Jižním Islandem mezi vodopády a ledovci

Pokud cestujete po Islandu, ať už po jeho jižní části, nebo po té severní, nezbyde vám většinou než se pohybovat v blízkosti moře. Opravdová silnice je tu totiž jen jediná, a ta obtáčí ostrov kolem dokola. Snad to náš autobus s vysokými koly na způsob džípu zvládne, říkáme si při odjezdu z letiště v Keflavíku. Každopádně náš řidič s příznačným jménem Thór, což bylo jméno jednoho z hlavních pohanských bohů, vypadá velmi odhodlaně.

Naší první zastávkou se stal Gullfoss, tedy Zlatý vodopád. Vylézáme do chladného rána, zapínáme si bundy a nasazujeme kapuce.

A protože nad vodopádem, který zatím jen slyšíme, stojí stylová dřevěná kavárna spojená s prodejnou suvenýrů, neodoláme a nejdříve zamíříme tam. Když se trochu zahřejeme, pouštíme se po cestě dolů k vodopádu. Dřevěný chodníček nám připomene krkonošská rašeliniště.

Mohutný vodopád, který dole hřmí a pění, už nám však nic známého nepřipomíná. Netušíme, že je jedním z mnoha, které ještě na ledovém ostrově spatříme, a fotíme jak o život. Pak sestupujeme až téměř dolů k němu. Nedaleko padajících vod nacházíme pomníček Sigrídur Tómasdóttir, první islandské environmentalistky, jak ji obyvatelé s hrdostí označují. Dcera místního farmáře počátkem minulého století zabránila tomu, aby byl vodopád regulován a postavila se na něm elektrárna.

Na jižním pobřeží nás čeká výstup na ptačí útesy Dyrholaey. Máme se tu dívat po papuchalcích, ptácích, kteří právě v těchto místech hnízdí. Papuchalk je však mnohem více než jen nějaký obyčejný pták. Je jedním ze symbolů Islandu, nacházíme ho na pohlednicích, hrnečcích, klíčenkách, zkrátka všude.

V první chvíli máme trošičku problém rozeznat papuchalky od racků, kteří tu také opodál krouží, za chvíli už ale víme.

V letu je poznáme hlavně podle oranžových nožiček, když si ale posedají kousek od nás na útesy, můžeme si dobře prohlédnout jejich černé kabátky, bílá bříška a zejména zajímavě tvarované oranžové zobáky, které jsou pro ně tolik typické.

Když se dost vynadíváme, mineme maják na vrcholku útesu a vydáváme se k mořskému břehu. Tam se před námi vynořuje obrovská skalní brána, tak úžasně klenutá, jako by byla vytvořena lidskou rukou.

Máme možnost dojít až na její „střechu“ - a záhy uvidíme další, menší skalní útvar, který připomíná slona.

Asi každý, kdo slyší o Islandu, si jej spojuje především s gejzíry. Ten původní, jménem Geysir, od něhož dostaly pojmenování všechny ostatní, a který tryskával do výšky šedesáti metrů, už je dnes vyčerpaný. Zbylo z něj jen malé jezírko a probudí se jednou za čas.

Návštěvníkům musí stačit vedlejší Strokkur - v překladu to prý znamená Máselnice. Ve chvíli, kdy začne gejzír bublat, se na chvíli objeví obrovská bleděmodrá bublina - a potom vytryskne horká voda do výše asi třiceti metrů. Opakuje se to po několika minutách, takže o podívanou žádný návštěvník nepřijde. Po další cestě autobusem míjíme biskupství Skálholt. V minulosti mívali na ostrově hlavní slovo biskupové - jeden sídlil tady na jihu na Skálholtu, druhý na severu na Holaru.

Nejslavnějším biskupem byl Brynjólfur Sveinsson, který žil v letech 1605-75. Byl to mimořádně vzdělaný muž, historik a sběratel starých ság a rukopisů. Dodnes si ho tu váží natolik, že jeho podobiznu nese tisícikorunová bankovka.

Island je tak vysoko na severu, že tam v létě slunce nezapadá - vlastně ano, zapadá, jeho oranžovou záři si s radostí fotíme, ale západ slunce vůbec neznamená, že by se udělala tma. Po celé noci je tu teď jen mírné příšeří, a kdybychom neměli v hotelu závěsy, asi bychom tu neusnuli. V zimních měsících je tomu naopak - někdy tu mají slunce jen tři hodiny, zbytek dne je vše zahaleno ve tmě či aspoň v přítmí.

Na procházku národním parkem Skaftafell pod ledovcem Vatnajökull vyrážíme vzhůru cestičkou vroubenou keři a malými břízkami. Průvodkyně nám vysvětluje, že národní park tu není ani tolik kvůli ledovci, jako právě kvůli původnímu březovému lesu, který je na Islandu velkým unikátem.

Vatnajökull je největším ledovcem Evropy - a jedním z největších pevninských ledovců na světě vůbec. Díváme se na jeho obrovskou siluetu a průvodkyně nám říká, že islandské ledovce na rozdíl třeba od alpských nejsou čistě bílé, protože je špiní popel z okolních sopek.

Naším cílem je vodopád Svartifoss, unikátní tím, že jej obklopují černé skalní sloupy připomínající varhanní píšťaly. Pak se pouštíme oklikou zpátky - pod břízkami nacházíme houby, kterých tu prý roste veliké množství, ale raději je nesbíráme. Na chráněném území se to asi nesmí.

Ledovcové jezírko Jökullsárlon, na které narazíme zanedlouho, je malým zjevením. Není velké, ale jeho nádherně modrá hladina s úžasnými ledovcovými útvary bere dech. Veliké a různě tvarované kusy ledu září barvami - kromě jiskřící bílé tu pozorujeme sytě modrou lahodící oku, bleděmodrou přecházející téměř do zelena, a často také onu sopečnou černou, která ale dojem nijak nekazí. A nad tím vším se v pozadí majestátně tyčí Vatnajökull, který tak máme možnost vidět zase z druhé strany.

Na jezírko je možné také vyplout. Obojživelná žlutá loď přijíždí na kolech, aby nás všechny nabrala.

Každý povinně vyfasujeme oranžovou plovací vestu a usedáme na lavice na palubě. Loď s námi chvíli jede, pak to šplouchne a ponoříme se do vody.

Teď máme ony úchvatné ledovcové útvary na dosah - ačkoli ne úplně, loď nepluje mezi nimi, ale kousek stranou.

Mladá průvodkyně Anna, blondýnka v černooranžové plovací vestě, říká, že ledovce jsou prý padesát tisíc let staré. Vzápětí jí mládenec z malého člunu, který nás doprovází, podává veliký a průhledný kus ledu. Anna nám ho nejdříve ukazuje, potom se chopí kladívka a rozbíjí led na malé kousky. „A teď můžete všichni ochutnat - buďte si jistí, že něco tak starého hned tak v ústech mít nebudete,“ směje se pohledná Anna.