Jeskyně Býčí skála bývala pravěkou svatyní. Výjimečně je otevřená veřejnosti

Býčí skála je součástí druhého nejdelšího jeskynního systému v Česku, hned po Amatérské jeskyni. Spolu s Rudickým propadáním a Barovou jeskyní tvoří komplex dlouhý kolem 20 kilometrů.

A pravděpodobně se ještě rozroste. Jeskyňáři postupně odstraňují zanesené sedimenty a rozšiřují chodby Býčí skály až o stovky metrů ročně. Při práci si pomáhají i vodou z tamní podzemní říčky.

„Tuhle jeskyni z velké části vymodeloval a přetvořil Jedovnický potok, který jí protéká. Návštěvníci tak mají jedinečnou možnost vidět tekoucí řeku v podzemí,“ vypráví nám na úvod Jiří Svozil, předseda zdejší organizace České speleologické společnosti. Jeskyním se věnuje už přes padesát let. Býčí skálu poprvé navštívil jako dítě ve dvanácti letech.

„Vezměte si bundu, bude vám tam zima,“ nabízí nám jeho kolegové vrstvu navíc ještě před vstupem do nitra masivu. Prohlídky se prý někdy protáhnou, záleží na upovídanosti průvodce, a člověk prokřehne. Vevnitř vládne po celý rok stabilní teplota 8 °C.

Právě stabilní klima spolu s volně přístupným vchodem a dostupnou vodou byly jedny z důvodů, proč přední část jeskyně v zimách osidlovali lidé už od pravěku. V Jižní odbočce za vstupní síní po sobě dávní obyvatelé zanechali dokonce „malbu“.

„Spíš to jsou nějaké grafické značky. Po odebrání vzorku se ukázalo, že jsou z doby 2,5 tisíce let před naším letopočtem. Takže je to nejstarší kresba, která se dá v naší republice spatřit,“ říká nám předseda.

Vědci ale dodnes přesně netuší, co měly načmárané znaky zobrazovat, a každý v nich vidí něco jiného. Místo nálezu běžným návštěvníkům přístupné není, u hlavní chodby si můžou prohlédnout repliku malby. Výjimku pro vstup prý dostali filmaři při natáčení pohádky Korunní princ.

Před zhruba sto padesáti lety tu dva bratranci náhodně našli bronzovou sochu býčka. Unikátní nález přiměl lékaře a amatérského archeologa Jindřicha Wankela pustit se do podrobného zkoumání jeskyně.

„Podařilo se mu přesvědčit tehdejší majitele panství, Lichtenštejny, aby mu zafinancovali poměrně rozsáhlý výzkum předsíně,“ popisuje Svozil.

Od roku 1867 narazil Wankel na spoustu nádob či bronzových předmětů, které jsou dnes – spolu s býčkem – vystavené ve Vídni. Česká muzea tehdy neprojevila zájem.

„Mezi nejvýznamnější nález patřilo čtyřicet lidských koster. Jeho interpretace byla, že se jednalo o pohřeb významného halštatského velmože s lidskými oběťmi,“ doplňuje. Mělo jít o ostatky převážně mladých žen, s údajně uťatými hlavami či údy, pohřbené s řadou šperků, látek, koni i obilím.

„Samozřejmě tehdejší možnosti amatérského archeologa byly velmi omezené. Dnešní moderní interpretace je, že prostor sloužil delší dobu, že to nebyla jednorázová záležitost nějakého rituálu, ale že tu minimálně 50 až 60 let probíhaly různé pohřby a události. Byla to taková svatyně, kde se soustředil život ze širokého okolí,“ popisuje předseda, jak na naleziště pohlíží současní odborníci.

Bujné představy o rituálech a krvavých lidských obětech v prostředí tajuplné jeskyně víří představivost mnohých lidí dodnes a aura tajemna místu zůstává.

„To tajemno jeskyně samozřejmě dýchá ze všech stěn. Pro někoho to může být strašidelné tajemno, pro nás speleology je velice příjemné, relaxující a osvěžující,“ směje se Svozil.

