Článek
Honosný čistotou zářící Lisabon je, co by kamenem dohodil, od Ginjalu ho dělí řeka Tajo. Zatímco hlavní město Portugalska prezentuje lesk kolonialistických dějin země, Ginjal ztělesňuje jeho komplikovanou přítomnost.
Sardinky a Lisabon patří neodmyslitelně k sobě. Útlé pestrobarevné rybičky zdobí magnety, talíře, zástěry a jiné drobnosti, které koupíte v turistických krámcích nebo na blešáku Feira da Ladra. Díky kradeným dlaždičkám a pochybným starožitnostem si prý blešák udržel tradici trhu zlodějů započatou ve 12. století. Rozhodně tam pořídíte bájné sardele za méně než u náměstí Dom Pedro.
Ale sardinkový byznys je víceméně už jen zbožná nostalgie a turistická kuriozita. Rybářský velkoprůmysl se posunul jinam. Kdysi prosperující konzervárenské čtvrtě potkal úpadek.
Jedna z nejkrásnějších portugalských pláží láká na útesy ve tvaru srdce
Z komplexů jsou města duchů
Do nejznámějšího zbědovaného mauzolea zašlé slávy se z Lisabonu dostanete za necelých patnáct minut. V Cais de Sodré naskočíte na trajekt za dvě eura (51 korun), směr Cacilhas. Cacilhas, Ginjal a Alvarea patří k Almadě, lisabonskému předměstí. Betonová promenáda tu lemuje trosky továren a strmé nízké pobřeží burácivé řeky Tajo.
Ginjalské továrny vyrostly jak houby po dešti v 80. letech 19. století. Evropa byla divá po portugalských sardinkách. Poptávce pomohly námořní obchodní styky a kampaně nově vzniklých rybárenských koncernů Conservas Portugal Norte a Ramirez. Bohatství konzervárenského průmyslu je patrné na velkoleposti ginjalských trosek. V detailech se odráží pompéznost rozpadajících se budov.
Továrny dávno zejí prázdnotou.
Architektonické a řemeslné skvosty zdobí zaplevelené střechy, rámy roztřískaných oken, a rámy zabarikádovaných vchodů. Původní zdobné dlaždice na zdech se prolínají se street-artem. Do špinavých patií prosvítá měkké světlo. Melancholická krása je ztělesněním portugalského saudade, hlubokého emočního stavu.
Tak jako saudade je i Ginjal kombinací romantické nostalgie, smutku, touhy a bizarního poklidu. Po celý den tu vyhrává Bob Marley, hrdina angolských squatterů. Ale i Bob tu dostává nádech hudební verze saudade, žánru fado. Cílem fada je uvrhnout posluchače do existenciální a emocionální krize.
„Tady nikdo nebydlí,“ opakuje nepřesvědčivě lámanou francouzštinou místní squatter. Do čela má šoupnutou rasta čapku, na sobě omšelou vestu stavařské firmy. Opírá se o zeď. Sleduje kolemjdoucí, aby náhodou nefotili, co nemají.
Škoda jen, že se za námi z jednoho z „neexistujících squatů“ právě vynořuje uprchlická rodinka. Míří na ryby. Prý se tu dají chytit mořčáci, cípalové i sardinky. Během pár vteřin se kolem návnady, bílého pečiva, shluknou hejna ryb. Ani jedna se ale nechce pořádně zakousnout.
Děti, šestiletá holčička a osmiletý syn, totiž ryby tajně krmí za tátovými zády. Maminka je v tom šibalsky podporuje. Když je táta chytí při činu, teatrálně si zahudruje v kreolštině. Děti a maminka se řehtají. Dnešní úlovek je pro ně naštěstí jen bonus. Včera se jim poštěstilo. Maminka mi ukazuje na fotce plný kýbl, který prodali místním restauracím.
Rodina původem z Angoly bydlela dříve v oficiálním stanovém městečku pro uprchlíky. Obyvatelé jsou v nich pod drobnohledem policie. Je v nich přístup k potravinám, k lékařské pomoci a ke službám neziskových organizací. Není v nich ale klid a soukromí.
Komunita se zvětšuje
Ginjalská komunita se tak za zády autorit potichu rozrůstá. Ve spolupráci s místními umělci probouzí mrtvé čtvrtě zpět k životu. Vytvářejí pestrobarevné kolonády, kam rádi chodí rybáři i místní. V odlehlých částech Ginjalu a Alvarea pořádá nová generace ilegální techno party a poslední dobou k ruinám čím dál častěji scházejí i křesťanští turisté, kteří se jezdí modlit k vševědoucím lisabonskému Ježíši. Jak dlouho tato idyla vydrží, je ale ve hvězdách.
Čtvrť je vyhledávaná mezi umělci i aktivisty.
Imigrační politika Portugalska je v porovnání s ostatními zeměmi EU otevřená. Stárnoucí populace potřebuje pracovní sílu imigrantů z Afriky a Asie.
Portugalsko zároveň bojuje s komplikovanou kolonialistickou historií. Populace afrických držav byla systematicky decimovaná, trh s otroky přinášel astronomické výdělky a státy jako Mozambik či Angola dodnes s obtížemi překonávají generační a ekonomické trauma. Politická situace je komplikovaná.
Čtvrtě jako Ginjal jsou ztělesněním těchto paradoxů. I proto je důležité se nebát je navštívit. Umožňují objevit jinou realitu a svět.
Zajímavosti
- Francouz Nicolas Appert, šéfkuchař a potravinář, vynalezl konzervaci potravin na začátku 19.století. Joseph Collins, Appertův přítel a obchodník s rybami, aplikoval jeho poznatky na své zboží. A voilà, první sardinková konzerva byla na světě. První portugalská továrna na sardinky byla otevřena v rybářském městečku Setúbal Josém da Silvou v 80. letech 19. století.
- Saudade vyjadřuje směs pocitů spojených s nostalgií, touhou, melancholií a hlubokým smutkem ze ztráty. Hraje důležitou roli v portugalské kultuře, zejména literatuře a hudbě. Hudební žánr fado vznikl v 19. století v okolí Lisabonu. Je považován za důležitou součást portugalské kultury a reflektuje prvky melancholické národní identity (stejně jako saudade). Důraz je kladen na emociální vyprávění a vytváření intimní atmosféry mezi umělci a publikem.
- Během 15. a 16. století Portugalsko začalo s kolonizací území Afriky. K jejím državám patřila dnešní Angola, Mozambik, Kapverdy, ostrovy Svatý Tomáš a Princův ostrov či Guinea-Bissau. Daná území se používala k produkci cukru, kakaa, palmového oleje či kaučuku. Důležitým zdrojem výdělku a portugalského bohatství byl obchod s otroky. Portugalský prezident Marcelo Rebelo de Sousa vyzval v dubnu roku 2023 k národní omluvě za historický obchod s otroky.
V nočním Lisabonu se zpívá o životě i nešťastných láskách
