Jordánská Petra: Starověké město tajemných Nabatejců

Jdeme od informačního turistického střediska po cestě k soutěsce Sík. Kolem se na koni prohnal zahalený beduín. Teprve později se ukázalo, že to není beduín, ale Palestinec z Izraele, který si tady našel zaměstnání. Stejně jako další muži tu dohlíží na návštěvníky, kteří se od centra k soutěsce svezou na koni.

Na začátku Síku stojí dva ozbrojení bojovníci z národa Nabatejců, který Petru postavil. Ale nic nehlídají ani s nikým nebojují, jsou tu proto, aby se s nimi turisté mohli vyfotit. Procházíme úzkou soutěskou, jejíž pískovcové skály hrají nejrůznějšími odstíny žluté, červené, oranžové, hnědé a černé barvy. Vrstvy dávných mořských usazenin vytvářejí v pískovcových skalách místy až neuvěřitelné vlnovky a tvary.

Na konci soutěsky se prostor otevře a my stojíme přímo před Pokladnicí (Al-Chazneh), monumentální stavbou vytesanou přímo do skály, která město tak proslavila. Odborníci se dodnes přou, jaký byl její účel. Hodně se jich domnívá, že mohlo jít o hrobku nabatejského krále Arety III. nebo o stavbu postavenou na počest jiné významné osobnosti.

Pokladnice se jí říká proto, že v ní podle legendy měl být ukrytý poklad. V každém případě jde o 43 metrů vysoký a 30 metrů široký unikát, který už ve starověku návštěvníky ohromoval. Je záhadou, jak ji Nabatejci, kteří tu žili od čtvrtého století př. n. l., dokázali vytvořit. Stavba využívá prvky staré egyptské, řecké a římské architektury.

Vytesali ji do skály shora dolů, navíc z pracovních plošin, jež si do ní vysekali. I  pro dnešní řemeslníky s moderním vybavením by však byl problém udělat něco takového. Jde totiž o stavbu velice dokonalou a riskantní. Stačila jediná vážnější chyba a byla by nenapravitelně zničená. Nemluvě o prasklinách v pískovci i dalších problémech.

Monumentální a působivá Pokladnice je zvenčí vypočítaná na efekt, její vnitřní prostory, kam už turisté nesmí, jsou mnohem menší, než byste čekali. Jako by se její tvůrci obávali, že by se mohly zřítit pod vahou obrovité skály nad nimi. Není to ale jediná dochovaná pamětihodnost bývalého města. Podobně působivá je například budova kláštera, amfiteátr, který tu vznikl za Římanů, a další stavby.

Petra, která původně vznikla jako pohřebiště, se stala hlavním městem nabatejského království. Není unikátní jen svými stavbami, ale také geniálním vodovodním systémem. Většina návštěvníků města se však o něm nedozví téměř nic. Přitom šlo o pozoruhodný systém hospodaření s vodou ve vyprahlé krajině. Na první pohled není moc patrný. Jen všímaví lidé zaznamenají třeba v soutěsce Sík žlábky vyhloubené do skal na obou stranách.

Protékala jimi voda. Jedním dešťová, kterou Nabatejci zadržovali v mnoha nádržích, a druhým pak voda z horského pramene, vzdáleného osm kilometrů. Archeologové ve městě odhalili 29 kilometrů keramického potrubí. Rozvádělo vodu po městě. Bylo to 40 tisíc kubických metrů denně. Trubky zvládly tlak až devět atmosfér a byly dokonale vyspádované.

Uprostřed vyprahlé krajiny v srdci Šarských hor a skal vysokých až tři sta metrů vznikla díky tomu nádherná zelená oáza. Byly tu kašny, kolonády, amfiteátr, lázně… A vedly tudy obchodní stezky, přes které proudilo zboží z Východu i z Afriky až do Středomoří.

Často šlo o zboží drahé: o myrhu, která byla ve své době ceněná víc než zlato, o kadidlo, perly, slonovinu, hedvábí, koření a další luxusní věci. Nabatejci se na obchodu podíleli a bohatli z něj. V době největšího rozmachu tu žilo víc než 30 000 lidí a město dávalo své bohatství pyšně najevo.

Když však obchodníci začali časem jezdit přes Palmýru, lesk Petry postupně uvadal. K úpadku města přispělo i zemětřesení a povodně způsobené zimními přívalovými dešti. Poničily ho. Místní lidé pak už neměli dost peněz na obnovu Petry ani na obnovu vodovodního systému. Domy se postupně vylidňovaly, až místo upadlo úplně v zapomnění. Věděli o něm jen místní beduíni a ti jeho existenci úspěšně utajovali.

Dařilo se jim to až do léta roku 1812. Tehdy tuto oblast navštívil švýcarský cestovatel, badatel a dobrodruh Johann Ludwig Burckhardt. Mluvil dobře arabsky a chodil oblečený jako Arab. Zaslechl dva beduíny, jak si povídají o údolí Wadí Musá, tedy o Mojžíšově údolí. Rozhodl se, že město, které tak tajemně popisovali, musí vidět.

Přemýšlel, jak to navléct, aby nevzbudil podezření, že je nějakým hledačem pokladů nebo zlodějem. Zaplatil jednomu z beduínů za to, aby mohl obětovat ovci na Aaronův oltář (Aaron byl Mojžíšův bratr). Beduín ho zavedl do jednoho z chrámů tajemného skalního města. Cestou k němu minuli i Pokladnici. Aby nevzbudil beduínovu pozornost, obětoval Burckhardt rychle kozu a vrátil se s ním zpět. Už tehdy však tušil, že navštívil slavnou Petru. Později město uviděli i další vědci. Začal tak výzkum, který trvá dodnes a přináší stále nové objevy.

Na prostranství před Pokladnicí bývá mumraj. Obchodníci tu dnes prodávají zboží pro turisty a majitelé velbloudů nabízejí svezení, v kavárně si můžete dát něco k pití nebo k zakousnutí a místní beduíni vám tady budou nabízet pomoc při tom, když polezete po skále na jakousi terasu naproti Pokladnici, odkud si ji vyfotíte. Chtějí za to peníze. Ale je to jen způsob, jak z  vás vymámit dýško vlastně za nic. Hravě vše zvládnete i bez nich.

V antickém amfiteátru, kde se dobře šíří zvuk, jsme si zazpívali pár lidovek, ale ještě lépe zněl zpěv v Urnové hrobce nad městem. V jejích prostorách měl třeba tradicionál Už z hor zní zvon krásné echo. Romantickým zážitkem bývá noční návštěva Petry, kdy v soutěsce a před Pokladnicí plane víc než 1500 svící. V chvění jejich světla vypadají skály i stavba ještě tajemněji a neobvykleji než ve dne.

Kdo přecení své síly nebo koho na dlouhé cestě rozbolí kolena, ten se může svézt elektrickým vozítkem. Případně urazí kus zpáteční cesty na vozíku taženém koňmi. Ti zdatnější to zvládnou přímo na koni či velbloudovi.