na nic stěžovat.

Určitě nás překvapila a zároveň zaskočila míra pozitivních ohlasů od úplně cizích lidí na naši dodávku. Většinou se vracíme z nákupu a najdeme pár zvědavců, kteří obcházejí auto, koukají dovnitř anebo si lámou hlavu, co je ta divná dlouhá černá věc na boku (solární sprcha). Pak většinou následuje hodinová prohlídka s vysvětlením všech našich technologií a může se jet dál. Založili jsme také profil na Instagramu pouze pro vanlife nadšence. Tam jsme sdíleli postupy, jak jsme vše vybudovali, a na co si dát při přestavbě dodávky pozor.

Vzpomínám si na jeden moment, kdy jsme se byli potápět a pak začalo pršet a pršelo nepřetržitě asi tři dny. Měli jsme trochu ponorku, celá dodávka smrděla zatuchlinou a rybinou a do toho jsme zjistili, že se 20 kilometrů před námi zřítil most, který byl jedinou spojnicí se západním pobřežím, kam jsme zrovna směřovali. Pronesla jsem něco ve smyslu, že fakt nesnáším vanlife, otočila se s dodávkou a vydala se na 500 kilometrů dlouhou objížďku na západní pobřeží.

Nikdy jsme ale našeho rozhodnutí nelitovali. Několikrát jsme se shodli na tom, že skončit v práci, všechno prodat a žít minimalistický život v dodávce byl v podstatě strašně jednoduchý krok, protože se jevil jako jediný správný. Prostě jsme jen poslouchali vlastní instinkt a dělali to, co nás vedlo ke štěstí, a zanechali všeho, co nás od něj odvádělo.

Myslím, že za to mohou již zmiňované aspekty svobody, nezávislosti i nízkých nákladů na život. Rozhodně to ale není život pro každého. Ať už chcete, nebo ne, dostanete se do situací, které nejdou naplánovat, musíte řešit problémy, se kterými nepočítáte. Na tak malém prostoru prakticky neexistuje soukromí, a navíc se projeví ty nejtemnější stránky člověka. Musíte se navzájem opravdu znát, abyste na takovou cestu vyrazili.

Byla to asi ta největší výzva, do které jsme s partnerem šli. Zjistili jsme, že lehká ponorka přichází, když jsme unavení a hladoví po dlouhém řízení. A tak se střídáme za volantem a navzájem se krmíme, abychom se těmto situacím vyvarovali. Ale jak jsem už zmínila, chvíli, kdy bychom něčeho litovali a chtěli to zabalit, jsme neměli ani jednu. Život v dodávce je výzva, ale kvůli té jsme do toho šli a tenhle životní styl nám zatím opravdu sedí. My v životě nevolíme lehká rozhodnutí, volíme ta, co nás dostanou z komfortní zóny a něco nás naučí.

V dodávce s bandou dětí dožít nehodláme. Určitě si ale tento životní styl budeme chtít zkusit i později s dětmi. Asi ne natrvalo, ale jen na pár měsíců v roce jako vytržení ze stereotypu.