Jižní Tyrolsko láká turisty na skvělé lyžování, slunce i dobré víno

Zatímco v létě touto zemičkou za Brennerským průsmykem většina turistů jen rychle projede při své cestě na jih Evropy, v zimních měsících auta opouštějí širokou dálnici a mizí po stranách v mnoha údolích. Odtud pak pracně šplhají k vyhlédnutým horským vrcholkům. Vybírat se dá z ledovcových plání, kde ostrý vítr zvedá závěje sněhu, stejně jako z malých středisek, v nichž je vše připraveno pro dokonalou rodinnou dovolenou.

Za vlajkovou loď Jižního Tyrolska, kde se stejně dobře domluvíte italsky i německy, protože až po první světové válce připadla tato část rakouské monarchie Itálii, se považuje Kronplatz (italsky Plan de Corones).

Více než stovka sjezdovek obepíná horu s výškou 2275 metrů a charakteristickou useknutou špičkou téměř ze všech světových stran, proto není problém celý den putovat za slunečními paprsky.

Jihotyrolané patří ke světové špičce i v technickém zasněžování, a tak firma Technoalpin dodává tento umělý bílý poprašek na sto procent svahů tohoto resortu.

Kdo má permanentku z Kronplatzu, může se těšit i na další sněhovou parádu, protože ji uplatní ve dvanácti střediscích a na tratích dlouhých celkem 1200 kilometrů.

Zatímco Kronplatz a přilehlé vesnice, odkud se na něj vyjíždí, je místo hojně navštěvované turisty, Jižní Tyrolsko nabízí i střediska lidmi nepřeplněná, bez případných diskoték a rušného nočního života.

V takovém případě je určitě dobrou volbou Speikboden nedaleko Brunecku. Nabízí jen necelých 20 km sjezdových tratí, čímž jistě neohromí. Ale všechny terény jsou na skutečně špičkové úrovni, a tím vás chytnou za srdce.

Nejvyšším bodem areálu je vyhlídka Sonnklar (2400 m n. m.). Je to i výchozí bod pro túry po hřebenech okolních kopců. V okolí jsou i udržované běžecké tratě a několik sáňkařských areálů.

Jedinou malou nevýhodou Speikbodenu je, že sluneční paprsky tady s přibývajícími hodinami ztrácejí na síle.

Mnoho lyžařů proto odpoledne sedne na skibus a zamíří do nedalekého střediska Klausberg, kde si jich užijí dosyta. Skipasy ze Speikbodenu platí v obou areálech, a tak se nabídka rozšiřuje o dalších přibližně 12 km sjezdovek.

Kdo patří mezi příznivce prudkých sjezdů, měl by zvolit za místo k zimnímu pobytu ledovec Schnalstal (Val Senales) patřící do Ortler Skiarény s nejvyšší horou Ortler (3905 m n. m.). Dá se tu navíc lyžovat celý rok, přitom ceny za služby jsou výrazně nižší než např. v sousedním Rakousku. Vlastní středisko tvoří jen pár hotelů, nechybí skromná obchodní zóna včetně půjčovny lyžařského vybavení, kostelík a samozřejmě lanovka.

Dojít se k ní dá odevšad během několika minut, nahoru jede každou půlhodinu. Čekání můžete aktivně využít k jízdě po sjezdovkách na druhém konci Schnalstalu. Ty jsou ukryté uprostřed lesních porostů, přesto si při lyžování užijete i dost hezkých výhledů.

Když je počasí nevlídné, vyplatí se používat sedačku s romantickým názvem Ledovcové jezero.

Při patě vleku zdarma nalévají prochladlým lyžařům svařené víno a nahoře už čekají rozehřátá kamínka chaty Schöne Aussicht. „Krásná vyhlídka“ ale už dávno ze svých oken neposkytuje úchvatný pohled jako v dobách, kdy tudy brouzdal pravěký Ötzi – ledovec tu každý rok ustoupí o mnoho metrů.

Patří mu padesát hektarů vinic, s vlastní produkcí začal v roce 1996, je zapřisáhlým ekologem, má hraběcí titul a do jihotyrolského Kaltenu přišel z Rakouska. Když má čas, neváhá hrabě Michael Goess-Enzenberg návštěvníky osobně provést po svém vinařství Manincor. Pokud mezi nimi je i nějaká dáma, nezapomene jí pokaždé s lehkou úklonou přidržet dveře. Hrabě je stejně noblesní jako jeho víno v bio kvalitě.

Manincor je největší vinicí Jižního Tyrolska, která zpracovává výlučně vlastní hrozny. Přitom se obejde bez chemie a některé postupy jsou na první pohled vskutku originální.

„Když sebereme hrozny, je proces kvašení výhradně na přírodě. Nepřidáváme nějaké slisované kvasnice z Německa, ale necháme mikroorgasnismy, které se během růstu na révě zachytily, aby si pomohly samy. Víno se dostává do sudů samospádem, pumpy na přečerpávání nepoužíváme,“ zdůrazňuje hrabě Michael.

Sudy jsou uloženy jak v budově starého zámku z roku 1608, který současný majitel převzal od svého strýce, tak v technologické chloubě Manincoru – novém vinném sklepě. Jeho betonová slupka se třemi podlažími se zařezává do svahů s révou tak důmyslně, že z něj viditelně vystupují pouze obchod a terasa před místností, kde se odehrávají degustace.

Mezi oblíbená vína pana hraběte patří lehký Vernatsch nebo Reserve del Conte z roku 2007 (cuvée, kde nechybí Lagrein, Merlot, Cabernet Sauvignon), které rok zrálo v sudu barrique.

Dvacet těchto sudů v budoucnu vznikne z dubových prken, jež pocházejí z knížecího lesa nad jezerem Kalterersee a zatím se suší na nádvoří zámku. Co při jejich opracování odpadlo, spálilo se v zámeckých kamnech.

„Není to nádherná země? Jezero, vinice, hory, slunce tři sta dní v roce. Mám tu sice spoustu práce, ale už bych odtud zpátky do Rakouska nechtěl,“ říká muž, podle kterého je ekologie způsob myšlení a přístupu k životu.