„Lidé, kteří věří na paranormální jevy, mají Býčí skálu rádi,“ potvrzuje Marek Černocký, náš průvodce po klikatících se chodbách jeskyně.

„Spoustu věcí si ale vymýšlí. Někteří tvrdí, že jsou na tyto věci citlivější a že tu vídají duchy. Já ani další zkušení jeskyňáři jsme ale žádný podobný zážitek neměli,“ říká s úsměvem, který naznačuje, co si o povídačkách myslí.

Pro pobavení prý ale návštěvníkům na začátku prohlídek říká, že tu straší duch německého velitele, který se ve své skalní kanceláři na konci 2. světové války oběsil.

„V závěru války, kdy Němcům už docházely možnosti výroby na povrchu, totiž přesouvali výrobu do podzemí. Snažili se tuto jeskyni využít pro válečnou výrobu,“ vysvětluje předseda Svozil, jakou spojitost měli nacisté s Býčí skálou. Továrnu zbudovat nestihli, různé betonové konstrukce a necitlivé zásahy tu po nich ale zůstaly.

Stopy zde zanechali i návštěvníci z řad známých historických osobností, třeba generál von Laudon nebo Josef Hardtmuth, zakladatel továrny Koh-i-noor, kteří do horniny vepsali svá jména.

„V době romantismu začali Lichtenštejnové místo používat k modernímu turismu, vodili sem cíleně lidi, hlavně panstvo. Chodníček, po kterém jsme šli, vybudovali oni a my ho už jen udržujeme. V okolí zbudovali i cesty pro kočáry,“ upozorňuje jeskyňář Černocký.

Jen kousek od podepsané stěny je umístěná pamětní deska jako připomínka návštěvy císaře Františka I. s manželkou Marií Terezou v roce 1804. Původně byl nápis pozlacený, nenechaví návštěvníci však postupně zlato rozebrali a zasáhl i zub času. Trocha zlata je vidět už jen na jednom písmenu.

„Při návštěvě císaře tu byla prý nachystaná velká manželská postel, měli totiž se ženou problém počít potomka. Měli tu přespat, že jim to pomůže. Ale je tady zima a vlhko, tak nevím, jak moc by se jim to líbilo. Jiná pověst zase říká, že tu zůstala jen císařovna a přes noc ji hlídal lesník. Prostředí zabralo a císařovna počala,“ směje se Černocký a my se můžeme jen domýšlet, kdo byl tedy otcem.

Návštěvníkům na procházce ukazuje i zbytky dřevěného mola ještě z doby, kdy se na podzemním Býčím jezeře jezdilo lodičkami. Dnes už tudy projdou suchou nohou, na místě zůstává jen jedna lodička, prý pro případ povodní.

Koho prohlídka unaví, může se občerstvit „jeskynní“ vodou, která po desítky let protékala skálou, v níž se vyčistila a mineralizovala. Kdo má naopak energie plno, ten uvítá třeba improvizovanou podzemní houpačku, na které se může vyblbnout - na vlastní nebezpečí.

Prohlídka se může protáhnout prý klidně i na dvě hodiny, pořád je co povídat a ukazovat. Jeskyňáři chodbami o víkendech provedou v průměru tisícovku zájemců. Vybrané finance ze vstupného pak používají na speleologickou činnost a údržbu jeskyně.

Spoustu času zde tráví také vědci a studenti. „Probíhají tu různé výzkumy, kromě speleologického také klimatické, bakteriologické, paleontologické a geologické. Je to taková učebna pro naše univerzity,“ shrnuje Svozil.

„Býčí skála je také významným zimovištěm netopýrů. Co se týče jeskyní, jsme pravděpodobně nejvýznamnější lokalita v rámci republiky. Na začátku roku probíhá každoroční sčítání, letos jsme tu měli 4,5 tisíce netopýrů,“ doplňuje na závěr předseda zdejších jeskyňářů.