Jen krok od propasti. Vyzkoušeli jsme extrémní atrakci, ze které se vám rozklepou kolena

„Strach z výšek vyloženě nemám, ale nenávidím někde viset,“ vysvětluji kolegům ze skupinky, se kterou na jedno z nejextrémnějších lákadel města rekordů mířím. „Přes okraj se rozhodně nevykloním,“ dodávám, přičemž mě jímá hrůza jen ze samotné představy.

Nacházíme se ve vrchních patrech mrakodrapu Address Sky View v samém srdci Dubaje. Nejvyšší budova světa Burdž Chalífa protíná nebe jako štíhlá jehla a je odsud prakticky na dosah. Z venkovní plošiny bude výhled ještě krásnější, hodlám na ni proto pevně upřít svůj zrak a nevnímat, že se během krátké procházky nad rušnými ulicemi budu nacházet v 220metrové výšce.

Celý zážitek startuje navléknutím černé kombinézy. Z kapes našich kalhot musí všechno pryč, na telefony vyfasujeme speciální kryt se šňůrkou. Před šatnami nás místní zřízenci navlečou do postroje jako na ferratu nebo zipline a pečlivě ho upevní, až trochu nepříjemně škrtí. Jakmile máme na hlavách helmy, pokračujeme do místnosti, ze které se vychází ven. Tady nás pomocí karabin připevní k lanům s jezdci, jež nás budou po celou dobu zhruba dvacetiminutové procházky jistit. Na karabiny nám pověsí i mobily.

Průvodce si nás přeměří pohledem a zdůrazní základní pravidla: „Žádné houpání nebo pobíhání. Držte se lana a posouvejte ho po jezdci a nevyklánějte se bokem. Tak co, připraveni?“ A pak se otevřou dveře a my jeden po druhém vcházíme na venkovní plošinu.

Jako první mě do nosu praští horký vzduch. Dubaj nám okamžitě dává na vědomí, že jsme opustili pohodlí klimatizovaného interiéru a vešli na slunce. Hned nato mi pohled zabloudí na ulice pod námi. Hlavou mi probleskne několik nepublikovatelných slov, šnečím krokem postupuji po mřížované plošině. Že se držím metr od okraje, snad ani není potřeba zdůrazňovat.

V bezpečné vzdálenosti jsem schopen si vychutnat okouzlující výhled na Burdž Chalífu i další mrakodrapy a vlastně si to panorama vcelku užívám. Nevnímám, že tu není žádné zábradlí a že jsem svůj život svěřil do rukou lana, které mě jistí zepředu, a popruhu, který mě jistí zezadu.

Samotná procházka ale není vrcholem. Tím pravým dobrodružstvím je, že se mohou účastníci postavit na okraj plošiny, zaklonit se a roztáhnout ruce. Průvodce jednoho po druhém obchází a rozdává instrukce, jak takové pozice bez problému docílit.

Když vidím, jak takto naviguje jistého Inda, který zcela viditelně panikaří a kolena se mu klepou jako osika, je mi jasné, že si záklon nad Dubaj nechám definitivně ujít.

„Tohle dělat nebudu,“ skoro vykřiknu na průvodce. Nepřemlouvá mě, ví, že by to v téhle výšce nemělo smysl. Řekne oukej a pokračuje k dalšímu. A já si i nadále udržuji bezpečnou vzdálenost od okraje, nohy hezky od sebe a zapřít se, kdyby přišel nečekaný poryv větru. Ten by byl v Dubaji poměrně vzácný, ale jeden nikdy neví. Zatímco se nad okraj zavěšují další účastníci, fotím si panorama.

Ze špice plošiny je vidět hlavní dubajská dopravní tepna, silnice šejka Zájida, kterou lemují mrakodrapy. Znamená to mimo jiné, že jsme už v polovině cesty a za chvíli dorazíme do cíle.

Větší klid mi nakonec neubírají ani účastníci, kteří se nad propastnou hloubku věší čelně. I když jejich hlasité projevy celkem výmluvně ilustrují, že i pro ně je tenhle kousek už moc velké dobrodružství.

Jakmile jsme opět v bezpečí mrakodrapu, lehce se mi uleví. I když celý zážitek nakonec nebyl tak hrozný, jak jsem si původně myslel, jedno vím jistě: znova bych ho oželel.

Když se vysvléknu z postroje a kombinézy, přijde čas na další atrakce, které mrakodrap nabízí. Návštěvníci se tu kromě procházky po okraji mohou svézt také po krátké prosklené skluzavce.

Snad ani není třeba dodávat, že je jaksi vyčleněna z budovy a vede rovněž nad ulicemi. V porovnáním s Edge Walk je to ale čajíček, a tak se zcela nevzrušeně sklouznu. Atrakce je dlouhá jen pár metrů, odhadem tak pět šest.

Nakonec vyrážím na prosklenou vnitřní observatoř Sky Views. Tady mi absolutně nedělá problém postavit se na skleněnou tabuli v podlaze a dívat se, jak pode mnou jezdí auta. Nevisím totiž na laně.

Nutno podotknout, že každá z atrakcí se platí zvlášť. Vstup na observatoř je za 80 dirhamů (asi 480 korun), skluzavka je za dalších 25 dirhamů (zhruba 150 korun) a logicky nejdražší je Edge Walk - vyjde na 499 dirhamů (kolem 3000 korun). Není to nejlevnější, ale zase je to zážitek, který se nesmazatelně vryje do paměti. A takové autentické výhledy na centrum Dubaje člověk nikde jinde vážně nezažije.